Článek
Již tehdy se značná část veřejnosti nechala ukolébat iluzí, že se na Hrad podařilo dosadit „spasitele“, který bude automatickou zárukou dobrého vývoje. Nestalo se. Kam jsme se po 36 letech posunuli? K dalšímu budování kultu osobnosti?
Místo abychom desítky let vyvíjeli soustavný tlak na poslance a senátory – tedy ty, kteří na rozdíl od prezidenta drží skutečnou zákonodárnou moc – a nutili je budovat odolný politický a ústavní systém, přichází další generace utíkající se k personifikovanému uctívání. Současná vlna adorace prezidenta Petra Pavla není jen projevem sympatií; je to symptom občanské nedospělosti. Z hlediska dlouhodobé budoucnosti jde o medvědí službu. Opět tak naplňujeme citát George Santayany, který sice kdekdo používá, ale málokdo se jím řídí: „Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby ji opakovali.“
Emoce místo řešení: Hra na „dobro“ a „zlo“
Organizátoři demonstrací své úmysly jistě myslí dobře. Jenže cesta do pekla bývá nezřídka dlážděna právě dobrými úmysly. Hlavní problém tkví v sázce na čistou emoci. Nepřicházejí s řešením, a v současném nastavení ani nemohou. Ani po třech dekádách od Listopadu totiž nevidí podstatu tam, kde skutečně leží: v nastavení politického a ústavního systému, nikoliv v konkrétních tvářích.
Namísto systémové nápravy začali kolem vybrané postavy budovat kult, na kterém se populisticky vyvážejí i oni sami. Tento mechanismus ze své podstaty nepotřebuje program ani věcnou argumentaci; stačí mu emocionální ztotožnění. Tato strategie nekritického vzhlížení staví prezidenta – a v jeho stínu i samotné organizátory – do role nedotknutelných „nositelů hodnot“. Jakákoli věcná kritika jejich kroků či motivů je pak automaticky diskvalifikována jako útok na tyto hodnoty samotné. Vzniká tak uzavřený kruh, kde se kritické myšlení pokládá za zradu a kde zisk z adorace lídra přímo posiluje vliv těch, kteří ho na piedestal vynesli.
Výsledkem je společnost rozdělená nikoliv podle názorů na systémové nedostatky, ale podle emocionální příslušnosti k táborům. Zatímco jedna část populace propadá nekritické adoraci, druhá reaguje odporem. Tato polarizace znemožňuje racionální dialog. Energie národa se pak místo hledání cesty z krize vybíjí v debatách o tom, zda je „generál“ dostatečně „státnický“, „demokratický“ nebo zda je každý (byť sebemenší) kritik „nepřítelem státu“.
Spasitelský komplex jako projev zoufalství
Upínání se k silné postavě je historicky prověřeným znakem společenského zoufalství. Lidé, ztracení v komplexním světě ekonomických a bezpečnostních krizí, hledají jednoduchý symbol jistoty. Vzniká tak tragický paradox: snaha o sjednocení společnost dál štěpí. Proti jedné skupině vzhlížející k jednomu vůdci se logicky formuje druhá skupina hledající vůdce opačného.
Ani jedna strana však nehledá to, co tvoří skutečnou občanskou společnost. Hledají „vůdce“, který za ně vyřeší jejich nejistoty a vyvede je z marasmu. Tím se však lidé zbavují vlastní odpovědnosti, což je v přímém rozporu s principy zdravého státu. Zdravé občanské společností.
Eroze institucí ve stínu charismatu
Když začneme věřit v neomylnost jedné postavy, přestáváme věřit v kvalitní instituce. Pokud je „Pavel zárukou správnosti“, proč bychom potřebovali složité mechanismy brzd a protivah? Proč kriticky sledovat kroky úřadů, když „on to pohlídá“? Tato mentalita je pro demokracii zhoubná. Celá konstrukce se dříve či později zhroutí a zanechá po sobě jen další vlnu zklamání a radikalizace, protože systém jako takový se nezměnil. Je to jen další opakování historie: slepá víra v jedince vždy končí bolestivým společenským vystřízlivěním.
Škodlivost „populismu slušnosti“
Často slyšíme, že tato adorace je jiná, protože je „slušná“. Ale populismus zůstává populismem, i když má vyžehlený oblek a klidný hlas. Pokud je hlavní politickou devízou image a neomylnost namísto konkrétní práce podrobené kritice, společnost nemůže růst.
Cesta k silné občanské společnosti nevede skrze fanouškovské kluby ani skrze marketingové vymývání mozků, které vytváří iluzi dokonalosti. Skutečná cesta vede přesně opačným směrem: skrze aktivní vyzývání k používání vlastního rozumu, logického úsudku a kritického myšlení. Tedy disciplín, které v českém školství desítky let chybí – a můžeme jen spekulovat, zda nešlo o záměrnou strategii všech dosavadních politických garnitur.
Zdravý stát nestojí na uctívání ikon, ale na odvaze k pochybám, na schopnosti konstruktivní kritiky a na věcné diskusi, která se nebojí pojmenovat chyby nefungujícího systém. Namísto slepé víry v jednu tvář potřebujeme jako společnost pochopit hluboké příčiny systémových selhání a společně nalézat řešení pro jejich změnu. Občanská společnost nevzniká potleskem v davu, ale prací sebevědomých jedinců, kteří odmítají být pouhými objekty politického marketingu.
Inspirujme se ve státech, jejichž systémy jsou stabilní a nevedou k oligarchizaci moci. Ty nejodolnější celky nestojí na „osvícených“ jedincích nahoře, ale na milionech bezejmenných, občansky aktivních lidech, kteří svůj stát vybudovali zdola. Nikoli shora.
Petr Suda
Listopad ještě neskončil
