Článek
Druhý horník byl naštěstí po více než 48 hodinách nalezen živý, ale představa, že musel dva dny strávit v podzemní temnotě v nejistotě a mohl jen doufat, že k němu záchranáři dorazí včas, je pro mě děsivá.
Kdysi mi kolega, který býval horníkem, vyprávěl různé zážitky a já jsem rychle pochopil, že být horníkem není jen profese, ale do jisté míry i způsob života. Mnohdy si neuvědomujeme, že za veškeré výdobytky moderní civilizace vlastně vděčíme zejména horníkům. Bez uhlí a vytěžených rud by jen sotva začala průmyslová revoluce, na které stojí celá dnešní společnost.
Někdy můžeme propadat mylným představám, že moderní technologie a bezpečnostní předpisy činí práci horníků relativně bezpečnou. Bohužel čas od času nám nějaká tragédie připomene, že horníci vlastně riskují své životy pokaždé, když sestupují hluboko do podzemí. Proto mají můj obdiv a hluboce před nimi smekám.
Březohorská tragédie
Březohorská tragédie se odehrála 31. května 1892 v Příbrami na dole Marie a je jednou z nejhorších důlních katastrof v historii českého hornictví. Při tomto tragickém incidentu zahynulo 319 horníků. Tato událost otřásla celou společností a vedla k výrazným změnám v bezpečnostních opatřeních v dolech.
Pohřeb obětí katastrofy
Ve sklípku na 29. patře vznikl požár, který se velmi rychle rozšířil do okolí po výdřevě, která se používala pro zpevnění šachet a chodeb. Horníci, kteří sjížděli do podzemí na odpolední směnu, pozorovali na 29. patře hořící výdřevu v jednom ze sklípků. Proto se vrátili na povrch, aby tuto událost oznámili. Bohužel než se dostali na povrch a informace doputovala do důlní kanceláře, požár se stihl po výdřevě rozšířit do okolních chodeb.
Přestože se tato informace rychle dostala i k horníkům, kteří tou dobou pracovali v odlehlejších oblastech a dokonce byli vyzváni, aby ukončili práci a vyfárali na povrch, mnoho z nich příkaz neuposlechlo a pokračovali v práci v domnění, že se nejedná o nic závažného. Většina z nich se udusila.
Požár v dole Marie rychle nabyl takových rozměrů, že v něm nebylo možné provádět jakékoliv záchranářské práce. V úvahu tedy připadaly jen okolní doly, které byly s dolem Marie v podzemí propojené.
Mnoho horníků se dobrovolně rozhodlo riskovat své životy a vydali se na pomoc svým kolegům a kamarádům. Bohužel hustý kouř se rychle propojenými chodbami rozšířil do okolních dolů a tak v podzemním pekle našli smrt i někteří ze statečných záchranářů.
Někteří se dolů dokonce spouštěli opakovaně, aby postupně vyvezli na povrch své kamarády, bohužel i pro některé z nich se poslední jízda stala tou opravdu poslední.
Těla horníků byla na povrch postupně vyvážena od 2. do 22. června, ale již večer v den vypuknutí požáru byl důl obklopen zástupy lidí, kteří doufali, že snad nějakým zázrakem právě jejich blízký bude zachráněn živý.
22. června byly nalezeny na částech lepenkových krabic od dynamitových patron tužkou psané vzkazy, přání a poslední vůle horníků, kteří v dole umírali. V posledních chvílích mysleli na své blízké, snažili se urovnat své dluhy. Věděli, že se záchrany nedočkají. Mezi posledními zprávami byly takové, ve kterých horník žádá svou ženu, aby zaplatila dluh jeho kamarádovi. Jiní vzpomínali na své děti, loučili se s rodinami a kamarády. V posledních chvílích si přáli zemřít se ctí.
Katastrofa si tehdy vyžádala 319 životů. Po nich zbylo 286 vdov a 920 sirotků.
Čest jejich památce.
