Článek
Jejich dokonale opracovaný a vyhlazený povrch zamotal hlavu nejednomu vědci i archeologovi. Nikdo nedokázal dostatečně vysvětlit, jak mohli Mayové s tehdy dostupnými technologiemi křišťál opracovat do naprosto perfektní podoby. Mnozí záhadologové v lebkách viděli důkaz návštěv mimozemšťanů. Větší část vědecké komunity pochybovala o jejich pravosti.
První z křišťálových lebek objevila sedmnáctiletá Anna Mitchell-Hedgesová společně se svým adoptivním otcem, anglickým dobrodruhem Frederickem Albertem Mitchell-Hedgesem. Objevena měla být v roce 1927 při vykopávkách v mayském městě Lubaantun na území dnešního Belize. Frederick Albert Mitchell-Hedges pak tvrdil, že lebka je stará přibližně 3600 let a její výroba musela trvat nejméně 150 let.
Lebka se velice rychle stala předmětem vědeckých diskusí a tisk se postaral o její popularizaci mezi širokou veřejností.
V průběhu několika let bylo následně nalezeno několik dalších lebek a jejich nálezci vždy tvrdili, že se jedná o pozůstatky předkolumbovských civilizací Střední Ameriky.
Někteří lidé jim začali přisuzovat i různé paranormální vlastnosti.
Ludvík Souček ve své knize Tušení souvislosti v jedné kapitol popisuje dokonce zajímavé vlastnosti lebky. Uvedl, že pokud se pod lebku do jistého místa umístí svíčka, očnicové důlky promítají dva paprsky přímo z nitra zornic. Dokonce prý do sebe za určitých podmínek dokáže promítnout předměty, které se umístí před ní. Souček se při tom odvolává na tvrzení jistého profesionálního restaurátora, Franka Dorlanda.
Indiana Jones
Toto tvrzení však není možné potvrdit, protože nikdo se současných majitelů lebek není příliš ochoten lebku zapůjčit k jakýmkoli výzkumům. Pochopitelně se nabízí důvod, že se muzea i sběratelé bojí možného poškození vzácného artefaktu. Nicméně skutečný důvod může být mnohem prozaičtější.
Doktorka Jane Walshová v roce 1936 objevila dokument, podle něhož provedlo Britské muzeum srovnávací studii lebky, kterou vlastní s jinou podobnou, kterou vlastní soukromý sběratel Mitchell Hedges. Lebky jsou identické, ovšem při zkoumání bylo odhaleno, že lebka je vybroušena pomocí moderních rotačních obráběcích strojů. To by dokázalo, že lebky vznikly až ve 20. století.
Mitchell v roce 1970 zapůjčil svůj kousek k dalším výzkumům. Ty sice prokázaly, že je lebka vyrobena z autentického a starého křemene pocházejícího z Ameriky, nicméně jsou na některých jejích částech patrné stopy po moderních rotačních nástrojích, které byly známé nejdříve v 19. století.
V současnosti je jedna lebka majetkem Britského muzea, druhá patří Musée du Quai Branly v Paříži a třetí je v muzeu ve Washingtonu. Další lebky jsou v soukromých sbírkách. Nicméně všechna tři muzea nakonec nezávisle na sobě lebky prozkoumala a našla stopy po moderních nástrojích. Ve dvou případech vysledovala muzea možný původ lebek do německého města Idar-Oberstein, kde je pravděpodobně z brazilského křemene vyrobila místní firma.
I když nelze prokázat, že všechny nalezené lebky jsou padělky, uvedené zjištění do jejich původu vnáší opodstatněné pochybnosti. Nelze se proto divit, že se majitelé lebek zdráhají propůjčit je k jakýmkoli výzkumům, které mohly prokázat, že se nechali napálit podvodníky.
Nicméně za bezmála století se lebky staly záhadným fenoménem, který inspiroval spisovatele i filmové tvůrce. Setkat se s nimi můžeme například ve filmu „Indiana Jones a království křišťálové lebky“, nebo v seriálu „Hvězdná brána“.
Zdroje:
Ludvík Souček - Tušení souvislosti - 1980
