Článek
Představa o tom, jak v černé Africe budeme řešit otázku hotovosti pro nás byla malým otazníkem vlastně až do doby, než jsme do ní dorazili. Jistě, již před cestou jsme měli různé informace o tom, jak to v těchto zemích funguje či nefunguje. Člověk je ale i přes to v očekávání, co jej ve skutečnosti čeká. Půjde alespoň ve větších městech použít k placení karta? Jak náročné bude najít banku či bankomat, kde si vybereme peníze? Najdeme směnárnu, která nám promění peníze z předešlého státu?
Na všechny tyto otázky vás Afrika připraví postupně a vy rychle pochopíte princip toho, jak vše funguje. Ono je to vlastně velmi jednoduché. Směnárnu jsme na naší cestě neviděli ani jednu a směna peněz tak zpravidla probíhá na hranicích, kde velmi veřejně funguje černý trh, přímo před zraky vojáků a policistů. V praxi to funguje tak, že za vámi přiběhne muž s plným batohem peněz a začne smlouvání o kurzu. Důležité je vědět, že nemá smysl čekat do nejbližšího města a snažit se situaci řešit tam. Stejně nakonec skončíte na černém trhu, a ještě dostanete daleko horší kurz. Na hranicích je pro překupníky nejjednodušší peníze měnit, a proto také na tomto místě dostanete nejvýhodnější kurz.
Později v zemi vám již k výběru poslouží bankomaty. Někdy je to pěkná fuška najít bankomat, který přijímá naši kartu a za poplatky u něj nemusíte nechat ledvinu. I tomuhle ale člověk rychle přijde na kloub a zjistí, která banka je pro něj to pravé ořechové.
Ráj na zemi.
Zápis z deníku:
Den 35: Z městské džungle až k deltě řeky Saloum
Přes cestu se volně toulají krávy, oslíci a sem tam se na cestu zatoulá i koza. Všude už je zeleno a kolem silnice se tyčí majestátné baobaby. Často vidíme nejen děti, ale i dospělé, jak putují spoustu kilometrů pěšky, což je zde naprosto normální. Lidé chodí do obchodu, do školy. Čím dále na jihu jsme, tím víc jako by se život zpomaloval. Lidé nikam nespěchají a život tu působí až trochu líně. Má to ale také své pozitivum, je to velmi uklidňující, až to na člověka působí dojmem, že místní ani stres a shon neznají.
Volně se pohybující zvířata jsou naprosto normální a nikdo se nad tím nepozastavuje.
V Dakaru nás čeká ještě jeden důležitý úkol, než ho opustíme. Musíme si vyzvednout dron, který na nás čeká na letišti. Konečně snad uděláme i pár záběrů z něj. To si na nás ale Dakar ještě připravil pořádně zapeklitý úkol před tím, než se s ním rozloučíme.
Najít staré letiště není vůbec snadné, navigace moc nepomáhá a lidé nás posílají od čerta k ďáblu. Asi napočtvrté se nás ujímají ochotní vojáci, kteří nás dovedou až na místo, kde se pobočka DHL nachází. Tiše doufáme, že je to konečně to správné místo a dostaneme balíček, ať můžeme Dakar opustit. Zadarmo to samozřejmě není, musíme zaplatit celní poplatky a teprve potom dostáváme náš balíček. Už se jen proplést Dakarem, pár kilometrů po dálnici a může začít zábavná jízda mezi senegalskými vesničkami, hezkou zelenou přírodou.
Život ve městě a na vesnici je velmi odlišný.
Míříme k deltě řeky Saloum, kde jsme si vyhlídli pěkný kemp. Vesničky dál na jihu jsou prostší a prostší, hliněné domky se slaměnou střechou a vesnice plné domácích zvířat. Lidé jsou krásně barevně oděni, cení na nás své krásné bílé zuby, ženy přepravují břemena na hlavě. To je ta Afrika, kterou si člověk představí ve svých myšlenkách.
V jedné z takových vesniček zastavujeme a hledáme něco k snědku, je čas oběda. Vstupujeme do malé restaurace patřící rodině, která zde i bydlí. Vaří se na ohni v plechových hrncích a na výběr jsou pouze dva pokrmy, rýže s rybou nebo rýže s kuřetem. Dnes volíme rybu. Objednáváme si chlazenou sodovku a za celý oběd i s čajem zaplatíme 115 Kč. S plnými břichy se hned lépe pokračuje. Čeká nás ještě pěkná řádka kilometrů.
Do cíle přijíždíme kolem páté hodiny. Majitel kempu nám povoluje parkovat zde s autem, ale říká, že jelikož tu nemá žádné turisty, tak nám chajdaloupku i se sociálním zařízením pronajme za příjemnou cenu. Turisté mu přijedou až zítra, tak prý nemá potřebu pronajímat nám to za plnou cenu, když tam stejně nikdo není. Moc hezký kemp s barevnými chaloupkami plný zeleně a krásných palem. Také komárů tu přibylo a musíme se poctivě mazat. Dostat malárii, to by nám tak ještě chybělo.
Liduprázdný kemp, kde se nám dostalo vřelého přivítání.
Po zabydlení vyrážíme do vesničky na malou obchůzku. Už je to blízko rezervace delty řeky Saloum, tak tu přibylo i turistů, kempů a hotelů. Pořádají se tu výlety na loďkách do krásné přírody. My si vybereme malou restauraci, kde usedáme ke studené Gazelle. Zbytek večera strávíme posedáváním u pivka, pozorováním místního života a povídáním si o naší cestě. Zítra už nás čeká Gambie a návštěva bubenické školy.
Je to pitelný!
Den 36: Z pekla do ráje
Chybami se člověk učí, říká se. Poučit se z vlastních chyb a vzít si z nich to dobré. Na našich cestách je to velmi důležité, chyb během cesty člověk naseká nepočítaně, ale je důležité nenechat se tím znechutit. Dnešní den byl přesně takový, udělali jsme velkou chybu, kterou si budeme dlouho pamatovat a jistě si na podobné situace budeme dávat velký pozor.
S Terezkou jsme se domluvili, že utneme naše vyspávání a na cestu budeme vyrážet dřív. Také jsme se rozhodli, že více pojedeme a zastávky na jednotlivých místech nebudou tak dlouhé, jak jsme si původně naplánovali. V 9 hodin jsme již na cestě a na hranicích s Gambií jsme celkem rychle, super, říkáme si. Snad tu nebudeme moc dlouho. A opravdu ne, za půl hodinky máme vše vyřízeno a můžeme pokračovat.
Každé hranice mají svůj specifický bod, který vás upozorní, že zde musíte zastavit.
Teď je potřeba překročit řeku a k tomu nám má dopomoci trajekt. Přijíždíme na šílené místo, kde je velký chaos a dlouhé fronty. Dnes jezdí jen jeden trajekt, bude to na dlouho. „Můžete klidně čekat i 6 hodin a možná to ani dneska na druhou stranu nestihnete“, říká nám mladík, který si všiml, že úplně přesně nevím, kde fronta končí. Nabízí nám svoji pomoc a jde s námi koupit lístek, přičemž nám ukazuje konec fronty. „Cože? Tady to končí? Vždyť se to ani nehýbe“, valíme oči. No, to bude teda pěkný den.
Lístek máme, tak jdeme čekat. Nic moc se neděje, a tak mladík říká, že za příplatek je možné nalodit se již na další trajekt. Chvíli o tom debatujeme a pak nabídku přijímáme, byla to ovšem velká chyba. Ono vůbec sem jezdit a pokoušet se to vyřešit byla chyba. Dáváme mladíkovi peníze na urychlení a čekáme. Chvíli pobíhá tam a zpátky, když nám oznamuje, že máme jet k bráně. Postaví nás mezi dva kamiony a začíná hádka. Lidem se to nelíbí, hlídač je také proti a situace se celkem vyhrocuje. Dochází nám, o co jde. Mladík uplatil někoho uvnitř areálu a navedl nás prostě k předběhnutí fronty. Dokonce se při hádce začne přetahovat s policistou a všichni na nás začínají dorážet, abychom se otočili a jeli zpátky na konec fronty. Nakonec nám to oznamují i policisté a je nám dáno najevo, že my dneska nikam trajektem nepojedeme.
Stálo nás to čas i peníze. Nedá se nic dělat, je to zkušenost. Obracíme auto a jedeme z tohoto hrozného místa pryč. Přes řeku vede ještě jedna cesta, a to je přes most. To si ale zajedeme o 300 km, bohužel. Nevadí, všechno je lepší než tohle.
Nekonečná fronta aut, která čekají na trajekt přes řeku.
Jedeme celý den, míjíme jednu chudou vesničku vedle druhé. Nic tu není. A když říkám nic, tak myslím opravdu nic. Lidé jen tak posedávají kolem cesty, ve vesnici je pár zdrojů vody, kde se místní shromažďují naplnit své nádoby a do toho se tu potulují všechna možná zvířata. Máme problém najít i nějakou vývařovnu, kde se najíme. Policejních kontrol je tu zase nepočítaně, a tak velmi často zastavujeme. Po celodenní úmorné cestě dorážíme do cíle.
Městečko Sanyang, které leží u oceánu. Proplést se městem a honem do kempu. Nádherné místo na pláží, mezi palmami a hned u oceánu. Vítá nás rasta, který na otázku kolik tu stojí noc jen tak odpoví, že kolik dáme, tolik dáme. Zaparkujeme auto pod palmou a jdeme k oceánu. Začíná se stmívat a rastové jdou rozdělat oheň. Sedíme společně s nimi u ohně, rastové hrají na bubny, zpívají a rozpalují jointy. Tentokrát s Terezkou neodmítneme a společně s nimi si zakouříme. Do noci sedíme u ohně, posloucháme hudbu, popíjíme pivko a užíváme si tenhle moment. Po celém dni to bylo přesně to, co jsme potřebovali, všichni jsou tu naprosto uvolnění a hodní. Opravdu jako ráj na zemi.
Večerní pohoda na pláží ve společnosti rastů.
Den 37: Gambijské „No Stress“, bubny, oceán a pečené kalamáry
Někdy jako by někdo tam nahoře věděl, co je kdy potřeba. Jak člověku vlít novou krev do žil a znovu ho trochu nakopnout. Posledních pár dní bylo náročných, a to asi hlavně psychicky, možná první menší krize by se dalo říct. Pak vám ale osud cvrkne do nosu něco, co vám zase ukáže, jak skvělé dobrodružství člověk zažívá.
Po parádní noci strávené s pohodovými rasty se probouzíme do krásného slunečné rána na pláži. Líně si promneme oči a jdeme k oceánu, chvíli se tu potulujeme a jdeme na snídani. Nic moc v plánu dnes nemáme a hodláme si tady odpočinout a nabrat síly na další část Afriky. Dáváme si míchaná vajíčka se zeleninou a jdeme na druhou část povalování se k oceánu. Já pospávám a Terezka si hraje ve vlnách. Jednu povinnost přeci jen ale dneska máme. Jdeme navštívit bubenickou školu, která je nedaleko od našeho kempu. Je to něco jako malá nadace. Pomocí své činnosti tu podporují školu, sirotčinec a další.
Lekce bubnování byla nutností.
Po návštěvě tohoto inspirativního krásného místa jdeme zase do kempu a užíváme si tohle místo. Povalujeme se na lehátku u oceánu, chodíme se koupat a trávíme čas s rastama. K večeři si dáváme výbornou rybu se zeleninou, pivko a když už je sluníčko trochu schované, tak si vyjdeme na menší procházku.
David, jeden ze zdejších rastů, se s námi rád baví a chce nám ukázat jeho domeček, který si staví. Vezme nás na hezkou procházku, ukáže nám okolí a ženy, které v řece loví ústřice. Cestou Terezka na pláží zahlédne kalamáru a David nám ji po návratu ochotně připraví na ohni, byla moc dobrá. Večer už se jen sedí u ohně, popíjí se, pokuřuje se a poslouchá se hudba. Zítra pokračujeme o dům dál.
Dnešní večeře přímo z oceánu.
Den 38: Vzdělání jako cesta k lepším zítřkům
Na cestách si vždy přemýšlíme, v jaké zemi se nám nejvíc líbilo, kam bychom se rádi jednou vrátili. Gambie je země, kterou si člověk rychle zamiluje. Sice první zážitek nebyl nejlepší, ale od té doby už to je jen skvělý. Není zde žádný tlak ohledně peněz, nikdo nám nic nenutí a čas, který s námi tráví, je jen tak, protože chtějí. Všichni jsou ochotní a mají úsměv na tváři. Možná tomu pomáhají jointy, které se tu v jednom kuse kouří, ale to prostě k místní kultuře patří, a také je to dost možná důvod, proč jsou tu všichni tak v pohodě.
Návštěva škol je důležitou součástí naší cesty!
Z postele dnes musíme trochu dřív, protože máme domluvenou návštěvu ve dvou školách. Vezmou nás tam bubeníci, kteří tyto soukromé školy podporují. Na pláži si dáme poslední snídani, rozloučíme se s Davidem a frčíme. David si nás velmi oblíbil a vždy nás hned po ránu vyhledává. Vyrobil nám z kamene Afriku a je to moc hezký dárek na památku. Vyměníme si kontakty, podarujeme Davida něčím malým a vyrážíme na schůzku.
Návštěva dvou škol je zatím jeden z nejlepších zážitků na našich cestách. Dozvídáme se, jak tyto školy vznikají, jak fungují, kdo je podporuje a co všechno je potřeba pro chod školy. Tak moc důležitého místa pro zdejší děti. Pro lepší budoucnost Gambie jsou tyto školy velmi důležité. Kromě vzdělání je zde učitelé vychovávají a směřují je správným směrem do života. Odvádí zde neuvěřitelnou práci, jen ta podpora není taková, jakou potřebují.
Radost dětí z naší přítomnosti byla opravdu veliká.
Z tohoto místa již pokračujeme k hranicím, dnes zase přejedeme do Senegalu. Musíme do města Ziguinchor, kde sídlí konzulát Guinea-Bissau a my si tam potřebujeme zařídit víza. Přechod hranic z Gambie do Senegalu je velmi snadný, posbíráme potřebná razítka a pokračujeme v cestě. Celé to netrvalo víc než půl hodinky. Kéž by to tak snadné bylo vždy.
Po čtvrté hodině jsme na místě, malá budova, která jen vzdáleně připomíná nějaký úřad. Vstoupíme dovnitř, zaplatíme necelé dva tisíce za víza a čekáme. Asi za 10 minut chlapík přijde s pasy, do kterých nám bylo vlepeno vízum. „Tohle ukážu na hranicích a vše je v pořádku?“ Ptám se trochu udiveně, když víza v pasu spatřím. „Ano, to je vše, co potřebuješ.“ Rozloučíme se a jdeme, další snadné vyřízení. Na to by si člověk rychle zvyknul. Dnes v tomto městě přespíme a zítra už nás čeká další stát. Guinea-Bissau, velmi chudý stát, na který jsme moc zvědaví.
Člověk by ani neřekl, že jde o konzulát.
