Článek
Malé venkovské školy a inkluzivní malotřídky oprávněně bijí na poplach, že se nevejdou do nových tabulek a přijdou o peníze na tyto asistenty.
Debata se točí kolem nespravedlivých koeficientů a složitých přepočtů úvazků. Tisíce a tisíce hodin strávili byrokraté nad něčím, co se prostě tabulkami přepočítávat nedá a nikdy to podle nich fungovat nebude. Ono jde totiž o to, že se opět nedělá reforma proto, aby se peníze využily efektivněji pro dobro dětí. Výrazným motorem je snaha zastavit růst nákladů na inkluzi. Výsledkem je snaha naroubovat živé děti do neživých úřednických tabulek.
Tato v pořadí již snad šestistá šedesátá druhá dílčí „reforma“ ve školství za posledních deset let ale nebude fungovat především proto, že skutečná podstata problému leží mnohem hlouběji – v samotném systému. V paralyzované struktuře české veřejné správy a v neochotě centrální moci vzdát se maximální kontroly nad všemi a vším.
Paskvil jménem ORP: Prodloužená ruka centra, nikoliv partner
Kořeny permanentního chaosu a nefunkčnosti mnoha věcí veřejného života občanů sahají do doby zrušení okresních úřadů a vzniku 205 obcí s rozšířenou působností (ORP). Zřídit tyto „regiony“ bylo správným krokem, ale místo toho, aby tehdy vznikl funkční, přirozený mezistupeň (dejme tomu Meziobecní celky) mezi krajem a obcemi, který by v regionu koordinoval, co je třeba, a byl i servisní organizací pro malé obce, byl stvořen institucionální úřednický hybrid. ORP v Česku nejsou samosprávné celky, na které by měli vliv místní lidé. Nejde o klasické úřady. Jsou to jen úředníci vykonávající státní správu, která je vklíněná mezi dvě samosprávy. Světový unikát. Desítky tisíc úředníků, kteří nemají vlastní volené politické vedení, které by jejich činnost v regionech koordinovalo a které by se zodpovídalo občanům v regionu, a nedisponují autonomním rozpočtem pro strategický rozvoj území.
Centrální politici a ministerští úředníci si prostě a jednoduše chtěli ponechat plnou moc nad penězi a rozhodováním po celém státě, než aby agendy a kompetence spolu s financemi předali samosprávám, čímž by nad nimi ztratili vliv.
„Koordinace“ na dálku a kontrola ministerstev nad prací úředníků ORP došla tak daleko, že například sociální úředníci v ORP podle jejich vlastních slov tráví až 80 % práce administrací. Kolik z toho může být „práce pro práci“? Tak 40-50 %? Profesor Libor Musil z Masarykovy univerzity a Výzkumný ústav práce a sociálních věcí (VÚPSV) na tento alarmující problém upozorňují dlouhodobě. Jenže kdo by to řešil, když všichni makají na tabulkách.
Již 23 let (ORP vznikly v roce 2003) se mohlo regionálně, rychle a operativně koordinovat a řešit mnoho věcí, které trápí občany v regionech dnes a denně. Ale to ne. V Praze se ti technokraté moci rozhodli řídit vše jako za socialismu – centrální, pomalou a byrokratickou cestou bez znalosti lokálních specifik. A tečka. Všechno pěkně od stolu a v excelu.
Centralisté neustále opakují, že zásadním problémem je roztříštěnost škol až tomu nakonec uvěřili i novináři. Problém to je ale jen pro centrální politiky a úředníky. Ti by totiž nejraději měli v každém kraji jednu, maximálně dvě mamutí školy a hotovo dvacet. A ideálně děti narvat do uniforem. Do školy - rovnou. Ze školy - rovnou.
Pokud by existovaly vedle krajů funkční meziobecní celky („regiony“) poradily by si s realitou daleko lépe. A stálo by to mnohem méně. Proč? Protože se v těch regionech lidé znají a rozhodně by netrávili tisíce a tisíce hodin parametrizací na každou ptákovinu. Sešli by se ředitelé těch několika málo regionálních škol a normálně by se dohodli, jak to a to pořešit. Na základě přímé znalosti lokality, specifik a svých žáků by i operativně rozhodovali, jak bude s prostředky podle aktuálních potřeb naloženo. Bez tabulek, bez byrokracie.
Analytici, kteří si hrají na nezávislé a přitom jsou štědře placení státem
Že stupidní nápady navrhují centrální politici a byrokrati z ministerstev, to je téměř osmdesát let standard. Problém je, že v tom s nimi jedou i externí analytici, kteří si přitom říkají nezávislí. Kdyby byli fakt co k čemu, stačilo by použít selský rozum, nebo se mrknout, jak to dělají na tom Západě, ke kterému se tihle mladí „analytici“ tak vehementně hlásí.
Prostě by stačilo vytipovat jeden z tisíckrát lépe funkčních modelů, než jaký je v ČR, a implementovat jej u nás. No jo, jenže ono to vlastně nejde, protože my nemáme ten jejich decentralizovaný systém. U nás je v Praze slovo subsidiarita zcela tabu. Nemáme ty skutečně autonomní (a to i fiskálně) samosprávy. Nemáme plně převedené agendy na samosprávy - tedy v daném případě střední školství pod kraje, základní školství pod obce. Nemáme právě ty Meziobecní celky (regiony). A tohle ti analytici navrhnout těm centralistům nemohou. To by už totiž nedostali od toho státu ani milion. A tak dodávají to, co zapadá do představ právě vládnoucí party technokratů moci. Tedy, pokud nejsou sami načuchnutí podobným socialismem, kterým byli nasáklí soudruzi a svazáci před rokem 1989, a navrhují ty byrokratické nesmysly dobrovolně s tím, že oni jsou přece „bedny“ a na venkově jsou jen hlupáci, co umí leda tak pást krávy.
Závěr
Dokud se nezmění systém – tedy samotná architektura státu –, budou se dál léčit symptomy namísto příčiny nemoci. Bude to sice drahé jako prase, ale zato to nebude fungovat ani nadále. Půjdeme tudy - je to sice dál, ale zato horší cesta.
Že se v ČR rodí málo dětí? No, nedivím se.
A nakonec výzva
Vážení starostové a vedení malých a středních obcí i místní ředitelé škol. Nechcete se už konečně domluvit a postavit se proti té centrální moci, ať je oblečená do jakéhokoli stranického trička? Protože to evidentně nebude dlouho trvat a ti centrální politici a byrokrati spolu s oligarchy, co si je pasou, zparametrizují za pomoci různých „analytiků“ tenhle stát tak, že budou všichni jenom koukat.
Pokud tedy alespoň vám nejde jen o peníze, ale i o své občany a hlavně děti, je fakt načase vynutit si změny po svém. Cestou zdola.
Petr Suda
Listopad ještě neskončil
