Článek
Gorily byly dlouho chápány jako nebezpečné a agresivní. Lidé je dlouho považovali za hloupá zvířata, která jednají jen na základě vrozených pudů, a jejich chování je proto nepředvídatelné. Je poháněno jen nutkáním jíst, rozmnožovat se a bez uvážení útočit, aniž by byly bezprostředně ohroženy. Tento předsudek měla změnit gorilí samice, která dostala jméno Koko.
Koko se narodila v zoo v San Franciscu 4. července 1971. Protože se narodila na Den nezávislosti, dostala jméno Hanabi-Ko, což v japonštině znamená „dítě ohňostrojů“, jenže toto jméno bylo dlouhé, a tak bylo brzy zkráceno na Koko.
Koko však byla po narození nemocná, vyžadovala lékařskou péči, a proto musela být matce dočasně odebrána. Po vyléčení ji však již matka nepřijala, a tak nezbývalo nic jiného než ji svěřit lidskému pečovateli. Tím se měla stát zvířecí psycholožka Francine Pattersonová, které všichni říkali Penny.
Penny se rozhodla, že situaci využije k tomu, že se pokusí mladou Koko učit znakovou řeč, a pravděpodobně netušila, jaké to bude mít pro pohled lidí na gorily v budoucnu následky. Ale nepředbíhejme.
Koko se zpočátku učení bránila, navíc, jelikož byla umístěna v proskleném výběhu, rozptylovaly ji davy lidí ťukajících na sklo. Když jí Penny chtěla pomoci a prstíky malé gorilky se pokoušela nastavit do správného znaku, Koko se ji vždy pokoušela kousnout. První průlom nastal, když Koko v posunkové řeči ukázala, že chce pít.
Brzy na to byla z výběhu přestěhována do speciálního laboratorního přívěsu a její znaková slovní zásoba se začala rozšiřovat. Do dospělosti se naučila nejen více než 1000 znaků, ale také rozuměla mluvené angličtině. A i když se může zdát, že zásoba 1000 znaků je omezená, Koko se sama rychle naučila znaky kombinovat tak, aby mohla pojmenovat věci, pro které neznala znak. Například pro slovo prsten sama vymyslela kombinaci znaků „náramek na prst“. Když poprvé viděla masku, označila ji za „klobouk na oči“. Z toho je zřejmé, že si znaky pro předměty nejen pamatovala, ale dobře chápala jejich význam.
Koko se zpočátku snažila komunikovat znakovou řečí i s ostatními zvířaty, ale brzy pochopila, že jí nerozumí. Paradoxně pak začala při hře znakovou řečí rozprávět se svými panenkami, podobně jako to dělají malé dívky.
Koko nepřestávala udivovat svými schopnostmi. Penny rychle pochopila, že Koko chápe, co je žert, naschvál, vzpurnost, smutek a další emoce, které se připisovaly jen lidem. Někdy, když byla Koko o něco požádána, udělala naprostý opak. Z jejího výrazu bylo patrné, že dobře rozumí, co se po ní chce, ale zrovna má veselou náladu, tak záměrně dělá naprostý opak, jen aby se pobavila. Jindy naopak naschvál udělala něco jiného, protože neměla chuť poslouchat a chovala se podobně jako vzpurné dítě.
Měla neskutečný smysl pro humor. Jednou o sobě začala tvrdit, že je „dobrý pták“ a že umí létat. Nikdo to nechápal, ale později Koko přiznala, že si dělala legraci, a dokonce se omluvila, že lhala.
Začala chápat, co je lež, a sama se naučila lhát stejně jako člověk v případech, kdy se chtěla vyhnout průšvihu. Dokázala se dokonce hádat, a když chtěla někoho urazit, sama vymyslela nadávky, jako „ty jsi shnilý smrad“. V záchvatu vzteku Penny například označila za „špinavý záchod“. Podobně jako člověk tedy dokázala urážet tak, že někoho označovala za něco, co pro ni bylo odporné.
Koko také projevovala soucit. Když jí byla ukázána fotografie opice, která se koupala, Koko odpověděla: „Pláču tam,“ protože se nerada koupala. Jindy, když viděla fotografii koně s uzdou na hlavě, gestikulovala: „Smutný kůň.“ Na otázku, proč je smutný, ukázala na ohlávku a vysvětlila: „Zuby.“
V roce 1984 požádala své ošetřovatele, že by k narozeninám chtěla kotě. Když jí přinesli krabici toulavých koťat, sama si vybrala šedé kotě bez ocásku a dala mu jméno All Ball. Bylo neskutečné sledovat, jak jemně dokázala ohromná gorila o kotě pečovat, jak dávala pozor, aby mu neublížila, objímala ho a mazlila se s ním.
Jednoho dne se však kotěti podařilo proklouznout ven a nešťastnou náhodou ho přejelo auto. Když se to Koko dozvěděla, zpočátku jen tiše seděla, později však začala sténat, jako kdyby plakala. Znakovou řečí ukazovala „smutek“, „spánek“ a „spící kočka“. Několik dní vydávala zvuky podobné pláči, nechtěla si hrát a opakovaně ukazovala znak pro smutek. Později dostala dvě nová koťata, která pojmenovala Miss Black a Miss Grey.
Koko také milovala televizi. Jejím nejoblíbenějším filmem prý byl Čaj s Mussolinim. Důkazem, že děj filmu chápe, bylo, že při nejsmutnější scéně, kdy se chlapec loučí s rodinou, se vždy odvrátila, aby ji to nerozesmutnilo.
Koko se stala známou a dostala se dokonce na obálku časopisu National Geographic. Navštívila ji i řada známých osobností. Jejím přítelem se stal i herec a komik Robin Williams, který ji navštěvoval pravidelně. S ním se natolik spřátelila, že když v roce 2014 tragicky zemřel a Koko se to dozvěděla, velice truchlila.
Koko také později dostala speciální počítač s klávesnicí, která jí pomocí znaků umožnila zadávat různá slova, která počítač přeříkával. Rychle se jej naučila používat. Ráda také kreslila.
Koko také dokázala chápat, co je to smrt. Na otázku, co se stane s gorilami po smrti, jednoduše ukázala znaky: „Pohodlná díra.“
Koko se tak stala vyslancem přírody do lidského světa. Ukázala, že i zvířata mají city, uvažují a jejich chování neřídí jen základní pudy.
Koko zemřela 19. června 2018.
Zdroje:
Kniha „Koko's Story“ od Dr. Francine Pattersonové
https://cs.wikipedia.org/wiki/Koko_(gorila)
https://www.nationalgeographic.com/animals/article/gorillas-koko-sign-language-culture-animals
https://www.nationalgeographic.com/magazine/article/conversations-with-koko-the-gorilla
https://en.wikipedia.org/wiki/Koko_%28gorilla%29
