Článek
Od samého počátku je olympijská myšlenka úzce spjata s politikou – v tom nejlepším slova smyslu – jako snaha ukázat, že bojovat by se mělo pouze na poli sportu. Vždyť již v antickém Řecku bylo klíčovým pilířem her posvátné příměří (ekecheiria). Během konání her byly zakázány veškeré války, násilné činy i popravy. Tuto tradici v roce 1993 obnovila OSN, která před každými hrami přijímá rezoluci vyzývající k zastavení všech konfliktů.
Když v roce 1972 v Mnichově zavraždila skupina fanatických palestinských teroristů 11 členů izraelské olympijské delegace, Mezinárodní olympijský výbor (MOV) i sportovci uctili jejich památku. V Riu 2016 MOV uspořádal oficiální vzpomínkový obřad v olympijské vesnici a zřídil zde „Místo smutku“. V Tokiu 2020 (2021) byla během zahajovacího ceremoniálu poprvé v historii her držena minuta ticha přímo na stadionu za oběti z Mnichova. V Paříži 2024 byla jejich památka opět uctěna za účasti izraelských představitelů a vedení MOV.
Jaký je v tom rozdíl, když jiná skupina fanatických ruských teroristů povraždí mnohonásobně víc sportovců a nadějí, kteří se už také nikdy nebudou moci zúčastnit svátku sportu a bojovat o medaile pro svou vlast? Je rozdíl jen v tom, že se tak neděje přímo v dějišti olympiády, ale o pár tisíc kilometrů jinde?
Olympijské hry byly odjakživa vnímány jako prostor stojící nad běžným pachtěním světa. Jako ostrov naděje, kde se lidstvo skrze sportovní zápolení snaží dotknout něčeho vyššího. Pierre de Coubertin, zakladatel moderních her, prohlásil, že olympismus není systém, ale „stav mysli“. Stav mysli, který usiluje o vytvoření lepšího světa.
Bohužel, při pohledu na aktuální postoj MOV i Českého olympijského výboru (ČOV) k případu ukrajinského skeletonisty Vladyslava Heraskevyče na hrách v Miláně a Cortině 2026 se zdá, že tento „stav mysli“ byl v kancelářích funkcionářů nahrazen chladným byrokratismem a ztrátou základní lidské soudnosti. Že má naprostá většina politiků „stav mysli“ v oblasti stupidity a že už není koho volit jako naše zástupce správy věcí veřejných, je samo o sobě velkým problémem, ale alespoň ve sportu by si organizace mohly do čela volit osoby s rozumem a srdcem na pravém místě.
Charta olympismu jasně říká:
„Olympismus je komplexní životní filozofie, která povznáší a vyváženě spojuje zdatnost těla, vůle a mysli do jednoho celku. Jejím hlavním cílem je využít sport jako nástroj pro harmonický rozvoj lidstva, podporu mírové společnosti a zachování lidské důstojnosti.“
Pokud je cílem sportu „podpora mírové společnosti“, jak může být tiché uctění památky zavražděných sportovců v rozporu s olympismem? Naopak! Heraskevyč se zachoval jako skutečný olympionik v tom nejčistším slova smyslu. Stejně jako se zachovala jako skutečná olympionička v roce 1968 Věra Čáslavská, když na olympiádě v Mexiku na protest proti vraždění okupantů v naší domovině sklonila hlavu a odvrátila oči od sovětské vlajky. To funkcionáři, kteří se schovávají za paragrafy o apolitičnosti, jsou těmi, kdo ducha her pošlapávají.
Smutečního obřadu, minuty ticha nebo symbolických prázdných míst na stadionech se Ukrajinci od současného vedení MOV pravděpodobně nedočkají. Co ale vede Český olympijský výbor k tomu, aby se k uctění památky sportovců zavražděných ruskými okupanty stavěl takto odmítavě – zvláště po našich vlastních historických zkušenostech s okupací – to člověku opravdu hlava nebere.
Je vidět, že ani v tom sportu po 36 letech Listopad ještě neskončil.
Petr Suda
Listopad ještě neskončil
