Článek
A to je po 36 letech od Listopadu zoufale málo.
Není to ale úplně chyba obyvatel ČR. Cesta oligarchizace, na kterou naši zemi nasměrovali především prognostici, vedla i k tomu, že oligarchové neovládli jen politický prostor, ale ve velkém ovládli také prostor mediální. Mnoho podstatných informací se v médiích vůbec neobjevuje, nebo jsou podávány zkresleně, či dokonce lživě. Manipulují s vytvářením názorů lidí a určují, o čem se bude ve veřejnosti diskutovat (a také o čem se diskutovat nebude). Hodnověrnost sociálních sítí nemá cenu komentovat. Co se ale neobjevuje vůbec nikde, je hodnocení toho, zda vývoj v zemi nejde špatně proto, že je náš stát řízen příliš centralisticky a zda by se toto nemělo změnit. Co je jisté, diskusi o takové změně rozhodně nelze čekat od nikoho z oligarchů, kmotrů ani nikoho z vedení současných parlamentních stran.
Přitom zdrojem většiny současných problémů je neefektivní a zkostnatělé centrální plánování, které nereflektuje rozmanitost regionů. Zákonodárci, uzavření ve své malostranské izolaci, ztrácejí kontakt s reálnými potřebami především venkova – a tím i schopnost činit funkční rozhodnutí.
K zodpovězení otázek, co by mohlo řešit problémy v zemi, je nutné získat větší povědomí o různých typech demokratických systémů (i třeba daňových systémů) a ústavách (ústavních modelech). Tyto poznatky je pak třeba porovnat s politickým systémem a Ústavou České republiky. Až v rámci toho je pak možné si uvědomit, co je příčinou toho, že se některé evropské státy vyvíjí zdravěji a lépe než jiné, přestože je ve všech demokracie. Příčinou těch rozdílů je právě to, po jaké cestě se jejich vývoj ubíral (popř. zda dokázaly v minulosti svá směřování změnit na cestu zelenou – cestu demokratizace – a postupně se přibližovat k cíli: občanskému státu).
Z tohoto úhlu pohledu informování z médií – bohužel i těch veřejnoprávních – zcela selhává. Veřejnost byla a dodnes je ubezpečována politiky, médii, politology i různými organizacemi a osobnostmi, že systém v České republice je v pořádku. Že žijeme v demokratické zemi s funkčními kontrolními mechanismy a plnohodnotným právním státem. Že prostě jdeme po zelené cestě a že jsme začali zakopávat až nástupem Babiše k moci. To ale není pravda. Po té špatné, červené cestě jdeme od Listopadu a jen postupně dosahujeme vyšších levelů na cestě k demokratuře (diktatuře vydávající se za demokracii).
Naštěstí má dnes každý k dispozici nástroj, který nabízí určitou míru důvěryhodnosti – umělou inteligenci (AI). Je to skvělý pomocník při rozšiřování obzorů, i v oblasti politiky.
Nechat si poradit nebo se něco přiučit je v normálním životě zcela běžné. Bereme si trenéry, kouče, kupujeme odbornou literaturu, doučujeme se anglicky, chodíme k psychiatrům. V politice je to ale stejné. I v politice je potřeba vědět o něco víc, než že je nějaký západ a východ, nějaké Rusko, USA a Čína. Je potřeba vědět, že je dost velký rozdíl i v demokratických systémech zemí jižně, západně a severně od nás. Proč některé země zvládají situaci lépe a některé hůře. Bohužel od současných politických stran a hnutí (a nejen od nich) se toho moc nedozvíme a budeme od nich stále manipulováni jen k těm jednoduchým schématům. Proč? No, protože jim současný silně centralistický systém v ČR vyhovuje (těží z něj) a novináři, komentátoři a osobnosti si s těmi jednoduchými schématy vystačí – Rusko nebo západ, Babiš nebo Fiala. Že to je plácání se stále na stejné špatné červené cestě, to, bohužel, nevnímají.
Čím déle ale půjde ČR po špatné (červené) cestě, tím těžší a bolestnější bude nasměrování na správnou cestu.
Jaký je rozdíl mezi tím, kam bychom měli směřovat, a tím, kam skutečně směřujeme?
Zelená cesta je cestou k cíli „Vlády práva, ne lidí“.
Červená cesta je cestou k cíli „Vlády lidí, ne práva“.
Zelená cesta je cestou demokratizace, jejímž cílem je dosáhnout funkčního občanského státu. Jde o cestu decentralizace moci a prosazování principu subsidiarity. Je to cesta politiků, kteří politiku chápou jako službu občanům.
Červená cesta je cestou k demokratuře, cestou centralizace moci do rukou úzké skupiny osob. Vede k politice svévole a diktátu. Je cestou oslabování (destrukce) nezávislých institucí – policie, soudů, antimonopolního úřadu a dalších kontrolních orgánů. Směřuje k autoritářskému řízení s pouhou demokratickou fasádou.
Zelená cesta vede k opravdovému pocitu svobody, spokojenosti, nižších daní a většího množství peněz v peněženkách co největšího počtu obyvatel země. Zároveň ale vede i k aktivnější spoluúčasti na politickém dění, kdy se z obyvatel státu stávají občané.
Červená cesta vede k pocitu nesvobody, ovládání, manipulace, frustrace a k politické pasivitě i lhostejnosti. Bohatne malé procento obyvatel a zhoršují se životní podmínky stále většího procenta obyvatel. Obyvatelé státu nejsou vedeni k tomu, aby se stali skutečnými občany.
Zelená cesta vede k rovnému a férovému tržnímu prostředí, k pochopení role malých a středních podniků jako hnací síly ekonomiky a klíčového zdroje inovací, flexibility a celkové i regionální zaměstnanosti.
Červená cesta vede k prosazování pro sebe výhodných zákonů, které pomáhají a chrání podnikání velkých podniků (korporací, koncernů, bank) a zvyšují jejich zisky (např. i prostřednictvím daňových výjimek, úlev či dotací). Tím dochází k monopolizaci trhů, omezování hospodářské soutěže, kartelovým dohodám a celkově k neférovému tržnímu prostředí.
----------------------------
Dokud se na politické scéně neobjeví strana či hnutí složené z osob, které budou mít „v krvi“ nejen vizi občanského státu (KAM by měl stát směřovat a PROČ), ale i jasnou představu o prostředcích a strategii (JAK to směřování změnit), půjde tato země stále po špatné červené cestě a bude se čím dál více vzdalovat od správného cíle – občanského státu.
Půjde dál po cestě prospěšné jen pro sobecké mocenské elity, oligarchy a kmotry. Cestě těch, kteří nikdy nebudou mít dost – peněz, vlivu ani moci.
Petr Suda
Listopad ještě neskončil
