Článek
Autorem této knihy byl dominikánský mnich a inkvizitor Heinrich Kramer (latinsky Henricus Institoris). Jako spoluautor je často uváděn další dominikánský mnich Jakob Sprenger, ovšem mnozí historikové se domnívají, že jeho jméno bylo připojeno pouze kvůli zvýšení autority knihy. Některé zdroje dokonce uvádějí, že jméno Jakoba Sprengera jako spoluautora bylo připsáno do knihy až po smrti Heinricha Kramera.
Kramer byl fanatickým odpůrcem čarodějnictví, a to zejména proto, že jeho pokusy o vedení čarodějnických procesů v oblasti Tyrolska byly neúspěšné. Místní biskupové ho považovali za extrémního a neobjektivního, a jeho metody odsuzovali. Frustrace z těchto neúspěchů byla jedním z hlavních důvodů, proč se Kramer rozhodl vytvořit dílo, které by mělo podpořit jeho názory a ospravedlnit tvrdé postupy proti čarodějnicím.
Kramerova pověst byla z velké části formována jeho extrémním a brutálním přístupem k inkvizici. Historické záznamy naznačují, že Kramer byl skutečně posedlý myšlenkou na vymýcení čarodějnictví a jeho metody byly často kruté a nelítostné. Někteří historici a badatelé věří, že Kramer mohl trpět určitými sadistickými sklony, což se projevovalo v jeho způsobu vyšetřování a trestání obviněných čarodějnic.
Pověsti o jeho sadismu se opírají o záznamy, které popisují, jak si Kramer údajně užíval sledování utrpení obviněných, což bylo v rozporu s morálními standardy i v té době.
I když kniha byla vydána s výslovným souhlasem papeže Inocence VIII., byla později Vatikánem zakázána. Přesto zůstala populární téměř po 200 let a ve své podstatě se stala návodem pro identifikaci a potírání čarodějnictví.
Kniha je rozdělena do tří částí. V první části se zdůrazňuje, že čarodějnictví je reálné, skutečné a již samotné jeho popírání je považováno za kacířství. Do spárů inkvizice se tak mohl snadno dostat například i ten, kdo se za domnělou čarodějnici postavil a snažil se jí pomoci.
Ve druhé části knihy se popisují činnosti čarodějnic. Jsou zde například čarodějnické pakty, sexuální vztahy s ďáblem, schopnosti čarodějnic proměňovat se a další konkrétní činy, které mají být důkazem jejich magie a spojení s ďáblem. Zahrnuje detaily o tom, jak čarodějnice vyvolávají kletby, jak způsobují neplodnost nebo jak používají zaklínadla ke škodě druhých.
Třetí část je vlastně návod pro inkvizitory, jakým způsobem mají čarodějnice vyšetřovat, soudit a trestat. Obsahuje pokyny pro provádění výslechů, používání mučení a různé způsoby, jak přinutit obviněné k doznání. Zároveň se zde popisují soudní procedury a způsoby, jak čarodějnice popravit, pokud jsou usvědčeny.
Jedním z nejdůležitějších prvků „Malleus Maleficarum“ je jeho přístup k získávání důkazů a přiznání. Kniha podporuje používání mučení jako legitimního prostředku k získání přiznání od obviněných čarodějnic. Argumentuje tím, že čarodějnice jsou pod ochranou ďábla a jejich činy nelze prokázat běžnými právními metodami. Proto je nutné použít násilí a psychologický tlak, aby se pravda odhalila. Mučení bylo prezentováno jako nezbytný nástroj v boji proti temným silám.
Dalším důležitým aspektem bylo přesvědčení, že ženy jsou náchylnější k tomu, aby se staly čarodějnicemi. Kniha tvrdí, že ženy jsou přirozeně slabší ve víře a snadněji podlehnou pokušení ďábla. Tento misogynní postoj přispěl k tomu, že drtivá většina obětí čarodějnických procesů byly právě ženy.
Mnohdy stačila špetka podezření, jindy vylhané udání závistivého souseda, aby se nevinný člověk stal obětí krutého mučení. Po dnech nesnesitelného trýznění se stávala pro mnohé vidina smrti vysvobozením a oběti byly ochotny přiznat prakticky cokoli. V bolestech udávaly další jména, se kterými jsou ve spolku, a nezřídka se mohla stát další obětí i osoba, která lživým udáním obrátila k někomu pohled inkvizice.
Dnes si jen sotva můžeme představit, jakým praktikám byly ženy a dívky v mučírnách vystavovány. Jak již bylo uvedeno, za kacíře byl zpravidla označen i ten, který se chtěl oběti zastat, protože mohl být označen za osobu, která čarodějnictví popírá, čímž se sám dopouští kacířství.
Za čarodějnice byly označovány bylinkářky, svobodomyslné mladé ženy, ale nezřídka i velice vlivní občané. Dá se předpokládat, že „Kladivo na čarodějnice“ bylo v některých případech zneužíváno k odstranění nepohodlných lidí.
Mezi běžně používané metody patřilo natahování na skřipec, drcení končetin, pálení, použití španělských bot (nástroj na rozdrcení nohou) nebo železných panen (kovové zařízení ve tvaru ženy, plné hrotů, do kterého byla oběť umístěna).
I když „Malleus Maleficarum“ výslovně nepopisuje znásilnění jako vyšetřovací techniku, historické záznamy naznačují, že ženy obviněné z čarodějnictví byly často vystaveny sexuálnímu násilí. Tento druh zneužívání byl často neoficiální a nezdokumentovaný, což však neznamená, že k němu nedocházelo.
Kromě toho některé metody „vyšetřování“ zahrnovaly například detailní prohlídky nahého těla obviněné ženy kvůli hledání „čarodějnických znamení“ (jizvy, znaménka nebo další neobvyklé znaky na těle, které měly údajně naznačovat pakt s ďáblem), což mohlo být snadno zneužito k sexuálnímu násilí.
Kniha také doporučovala techniky psychologického nátlaku, jako je vyhrožování, zastrašování, izolace a manipulace s oběťmi, aby byly přinuceny ke spolupráci a k přiznání.
Oběti, které se po mučení doznaly, čekalo „očištění ohněm,“ přesněji řečeno byly zaživa upáleny na hranici.
Za vynuceně přiznané čarodějnictví existoval prakticky jen jediný trest
„Malleus Maleficarum“ se rychle rozšířilo po celé Evropě a stalo se jedním z nejvlivnějších textů své doby. Bylo vydáno ve více než 30 edicích a po staletí sloužilo jako hlavní zdroj pro čarodějnické procesy. Kniha legitimizovala a posilovala existující obavy z čarodějnictví a dala inkvizitorům nástroje, jak na tyto obavy reagovat v praxi.
Odhaduje se, že hon na čarodějnice, který „Malleus Maleficarum“ pomáhal živit, vedl k smrti desítek tisíc lidí, z nichž většina byly ženy. Historici se shodují, že počet obětí v celé Evropě se pohybuje mezi 40 000 až 60 000 (některé zdroje uvádějí až 70 000).
V 18. století začal vliv „Malleus Maleficarum“ upadat, především díky nástupu osvícenství a racionalismu, které vedly k pochybnostem o existenci čarodějnictví a přehodnocení způsobů, jakými byly čarodějnické procesy vedeny. Kniha se postupně stala symbolem temné stránky středověké Evropy, ztělesňující iracionální strach a krutost.
V moderní době je „Malleus Maleficarum“ považováno za historický dokument, který ilustruje nebezpečí fanatismu a neinformovanosti. Slouží jako varování před tím, jak nebezpečné může být, když se strach a pověry spojí s neomezenou mocí.
Zdroje:
