Článek
V politickém životě České republiky se opakovaně vracíme k jedné a téže iluzi: k naději, že přijde osobnost, která svým charismatem, moudrostí nebo rozhodností vyřeší naše problémy za nás. Tato víra v „osvíceného monarchu“ však není cestou k prosperujícímu občanskému státu. Skutečně stabilní demokracie totiž nestojí pouze na morální bezúhonnosti jednotlivců, ale na schopnosti systému odolat komukoliv, kdo by chtěl státní moc využít pro své sobecké zájmy.
Lekce z historie: Od adorace k rozčarování
Dnešní společenský diskurz je hluboce rozdělen. Část veřejnosti, která se hlásí k liberálním a pravicovým hodnotám, často s despektem sleduje voliče současných populistických hnutí a kritizuje jejich oddanost silnému lídrovi. Je však užitečné nastavit zrcadlo i do vlastních řad a připomenout si nedávnou historii.
Vzpomeňme na éru Václava Klause. V roce 2004 dosahovala jeho důvěra rekordních 77 %. Ještě před 15 lety měl důvěru 68 % lidí. Velká část společnosti, zejména lidé hlásící se k pravici, v něm viděla nezpochybnitelnou autoritu a garanta svobody. Trvalo roky, než mnozí prohlédli, že pod nánosem tehdejší pravicových, levicových a středových ideologických střetů budovala skupina osob stát, který měl k transparentnímu tržnímu prostředí, které Klaus hlásal, daleko. I to pověstné pero, které kdysi v Chile zmizelo, jako by symbolizovalo tehdejší styl: sebrat pravou, ale pod stolem si jej přehodit do levačky.
Toto připomenutí neslouží k jitření starých ran, ale k pochopení zásadního faktu: schopnost nechat se zaslepit „spasitelem“ není otázkou inteligence ani politické orientace. Je to projev slabosti občanského povědomí, které dává přednost emocím před kritickým zkoumáním systému i toho kdo je skutečně kdo. Klaus, Zeman i Babiš jsou jen různé tváře téhož fenoménu – schopnosti technokratů moci využít systémové vady ve svůj prospěch.
Představují však pouze špičku pyramidy těch, kteří dokážou veřejným míněním manipulovat nejvýrazněji. Vedle nich působí v politickém i zákulisním prostoru mnoho dalších, kteří společnost manipulují stejně obratně, byť méně nápadně. Všechny tyto „autokraty moci“ spojuje to, že jejich snaha ovládat veřejný prostor není vedena ve prospěch občanů (ač to všichni tak občanům podávají). Zajímá je vlastní prospěch a zájmy. Navíc mnoho samotných manipulátorů může být – a často jsou – pod vlivem jiných manipulací, zájmů skupin v pozadí nebo vlastních sebeklamů, což celý systém činí ještě nepředvídatelnějším a pro běžného občana nebezpečnějším.
Ústava jako živý proces, nikoliv jen deklarace
Často se v našem veřejném prostoru hovoří o hodnotách, humanismu a morálce. To jsou nepochybně základy naší identity. Avšak pro stabilitu státu je stejně důležité nastavení procesů. Ústava není pouze soupisem ušlechtilých práv a svobod; je to především „stavební zákon“ politiky, který určuje, jakým způsobem se moc dělí, kontroluje a vykonává.
Skutečným rizikem pro český stát je skutečnost, že naše procesní nastavení umožňuje přílišnou koncentraci vlivu v rukou úzké skupiny osob. Pokud zákonodárný proces dovoluje obcházet odbornou diskusi a připomínková řízení, nebo pokud je legislativa tvořena pod diktátem aktuální mocenské většiny (většiny poslanců) bez hlubší oponentury, otevírají se dveře k oligarchizaci. V takovém prostředí pak stát neslouží občanům jako celku, ale stává se nástrojem pro prosazování partikulárních zájmů.
Ústava jako nástroj koncentrace moci
Kde se stala chyba? Klíč leží v samotných základech našeho státu. Po roce 1989 se pozornost veřejnosti upírala k velkým humanistickým ideálům, které zosobňoval Václav Havel. Zatímco národ diskutoval o hodnotách, v zákulisí se tvořila procesní pravidla státu – tedy Ústava. A právě v ní si tehdejší tvůrci pohlídali mechanismy, které jim umožnily vládnout velmi snadno:
- možnost obcházet řádná připomínková řízení,
- schvalování zákonů „pod tlakem“ bez nezávislé odborné diskuse,
- využívání analýz organizací dotovaných státem (či jiných vnějších vlivových zdrojů) místo nezávislých posudků odborné veřejnosti ČR.
Tento stav není náhodný. Je to i následnými zákony „odladěný“ systém, který dává záruku, že moc zůstane v rukou úzké skupiny osob. Právě zde jsou kořeny oligarchizace moci – procesu, při kterém se rozhodování o nás všech přesouvá do rukou úzké skupiny nejvlivnějších. Pokud procesy dovolují, aby legislativa vznikala pod diktátem aktuální poslanecké většiny bez hlubší oponentury, stát přestává sloužit občanům a stává se nástrojem partikulárních zájmů.
Cesta k nápravě: Prohlédnout mechanismus
Skutečná změna v České republice nenastane v momentě, kdy jednoho autokrata nahradí jiný lídr – modrý, oranžový, červený, zelený, černý, duhový, v kravatě nebo ve svetru. Nastane až tehdy, kdy si velká část společnosti uvědomí, CO těmto lidem umožňuje moc zneužívat. Cesta ven nevede skrze demonstrace, jejichž organizátoři pouze adorují jinou tvář (jiné tváře) a apelují na hodnoty. Je třeba vést veřejnou debatu o systému. Musíme chtít stát, kde:
- Zákony nevznikají v legislativní tmě a nejsou výsledkem diktátu jedné (jedno jaké) vládní garnitury, ale výsledkem nezávislé odborné oponentury.
- Rozum a kritické myšlení stojí nad emocemi, které autokraté tak mistrně využívají k manipulaci davu a k vypínání logického úsudku voličů.
- Spravedlnost není selektivní. Pravda a láska nemůže nad lží a nenávistí zvítězit bez práva a spravedlnosti, které měří všem stejně.
Pokud zákony neplatí pro mocné stejně jako pro řadové občany, stává se morálka jen prázdnou frází. Pouze rovný přístup ke spravedlnosti je skutečnou hrází proti těm, kteří chtějí stát ovládat pro svůj zisk.
Zapomenutá většina
Desítky i stovky tisíc lidí demonstrují pod vedením různých skupin. Kdy? Pouze ve chvílích zřetelného ohrožení hodnot. Kolik však bylo demonstrací proti obcházení připomínkových řízení (které zneužívaly všechny garnitury od Listopadu)? Kolik lidí vyšlo do ulic proti zákonům, kterými stát nechává obcím a menším městům jen drobné (pouhá 2 %) z příjmů z podnikatelské aktivity na jejich území?
Přitom právě tato systémová nespravedlnost ničí život obyvatelům v regionech, kde žije drtivá většina (cca 75 %) obyvatel ČR. Tato většina pociťuje důsledky špatného systému daleko citelněji než menšina ve velkoměstech, která se často soustředí jen na amorální chování osob v čele státu.
Nehledejme osvíceného monarchu. Nehledejme někoho, kdo nás „vyvede“ z marasmu. Je nutné si uvědomit, že v nepořádku jsou samotné základy, na kterých se stále nedaří postavit náš společný dům.
Vzorem nám může být nadčasová myšlenka Thomase Jeffersona: „Dobrý systém je ten, který funguje i tehdy, když jej řídí špatní lidé.“ Naším úkolem není najít bezchybného lídra – takový neexistuje. Naším úkolem je vybudovat systém natolik robustní a spravedlivý, že jej žádná lidská slabost či sobectví nedokáže rozvrátit. To je skutečná cesta k dospělému, demokratickému a občanskému státu.
Petr Suda
Listopad ještě neskončil
