Článek
Všichni jsme byli někdy mladí a chodili jsme do školy. Já měl asi to štěstí, že jsem do školy chodil za hluboké totality, tedy v době, kdy učitel často řešil nevhodné chování rovnou na místě.
Vzpomínám, jak jsem opakovaně během vyučovací hodiny shodil spolužáka v lavici asi 5× na zem. Houpal se na židli, stačilo tedy zasunout nohu pod nadzvednutou přední nohu židle, tlačit směrem nahoru a spolužák za smíchu celé třídy zmizel pod lavicí.
Pobavilo to sice všechny, až na tělocvikáře, který musel suplovat hodinu češtiny. Evidentně byl nervózní, listoval v učebnici a nevěděl si rady. Po čtvrtém pádu ze židle u mého sousedícího mu došlo, že příčinou jsem já. Důrazně mne upozornil, že jestli jej shodím ze židle znovu, bude to mít následky.
Nepoučil jsem se já, ani můj sousedící. Během chvilky se opět začal na židli houpat a já neodolal…Vsunul jsem svou nohu pod nohu židle, zatáhl vzhůru a spolužák opět zmizel pod lavicí.
Tělocvikář nervózní z toho, že by nám měl vysvětlovat látku, které sám nerozumí, to nevydržel, vyzval mne, abych s ním šel na chodbu a tam mi ubalil takovou facku, že jsem málem upadl.
V tu chvíli jsem si moc dobře uvědomil, za co jsem tu facku dostal. Do třídy jsem se vrátil s rudou tváří. Ani mne nenapadlo, že bych si doma stěžoval. Facka byla zcela oprávněná a kdybych se doma jen zmínil, následovalo by několik dalších.
Jelikož jsem studoval psychologii, mám nějaké povědomí o vině a trestu. Trest má přijít neprodleně po spáchání činu. Pak trestaný dobře chápe, proč byl potrestán. V moderní společnosti se však vše dlouho zkoumá, kde kdo se k tomu musí vyjádřit, přečin žáka se musí zařadit do tabulek, aby se správně vyhodnotil. Trest proto přijde i mnoho dní poté, co se něco stalo. Psychologie však tvrdí, že opožděný trest se míjí účinkem, protože potrestaný už necítí vinu v plném rozsahu a může se cítit tak, že trest je nepřiměřený, nebo neoprávněný. V potrestaných pak může zůstat pocit křivdy.
Nicméně vše ještě paradoxně v současnosti ztěžuje GDPR. Pokud nevíte, co to je, jedná se o předpis EU, jehož smyslem je chránit osobní údaje. Má jistě smysl, ale někdy může způsobit víc problémů než užitku.
Nedávno se můj syn zúčastnil o přestávce taškařice, která měla relativně špatný konec. Začalo to pošťuchováním, byla to z počátku legrace, jakou jsme asi ve škole zažili všichni. Spolužákovi sebrali penál, začali si s ním po třídě pohazovat. Z počátku tedy nevinné škádlení, kterému se smál i spolužák, kterému penál patřil. Požadoval navrácení penálu.
Kluci tedy nevinnou hru otočili a začali po něm penál házet a měli legraci z toho, že jej není schopen chytit. On musel rány spíš vykrývat rukama, aby jej penál neuhodil. I můj syn po něm dvakrát hodil. Bohužel se razance hodů stupňovala a ačkoli jeden ze spolužáků pronesl, že je čas přestat, jeden z nich hodil s takovou razancí, a tak nešťastně, že chlapec utrpěl otřes mozku.
Tady vlastně končí legrace. Nicméně kdo z nás v zápalu hry něco nepřehnal? Kluci rychle pochopili, že to přehnali. Můj syn se proto s kamarádem vydal za učitelem, aby mu oznámili, co se stalo. Postižený chlapec skončil u lékaře s lehkým otřesem mozku. Můj syn, který ačkoli nebyl tím, kdo kamaráda zranil, litoval, co se stalo, proplakal celou noc a evidentně jej to psychicky tak zdolalo, že měl i teplotu.
Inu stalo se a má z toho ponaučení do života.
Paradox nastal ve chvíli, kdy jsme s manželkou byli podle předpokladů pozváni k řediteli školy k projednání celé události. Paradox nespočívá v možnostech jednání učitelského sboru, který má svázané ruce nesmyslnými směrnicemi. Třídní učitel, ředitel školy a ostatní s námi jednali s profesionalitou, s jakou se dnes mnohdy nesetkáváme. Incident jsme podrobně rozebrali, vysvětlili si souvislosti a společně jsme dospěli i k jasnému závěru.
Tím paradoxem bylo právě GDPR. I když nám syn doma sdělil, který jeho spolužák byl zraněn, jeho jméno se na sezení kvůli ochraně GDPR nesmělo vyslovit. Kvůli GDPR jsme vlastně neměli ani možnost dozvědět se zdravotní stav postiženého žáka. Nesměli jsme se dozvědět ani jména žáků, kteří se incidentu zúčastnili.
Nuže tedy: Ve škole se odehrál incident, jehož se nepřímo účastnil náš syn. Nesmíme vědět jména dalších účastníků, nesmíme vědět jméno postiženého ani jeho zdravotní stav. Podle směrnic vydaných ministerstvem školství je náš syn potrestán za to, že se incidentu zúčastnil v počátku, kdy se jednalo jen o legraci, avšak nezasáhl ve chvíli, kdy incident vygradoval ke zranění. Potrestán je vlastně i za to, že šel po zranění spolužáka vše oznámit, ačkoliv jej nezavinil. Kdyby totiž nic neoznámil, zraněný spolužák měl v plánu tvrdit, že nešťastně upadl. S největší pravděpodobností by se tedy nikdo nic nedozvěděl.
Syn si v sobě nese pocit křivdy a možná i ponaučení, že příště má mlčet a dělat „mrtvého brouka“.
Něco asi bude v naší současné společnosti špatně.
