Článek
Koho si hnutí ANO navrhne na post prezidenta, není ve skutečnosti vůbec důležité. Je to jen další kouřová clona. Pojďme se věnovat tomu, co je pro naši budoucnost skutečně zásadní. Totiž otázce, proč mohou politici beztrestně porušovat zákony – například ten, který se týká naší společné státní kasy.
Pro úvodní vhled do problematiky: zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti (č. 23/2017 Sb.) je postaven stejně, jako by zákon o provozu na pozemních komunikacích (č. 361/2000 Sb.) zakazující padesátku v obci zůstal bez sankcí a bez pokut. Policie by vás sice mohla zastavit, ale jen aby vám otcovsky domluvila, že „se to prostě nedělá“. To je v kostce způsob, jak si politici schvalují zákony, které se týkají jich samotných, a jak je v ČR hlídáno hospodaření s penězi nás všech.
Zákon o rozpočtové odpovědnosti je v českém podání pouhý tachometr. Ukazuje, že jedeme nebezpečně rychle – ale neumí šlápnout na brzdu. Je
Proč mohou politici s ledovým klidem kašlat na zákony, které si sami odhlasovali?
Protože si v jádru zachovali systém bez skutečných sankcí, brzd, dohledu a kontroly. Politici s námi již 36 let hrají hru, na kterou se novináři, osobnosti i lid chytají jako kapříci na návnadu. Národ se poslušně dělí na babišovce a antibabišovce (dříve klausovce vs. zemanovce), podobně jako se před rokem 1989 dělil na komunisty a antikomunisty. Zatímco se lidé hádají o to, kdo je pravicový, levicový, střední, modrý, zelený, oranžový, hnědý, rudý nebo duhový, „vrchnost“ si bedlivě střeží, aby systém zůstal pro ně samotné beztrestný.
Pokud půjdeme do nadsázky, výsledkem je politický systém, za který by se dnes nemusela stydět ani vláda v době Pražského jara 1968. Máme ústavu a zákony, které se tváří demokraticky, ale nejsou. Jde o centralistický skanzen, kde k absolutní moci nad celým státem stačí 101 hlasů v parlamentu a kontrola nad tím, aby se nezměnila Ústava ČR, která jim takovou moc dovoluje. Těchto 101 lidí si může v podstatě kdykoliv přepsat pravidla hry, změnit zákon o rozpočtové kázni nebo prostě „ohnout“ realitu.
Místo aby stát investoval do odstranění pěti jezdců apokalypsy českého rozpočtu – Nesystémovosti, Nekoncepčnosti, Nehospodárnosti, Neefektivity a Neúčelnosti (5N) – politici dál utrácejí za líbivá gesta. Těchto „5N“ sráží Českou republiku čím dál více k zemi. Ale politici to odmítají řešit. Proč? Protože u moci sedí lidé nenasytní, napojení na byznys a zkorumpovaní. A protože nemusí. Prosté. Bedlivě si hlídají, aby se do vrcholné politiky nedostal nikdo, kdo by chtěl změnit systém, který jim jde plně na ruku. A tohle fakt není jen o Babišovi a kol.
Cesta k oligarchii
Dokud novináři, osobnosti a alespoň část veřejnosti neprohlédnou, že se český politický systém zásadně liší od států, které se vydaly cestou k občanskému státu, půjdeme dál cestou oligarchizace. Je to cesta, po které nás vedou všechny politické strany a hnutí. Bez rozdílu. Nikdo z nich nikdy nenavrhl skutečný politický systém, kde by moc nebyla centralizovaná, který by stát vedl ke štíhlosti, kde by kontrolní mechanismy nebyly na ozdobu a kde by sankce tvrdě dopadaly i na politiky, úředníky, policisty, soudce, státní zástupce, soudní znalce a všechny další, kteří mají s mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní něco společného a jsou živeni z daní občanů Čech, Moravy a Slezska.
Dokud nebude zákon platit i pro „vrchnost“, je jen otázkou času, kdy přijde tvrdý náraz. A ti nenasytní herci, které dnes lidé řeší místo systému, na nás budou vzpomínat ze svých baráků u moře v Portugalsku nebo v Karibiku.
No nic. Pojďme více analyticky 😊
Data, která politici nechtějí slyšet
Zatímco politici mluví o „odpovědnosti“, čísla ukazují nekontrolovaný pád. V ČR máme zákon o rozpočtové odpovědnosti, který sice obsahuje i například sankci snížení platů o 20 % při dosažení výše dluhu 55 % HDP (§ 15), ale v systému 101 hlasů je to jen cár papíru, který si poslanci změní dříve, než na něj dojde.
1. Deset let „úspěšného“ zadlužování ČR
Data ukazují strmý nárůst dluhu a především nákladů na jeho obsluhu (úroky), které neprodukují žádnou hodnotu.
Rok-Státní dluh (miliardy Kč)-Náklady na obsluhu (úroky)-Dluh k HDP (%)
2016-1 613,4-40,7 mld. Kč-34,1 %
2018-1 622,0-40,0 mld. Kč-30,5 %
2020-2 049,7-40,0 mld. Kč-37,7 %
2022-2 894,8-49,7 mld. Kč-42,7 %
2024 (odhad)-3 330,0-94,5 mld. Kč-43,8 %
2026 (predikce)-3 850,0-110,0+ mld. Kč-cca 46 %
2. Když realita prokopne dveře: Západní varování
Rozpočtová kázeň je něco, co ani na Západě politici moc nemusejí. V ČR málokdo zná příběhy zemí, které musely „šlápnout na brzdu“ až po úplném kolapsu. Kolik asi tak poslanců a senátorů (hlavně těch mladých) vůbec zná tyto příběhy, že?
- Švédsko (90. léta): Po finanční krizi a úrokových sazbách 500 % zavedli politici fiskální kotvu. Švédsko dnes drží dluh kolem 31 % HDP. Až tato obrovská krize, na kterou politici do té doby doslova kašlali, dovedla Švédsko k zásadní systémové reformě veřejných financí.
- Island (2008): Totální bankrot státu a bankovního sektoru. Island musel nechat padnout banky a uvěznit odpovědné osoby.
- Řecko (2010): Ukázka, co se stane, když politici 20 let lžou o datech a „5N“ (neefektivita apod.) převáží nad realitou. Ztráta suverenity byla cenou za přežití. Řecký stát přestal mít kontrolu nad vlastním rozpočtem a o rozpočtu, daních a reformách už nerozhodovali řečtí politici podle vůle voličů, ale podle podmínek věřitelů.
- Itálie (90. léta): Na počátku 90. let se plně projevily důsledky desetiletí politického klientelismu, strukturální neefektivity a rozpočtové laxnosti. Státní dluh se tehdy pohyboval nad 120 % HDP. Fiskální disciplína přestala být politickou volbou a stala se mezinárodně i právně vynucenou povinností. Výsledkem bylo zpřísnění pravidel.
3. Švýcarský unikát vs. Česká impotence
Mnozí nyní jistě budou namítat, že Česko není Švýcarsko. Ale o to nyní nejde. Jde o pohled na systém, řešení rozpočtu, řešení dluhové brzdy. Jako jediné v Evropě Švýcarsko nepodlehlo hře na „zadlužování se k růstu“. Pokud se podíváme na jejich systém celkově, pak je v přímém a rozporu s českým centralismem.
- Švýcarská Ústava (Čl. 126): „Maximální částka celkových výdajů je pevně vázána na odhadované příjmy.“ Žádných 101 poslanců to nemůže změnit jen tak od stolu.
- Vazba na příjmy: Švýcaři neřeší dluh k HDP (který lze nafouknout inflací – zjednodušeně řečeno: čím vyšší je inflace, tím vyšší je nominální HDP, což opticky snižuje podíl dluhu, i když jeho absolutní výše roste; proto politiky v ČR zvyšování inflace netrápí; vzhledem k možnostem zadlužování státu jim vysoká inflace naopak vyhovuje), ale reálné peníze v peněžence státu. Udržují v rovnováze příjmy a výdaje.
- Český systém: Postaven na nenasytnosti. Zákon o rozpočtové kázni se změní vždy, když hrozí, že by omezil politické plány.
Závěr?
Česká republika aktuálně pálí přes 100 miliard ročně jen za úroky. To je částka, za kterou by se toho dalo postavit nebo zmodernizovat hodně. Co by ale bylo úplně nejvýhodnější pro ČR i nás všechny? Kdyby se jednorázově investovalo oněch 100 miliard do vymýcení pěti jezdců apokalypsy českého rozpočtu (5N): Nesystémovosti, Nekoncepčnosti, Nehospodárnosti, Neefektivity a Neúčelnosti.
Tato investice do efektivity a systému by totiž v následujících letech znamenala úspory státu v řádech stovek miliard ročně. A to je přesně to, co politici všech parlamentních stran napříč spektrem odmítají. Znamenalo by to totiž hlubší systémové změny, které by jim jednou provždy vzaly klíče od centrální státní pokladny a znemožnily jim dál kupovat si voliče z peněz našich dětí.
Určitě znáte ten vtip o tom, jak pán padá ze čtyřicátého patra. Po třiceti šesti patrech letu se ho v okně někdo zeptá: „Tak jak?“ a on odpoví: „Zatím super.“
Petr Suda
Listopad ještě neskončil
