Článek
Egyptské mumie vyžadovaly složitý proces balzamování ostatků, nicméně mumie mohou vznikat i naprosto přirozenou cestou. Známé jsou například tzv. andské mumie z Peru, pocházející z doby 3000 let př. n. l., které vznikly díky suchému podnebí v Andách.
Jiné mumie byly nalezeny ve vyschlých močálech, respektive v rašeliništích. Jejich stáří se také odhaduje na tisíce let a vznikly díky prostředí, ve kterém nebyl dostatek kyslíku. Takové prostředí brání bakteriím a dalším organismům tělo rozložit.
Mumie mohou také vznikat působením mrazu, který tělo zakonzervuje a vysuší. Mezi takové patří například Ötzi. Ten je znám jako ledový muž a byl v roce 1991 nalezen v ledovci v Alpách na hranici mezi Itálií a Rakouskem. Jeho úmrtí se odhaduje na 3400 až 3100 př. n. l.
Někteří lidé, z nichž se staly takovéto mumie, neodešli z tohoto světa vždy dobrovolně; často byli oběťmi rituálů. K mumifikaci však došlo vždy až po jejich smrti.
V Japonsku však existovala buddhistická sekta Shingon, jejíž někteří členové se rozhodli dobrovolně k mumifikaci za svého života.
Sokushinbutsu
Sokushinbutsu je praktika, při které se mnich snaží dosáhnout „buddhovské přirozenosti“, jejímž následkem je „věčná meditace“. Mnich, který se k tomu rozhodne, stráví stovky dní v meditaci a odříkání, po kterých následuje smrt. Během této doby se živí pouze jehličím, pryskyřicí a semeny nalezenými v horách. Postupně také snižuje příjem tekutin. Hladovění a dehydratace vedou k zmenšování orgánů a mnich následně umírá při zpívání mantry o Buddhovi.
Různé zdroje uvádějí, že takováto příprava trvala 1000 až 3000 dní. Ve chvíli, kdy mnich cítil, že se přiblížila smrt, byl umístěn do jámy, která byla uzavřena. Zůstal pouze malý otvor, aby mohl dovnitř proudit vzduch. Mnich u sebe měl zvonek, kterým pravidelně zvonil, aby oznámil, že je stále naživu. Jakmile však zvonění ustalo, byla jáma zcela uzavřena.
Po tisíci dnech byla jáma znovu otevřena, aby se ostatní přesvědčili, zda skutečně došlo k mumifikaci. Jestliže tělo podléhalo rozkladu, bylo vyjmuto a pohřbeno. Pokud se však nerozložilo, bylo uchováno jako sokushinbutsu.
Sektu údajně založil v 9. století mnich jménem Kōbō Daishi, který se sám stal mumií. Měl mnoho následovníků, jejichž počet však lze jen těžko odhadnout. Doloženo je nejméně 17 dalších mumií, pravděpodobně však existují desítky až stovky dalších.
V Asii je mnoho takových mumií. Jedna je vystavena ve Wat Khunaram, Ko Samui v Thajsku, druhou můžete najít například v Shaoguan, Guangdong v Číně. Další je například v chrámu ve vesnici Gue, Spiti, Himáčalpradéš v Indii. Nicméně pouze v Japonsku se věří, že si takovou smrt mniši zvolili dobrovolně. Část těchto mumií je umístěna v chrámech, mnoho se jich ale může dodnes ukrývat v neobjevených hrobkách. V prefektuře Jamagata se dodnes uchovává jedna z nejstarších mumií – mumie askety sokushinbutsu jménem Honmjókai.
Proces sebemumifikace vlastně dodnes není zcela objasněn. Je zřejmé, že jistou úlohu v něm hraje postupná dehydratace těla a pravděpodobně na něj mají velký vliv i toxiny v pojídané pryskyřici během přípravy. Ty by mohly bránit množení organismů, které rozkládají tkáně. Je však patrné, že bylo nutné těla po smrti kontrolovat a některá podlehla běžnému rozkladu. Proces tedy nebyl nikdy jistý a mnozí mnichové podstoupili roky trvající trýznivou sebevraždu naprosto zbytečně.
Sebemumifikace pro běžného Evropana, jehož názory jsou formovány letitou kulturou založenou na křesťanství, může být nepochopitelná a děsivá. Když však zvážíme přesvědčení, víru a motivaci buddhistických mnichů, můžeme snad pro jejich rozhodnutí najít pochopení. Přestože nám historie ukazuje, že většina náboženství přinesla lidem jen zbytečné utrpení.
Zdroje:
