Z Tršic do Kapského Města: Dakar, město plné umění, barev a připomínka dávných hrůz

Někdy je to zvláštní pocit, cestovat a pozorovat různé kultury a všelijaká zákoutí světa. Proč, ptáte se? Pocity euforie, štěstí a naprosté svobody občas střídá pocit nepochopení a smutku. Člověk mnohdy navštíví místa, která neoplývají veselou historií nebo prožívá situace, které o nás o lidstvu říkají mnoho. Jednoduše vykreslují temnou stránku lidstva. Vykreslují to, jak se chováme k něčemu, co jsme dostali darem, zemi, náš společný domov. Odkrývají nám to, jak je člověk schopen chovat se k druhému člověku. Je to ale realita, která rozvíjí vnímaní všeho kolem nás a pomáhá mi mít lepší rozhled o naší planetě.

Zápis z deníku:

Dakar, hlavní město Senegalu, jenž se rozprostírá na Zelném mysu na pobřeží Atlantského oceánu. Město, které je nejzápadnějším celé Afriky, a to z něj činí ideální výchozí bod pro transatlantický a evropský obchod. Město, kterým se line energie černé Afriky plné barev a pozitivní aury, která ale nezapomíná na svoji historii.

Celé dopoledne ještě trávím v posteli, kde nabírám potřebnou energii pro objevování černé Afriky, na kterou jsem se tolik těšil. Terezka je již trochu neposedná a přemýšlí, jak se zabaví, než má nádrž energie bude naplněna alespoň na krátkou procházku městem Dakar. Nastává tak čas využít tuto příležitost a odškrtnout si domácí povinnosti. Taška plná špinavého oblečení pomalu a jistě praská ve švech, tak o činnosti, která se přihlásí jako první, není debat.

Kolem poledne se ozývá hlad a vlastně je to nejspíš poslední dílek k tomu, abych měl dostatek energie na krátký průzkum města. Terezka tak nelení a peláší ke stánku, kde mladící prodávají bagety plněné vším, na co si jen vzpomenete. Někdy si říkám, že bagety jsou v černé Africe snad národním jídlem. Narazíte na ně naprosto všude a vždy jsou opravdu vynikající.

Po obědě nastává čas procházky, a i když jistě nebude nejdelší, jsme plní očekávání, jaký Dakar vlastně je. Netrvá to dlouho a kroky nás zavedou do krásného zahradnictví, které není nějak oplocené nebo ohraničené vstupy. Procházet se po tomto místě je naprosto volné a my si na chvíli připadneme, jako bychom se teleportovali z velkého města na krásné klidné místo někde na opuštěném ostrově. Cesta zahradnictvím nás zavede až do části, která jako by měla vlastní vnímání času.

Po zádech se mi přežene příjemný pocit klidu a pohody. Zahrada plná ateliérů, kde místní umělci vytváří svá díla. Malby, sochy, koláže, je tu vše. Zvědavě nakukujeme do jednotlivých ateliérů a s nadšením pozorujeme obratnost zdejších mistrů, kdy každý z nich ovládá své specifické umění. Tímto místem jsme neskutečně okouzleni, ta atmosféra. Nikdo nežádá peníze, nikdo vám nic nenutí, jen vás zvou do svých malých komůrek, ať se jdete podívat na jejich díla. Místo, které na vás dýchne opravdu upřímným pocitem vnitřního míru a vyrovnanosti.

Přesně něco takového je pro mé zotavující se tělo jako balzám na cestě rekonvalescencí. Ještě chvíli to ale potrvá, než se zase budu cítit plně při síle a ponoříme se do naší cesty.
Dnes už si jen chci koupit něco dobrého na zub a jít si trochu odpočinout.

Večerní hodina oznamuje čas spánku, ale jak vidno, ne pro všechny přítomné v našem malém pokoji. Když už se mé tělo i mysl nachází z poloviny v říši snů, cosi naruší můj klid. Tiché zvuky, jako by nám něco ťapkalo pod postelí, jako by tam nějaké stvoření do něčeho strkalo nos. Oba nás zvuky vyhánějí z postele a jdeme pátrat po tom, co že nás to ruší. To se nám ale nepovedlo, jelikož jsme to malé stvoření nejspíš polekali. „Tak jdeme spát, asi se nám to pouze zdálo.“ O pár minut později ale zvuky slyšíme znovu, a to se nám již podaří našeho spolubydlícího odhalit. Je to malá myška, která si pochutnává na starém buráku, který zůstal pod postelí zapomenut, nejspíš ještě po posledním nájemci tohoto pokojíčku.

Otroctví, nesmazatelná kaňka v historii lidstva. Něco, co výrazně zformovalo Afriku. Něco, co ukázalo, jak velcí primitivové lidé dokáží být. Jak by to asi vypadalo, kdyby se místo kolonizování a zotročování tehdy svět snažil Africe pomoci naplnit její potenciál? To se bohužel nedozvíme. On ani ten dnešní pohled na to, jak svět k Africe přistupuje, není moc veselý.

Dnes máme v plánu výlet na ostrov Gorée. Ostrov Gorée je malý ostrůvek, asi 2 km od břehu Dakaru a obývá jej něco přes 1000 obyvatel. Čeká nás tak cesta do přístavu, kde nastoupíme na trajekt, který nás na toto místo přepraví.

Cestou nás ale čeká ještě jeden důležitý úkol. Musíme najít pobočku DHL, kamarád z Česka nám poslal náš dron a my tak konečně budeme moci dokumentovat Afriku i z výšky. Létat s dronem jsem si velmi oblíbil, protože vám pomůže svým obrazem z výšky úžasně dokreslit místo, na kterém zrovna stojíte. Háček nastává ve chvíli, kdy zjišťujeme, že dnes už je pobočka zavřená, v pátek zde mají kratší pracovní dobu a o víkendu není otevřená vůbec. Nezbývá než naplánovat víkend v Dakaru a jeho okolí.

Míříme tak k přístavu a před obědem již máme koupené všechny náležitosti k vyplutí na ostrov, chvíli si počkáme, ale tolik nám to nevadí. Plavba to není moc dlouhá, asi 15 minut, ale loďka je naplněná k prasknutí. Lidé, kteří na ostrově bydlí, pomocí tohoto trajektu přepravují vše, co potřebují k životu a jejich obživě. Kromě lidí je tak každé místo zaplněné všelijakými produkty. Lidé převážejí stavební materiál, oblečení nebo potraviny pro sebe a do jejich restaurací.

Při vstupu na ostrov na člověka dýchne klid a pohoda, vůbec ne pochmurná minulost. Čas, zdá se, plyne tu trochu pomaleji, a tak nějak bez stresu. Děti si hrají na pláži s míčem, kolem ostrova jsou rozeseti rybáři na jejich krásných malovaných loďkách, které, jak je v Senegalu zvykem, hrají duhovými barvami.

Pochmurnou minulost tento ostrov opravdu má a je to také důvod, proč se sem turisti vydávají. Ostrov Gorée je jedním z míst, ze kterého probíhal transport otroků z Afriky přes oceán do Ameriky. Tento stav trval víc než 300 let.

Procházíme si muzeum, navštěvujeme pamětní místa a také dům otroků. Zde jsou známé dveře „of no return“, dveře, ze kterých již nebylo návratu. Z těchto smutných míst, fotek a informací přechází člověku až mráz po zádech a vyvolává to v nás spousty otázek.

Obrovským kontrastem ale je to, jak ostrov vypadá dnes. Uličky jsou krásně barvené, plné květin a místních umělců, těch je zde opravdu hodně a atmosféra je to věru úžasná. Hned si dokážeme představit, jen tak posedávat v baru, popíjet koktejl a pozorovat místní, jak si v rytmu reggae plynou svým životem.

Hodiny bohužel nejdou zastavit a my se pomalu musíme odebrat zase na trajekt, který nás odveze zpátky do Dakaru. Cestou si potichu necháváme hlavou projít tuhle horskou dráhu pocitů z ostrova Gorée.

Na pevnině jsme kolem 5 hodiny a jelikož se po nemoci necítím ještě plně při síle, tak už jen vybereme penízky a jedeme na ubytování. V podvečer nás ale čeká ještě jedna krátká schůzka. Zítra totiž jedeme navštívit další humanitní místo, tak se musíme domluvit na podrobnostech s mladíkem jménem Kara, který nám vše domluvil. Přichází asi o 20 minut později, než řekl, to je tady ale celkem normální. Honem vše domluvit a zpátky na ubytko, dnes se ještě bude lovit myš!

V dnešní době, když si člověk posteskne po domově, tak není nic jednoduššího, než vzít telefon a za pár vteřin je s domovem spojen videohovorem. Z tohoto pohledu muselo být dřív cestování opravdu náročné. Když se vám stýskalo, tak se vám stýskalo a slyšet nebo dokonce vidět své nejbližší prostě nebylo možné. I nám se občas stýská a moc rádi si s domovem popovídáme. Dnešní stesk asi vyvolala trochu i naše návštěva dalšího humanitního centra.

Z postele zase nějak moc nespěcháme. Je po 10 hodině a my se líně připravujeme na cestu do městečka Thies. Tam navštívíme malý sirotčinec a podíváme se za dětmi, kterým život připravil cestu těžkou již od dětských let. Je to zhruba hodinka po hezké cestě, tak to celkem uteče.

Navštěvujeme sirotčinec, kde žijí ty nejmenší děti. Děti, které někdo našel a nebyl jim jejich osud na vlásku lhostejný. Nejmladší dítko tu má pouhý měsíc. Děti nejsou vůbec stydlivé, ba naopak mají z naší návštěvy radost a po celou dobu naší přítomnosti jsou na nás pověšené. Pohled radosti, za kterým se skrývá smutný příběh malého sirotka, kterého rodiče nechali na ulici.

S dětmi jsme strávili asi dvě a půl hodinky, bylo něco po poledni a jde se spinkat. My se přesunujeme zpátky do Dakaru, trochu zamyšlení, jak hrozné to musí být, když člověk od narození nikoho nemá, je na světě sám.

Po návratu do Dakaru musíme ještě na jedno místo. Prohlédnout si tu neuvěřitelně velkou sochu, která symbolizuje znovuzrození Afriky. Je až absurdně velká. Vždycky mi hlavou proběhne myšlenka „tak na tohle tu peníze jsou“. Kolem prodejci nabízí své suvenýry a ani my dnes neodoláme.

Je odpoledne, horko a my se ze stesku rozhodujeme, že si dnes najdeme hospůdku, kde mají pivo. Vracíme se na ubytko, honem si dát dobrý oběd a hurá najít pivko. Chvíli to trvá, není to jako u nás, že si člověk vyjde na náměstí a vybere si jednu z mnoha hospod. Nakonec nás k ní dovedl jeden rasta, který se zrovna vypotácel z malého domku, kde s rodinou slavil bratrovu svatbu. Nabídl se, že nás tam zavede. Zavedl a samozřejmě se na pivo také automaticky pozval.

Místní pivo Gazela, které má 630 ml, stojí 97 Kč. Tak to bylo rychlé vzpomínání na domov. Každý si dáme jeden kousek, utřeme slzu nad útratou a mažeme domů. Na pokoji nažhavíme drát k domovu a povídáme si s rodinou. Tak už jen 5 měsíců a jsme doma!