Článek
Problém příliš koncentrované moci
Česká politická scéna se ocitla v situaci, jejíž příčinou ale nejsou konkrétní osoby, kterých jsou dnes plná média a sociální sítě. Zaděláno bylo už na samém počátku polistopadového vývoje — tam je třeba hledat skutečné viníky.
Co zažíváme, jsou již jen logické důsledky špatně nastaveného systému, ve kterém byla moc příliš soustředěna téměř výhradně do rukou hrstky osob - většiny v Poslanecké sněmovně. Pouhých 101 hlasů dokáže přehlasovat všechny, a tím zásadně měnit chod země bez skutečné protiváhy. Taková konstrukce umožňuje, aby politická většina nebrala ohled ani na základní ústavní principy demokracie, například na větu z článku 6: „Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.“
Silně centralistická konstrukce politického systému v ČR je přímým důsledkem Ústavy z roku 1992, která dala rozhodující pravomoci jediné komoře Parlamentu - Sněmovně. Systém se tak stal náchylný k politické dominanci, k tlaku ekonomických skupin i k vytváření prostředí, kde veřejnost jen obtížně zasahuje do věcí veřejných.
Slabý Senát a nulová obrana občanů
V zemích, které ctí princip subsidiarity a decentralizace, hrají horní komory skutečnou roli brzdy a pojistky. Obvyklé je schvalování zákonů v obou komorách, hlasování kvalifikovanou většinou (3/5 či 2/3) u zásadních zákonů, možnost vetovat nejdůležitější právní normy, nebo pravidlo, že pokud horní komora zákon neschválí určitou kvalifikovanou většinou, musí jej dolní komora schválit stejnou kvalifikovanou většinou — nikoli pouze většinou všech poslanců.
To je běžná praxe v zemích, které chrání rovnováhu mezi regiony, státem a občany. V České republice nic takového neexistuje.
Stejně tak zde chybí institut lidové iniciativy, který by občanům, krajům či obcím umožnil bránit se proti zákonům, jež by výrazně šly proti jejich zájmům. Občané tak nemají žádný účinný mechanismus, jak zasáhnout, pokud se politická většina vydá nebezpečným směrem.
Takový systém není moderní demokracie, to je měkký centralismus, který může snadno přerůst v tvrdý. Což je přesně to, co zažíváme v přímém přenosu. Naprostá většina lidí si měkký centralismus v systému neuvědomovala do chvíle, než do politiky vstoupil oligarcha Babiš. A i potom lidé (včetně novinářů a osobností mimo politickou scénu) vnímala problém politiky v zemi jen na osobní rovině, než v systému jako takovém. A i poté mnozí — včetně novinářů a veřejně známých osobností — vnímali problém hlavně v jeho osobě a lidech, kterými se obklopoval, nikoli v selhání systému.
Proto si dodnes významná část společnosti myslí, že problémem je Babiš jako osoba. To je omyl. A proto také dlouhodobě nefunguje strategie typu „ANTI-BABIŠ“, protože cílí na člověka, nikoliv na systémovou příčinu.
U dosavadních politických stran, kterým současný systém vyhovuje, se kritiky systému samozřejmě nedočkáme — tam je tato strategie jedinou možnou volbou. U osobností a novinářů však podobný přístup spíše ukazuje na nepochopení hluboké a dlouhodobé nespokojenosti veřejnosti, která opakovaně a zcela jasně dává najevo, že politickou situaci v zemi vnímá jako soustavné selhávání všech politických garnitur i samotného systému.
Veřejnost jen z neznalosti principů politických systémů často neví, proč tento systém dlouhodobě selhává — ale selhání přesto cítí a prožívá každý den.
Oligarchizace není náhoda. Je důsledkem konstrukce systému.
Česká republika jede po kolejích oligarchizace prakticky od svého vzniku. Mnozí si však neuvědomili, že význam slova „oligarchizace“ nespočívá v existenci jednoho oligarchy, ale v nedemokratické formě vlády menšiny. Jde o prostředí — o systém — v němž je moc centrálně soustředěna a několik málo osob fakticky ovládá vše.
Takové prostředí (systém) je v naší zemi od Listopadu a otevřelo prostor:
- pro pronikání ekonomických skupin do politiky,
- pro ovládnutí médií v zájmu politických aktérů,
- pro omezování nezávislosti institucí,
- pro případné ignorování regionů, obcí a občanů,
- pro schvalování zákonů „proti lidem“, bez možnosti obrany,
- pro mocenské blokování kontrolních úřadů a vyšetřování,
- pro prosazování osobních či obchodních zájmů.
Tohle všechno nevytvořil Babiš. S jeho osobou se pouze obnažila podstata problému, která u předchozích garnitur nebyla tolik vidět — tehdejší politici sloužili byznysu méně okatě, zatímco když oligarcha přímo vstoupí do politiky, je to zřejmé na první pohled.
A nepomůže ani zbavit se jednoho konkrétního člověka (několika osob). Domnívat se, že tím problém zmizí, je naivita těch, kteří stále nechápou skutečnou příčinu. Právě proto Babiš a jemu podobní opakovaně uspěli — ne díky své finanční síle, ale díky slabosti systému.
Kvalitní systém se pozná podle prevence
Kvalitní politický systém stojí na prevenci — omezuje dopady špatného vládnutí, aniž by se muselo čekat na volby. Jeho síla spočívá v tom, že dokáže odolat i ve chvíli, když se fakt špatní lidé pokusí znásilnit zemi.
Český systém takto nastavený není. A je třeba dodat, že minimálně několika jednotlivci cíleně.
Listopad ještě neskončil
Když říkáme, že Listopad ještě neskončil, nejde o frázi. Jde o snahu otevřít oči — pochopit skutečnou podstatu a příčinu toho, proč se vývoj neubírá správnou cestou. Že změnu k lepšímu nepřinese nějaký „spasitel“, který všechny zachrání. Změna přijde až tehdy, když společnost pochopí, proč systém selhává.
Udržovat se v iluzi, že žijeme v kvalitním demokratickém systému „jen s pár špatnými jedinci“, v zemi, kde soupeří jakési demokratické strany s těmi demokratickými (tak jsme tou demokracií, nebo ne?), a že když se jich zbavíme, bude vše v pořádku, je prostě naivní.
Ani jedna dosavadní politická strana či hnutí nikdy nepoukazovaly na problém přílišné koncentrace moci — na chybu v „Matrixu“, který umožňuje přesvědčit, uplatit nebo vydírat hrstku lidí a hrát si s Čechami, Moravou a Slezskem podle libosti. Bez ohledu na vůli jejich občanů a samospráv.
Petr Suda
Listopad ještě neskončil
