Článek
Je tedy poměrně složité ověřit, zda se některé z legend zakládají na pravdě, nebo jsou pouze překroucenou realitou, případně jsou zcela smyšlené. S pojmem lung-gom-pa jsem se poprvé setkal takřka před čtyřiceti lety, když jsem se začetl do knihy „Tušení stínů“ od spisovatele a záhadologa Ludvíka Součka.
V knize popisuje posly, kteří v tranzu putují desítky mil mezi tibetskými kláštery a vesnicemi, aby doručili zprávu. Bez odpočinku, jídla i pití putují i několik dní po horských stezkách, kde je tak nízký obsah kyslíku, že běžný Evropan zde mnohdy potřebuje kyslíkovou masku, než se po delší době aklimatizuje. Lung-gom-pa údajně zvládne bez potíží v těchto podmínkách překonat i vzdálenost 200 mil během 48 hodin. Pro představu, je to asi stejné, jako kdybyste se dokázali během dvou dnů dostat pěšky z Prahy do Bratislavy. I trénovaný maratonský běžec by byl pravděpodobně na konci sil někde kolem Benešova.
S lung-gom-py se prý setkala řada evropských cestovatelů. Dávno zesnulá cestovatelka Alexandra David-Neelová popsala své náhodné setkání s lung-gom-pou v době první světové války. Tehdy putovala po Tibetu s karavanou a v dálce spatřila malý bod. Ten se rychle přibližoval, až v něm poznala lidskou postavu. Když se přiblížil, hodlala s ním promluvit a vyfotit ho, ale jeden z průvodců jí vysvětlil, že se jedná o lung-gom-pu, který se během svého putování nachází v tranzu a pokud by jej vyrušila, mohlo ho to zabít. Musela se tedy spokojit s pouhým pohledem na člověka putujícího nevídanou rychlostí, jako by se vznášel nad terénem. Oči měl doširoka otevřené a nepřítomně hleděl na bod v dálce. Své okolí jakoby nevnímal.
Výcvik lung-gom-py prý trvá několik let. Mladý mnich, který se má stát poslem, je uzavřen v temné cele, kde tři roky, tři měsíce, tři týdny a tři dny žije v naprostém odloučení. Během této doby nesmí nikoho spatřit, jídlo je mu podáváno, když spí. Po celou dobu medituje, sedí na polštáři se zkříženými nohami a odříkává tajnou formuli. Hluboce dýchá a s každým nádechem si představuje, že je lehčí a lehčí. V určitou chvíli bez pomoci rukou vyskočí stále se zkříženými nohami a aniž by změnil polohu, dopadne na zem. Toto duchovní cvičení mu má údajně umožnit vlastní vůlí ovlivnit svou hmotnost natolik, že je schopen takřka levitovat.
Někteří Tibeťané prý uváděli, že nejlepší lung-gom-pové měli schopnost sednout si na klas, aniž by se pod jejich vahou ohnul, nebo vystoupit na hromadu obilí, aniž by shodili jediné zrno. (To samozřejmě odporuje našim znalostem a dá se předpokládat, že i když tomu sami věřili, jedná se o mýtus pramenící z jejich víry.)
Když budoucí posel prošel výcvikem, čekala ho poslední zkouška. Měla být vykopána jáma tak hluboká, jako byl sám vysoký. Nad ní byla postavena kopule s otvorem. Kandidát si do ní sedl a pokud se mu podařilo otvorem bez pomoci rukou vyskočit ven, byl považován za schopného posla, který mohl podnikat první pochody. Duchovní vůdce mu vyzradil další tajnou formuli, kterou si lung-gom-pa odříkával během svého pochodu. Ta jej měla dostat do transu, během kterého mechanicky putoval krajinou, přičemž si měl zachovat dostatek vědomí k tomu, aby se vyhýbal překážkám a sledoval cestu.
Když jsem byl mladý a četl Součkovu knihu, tyto odstavce mě inspirovaly k pokusu. Netrénoval jsem sice skoky z polštáře, ani jsem neznal tajnou formuli, kterou bych si měl v duchu odříkávat. Mou tajnou formulí se stala rytmická říkanka k tleskání, kterou možná někteří z vás pamatují:
Apacuka funde muka
funde káve káve cuka
hop cuk funde muk
funde káve káve cuk.
Pokus spočíval v tom, že jsem si v duchu za běhu odříkával tuto říkanku. Po uběhnutí několika stovek metrů jsem zjistil, že se mi s říkankou v hlavě srovnal nejen rytmus kroku, ale i rytmus dýchání. Místo rychlého dechu jsem v běhu dýchal hluboce a pravidelně a opravdu jsem se dostal do jakéhosi transu, při kterém jsem si v duchu odříkával jen rytmus říkanky, se kterou se sjednotil i rytmus nohou a dýchání. I když jsem začal po chvíli cítit únavu, ta se poměrně rychle změnila v jakési opojení z běhu, které přetrvávalo i nějakou chvíli poté, co jsem dorazil zpět domů.
Ačkoli jsem nikdy nebyl sportovec a měl jsem problém oběhnout bez zadýchání i školní tělocvičnu, pravidelný rytmus mi umožnil uběhnout dva kilometry do vedlejší vesnice a zpátky. Měl jsem pocit, jakoby se nohy samy od země odrážely jako míč a zlehka jsem se nesl nad silnicí. Později jsem této zkušenosti využil i na vojně, kde jsme museli dělat zrychlené pěší přesuny na několik kilometrů. Hloupá dětská říkanka mi pomáhala vyčistit hlavu, oprostit se od únavy a uběhnout i deset kilometrů v „plné polní“.
Nepřímo jsem tak vlastně ověřil, že na legendách o lung-gom-pa bude jistě alespoň nějaký pravdivý základ.
Zdroj a další informace:
Ludvík Souček - Tušení souvislostí (1980)
