Z Tršic do Kapského Města: Za nataženým lanem aneb cesta do jedné z nejchudších zemí světa

Stačí jen natáhnout ruku. Otočit vypínačem, otočit kohoutkem. Všechno, co k životu potřebujeme, bereme jako absolutní samozřejmost – světlo, pitná voda, regály plné jídla. V našem světě je komfort na dosah, stačí zaplatit složenku. Jenže tam, kam nás cesta zavedla tentokrát, tyhle jistoty končí a samozřejmostí není naprosto nic.

V Guinea-Bissau se realita neměří stavem bankovního účtu, ale hloubkou studny a hodinami, kdy se náhodou rozběhne generátor na výrobu elektřiny. Vítejte v místě, kde nic není samozřejmé, a kde život pulzuje v rytmu desítky let vzdáleném našemu chápání.

Zápis z deníku:

Už jsme viděli ledacos. Prach, chaos i nekonečné obzory, ale tentokrát cítíme, že se blížíme k hraně. K bodu, na který se nejde připravit z televize ani z knížek. Před námi leží Guinea-Bissau – země, která se krčí na samotném dně ekonomických statistik. Chudší místo už na své pouti nenavštívíme.

Ráno probíhá jako každé jiné. Nasnídat, zabalit se a vyrážíme na cestu. Na hranice s Guinea-Bissau to máme něco kolem půl hodinky. Už na hranicích člověk vnímá velký rozdíl, pro vstup je přes cestu natažené lano, úředníci sedí u budov na plastových židličkách a rozdávají razítka dle potřeby. Nic složitého, tak nám obě strany hranic trvají necelou hodinku.

Čeká nás pouhých 140 kilometrů. V Evropě je to hodina svižné jízdy s kávou v držáku. Tady je to vyhlídka na celodenní očistec. Asfalt už dávno rezignoval a proměnil se v ementál s krátery tak hlubokými, že by se v nich dala schovat rezerva našeho auta. Tyto úseky se pravidelně střídají s roztříštěnou šotolinou, ale výsledek je stejný, naše průměrná rychlost je kolem 35 kilometrů za hodinu. Auto naříká, tlumiče dostávají rány, které cítíme až v páteři. Vypadá to, že chvíli pojedeme.

Všechnu tu dřinu za volantem ale vyvažuje okolí, jenž se kolem nás rozprostírá. Projíždíme sytě zelenými močály, které pulzují životem, a bujná vegetace nám svou krásou dává alespoň na chvíli zapomenout, že i pár kilometrů zdejší krajinou trvá věčnost

Cestou nás jako vždy zastavují policisté ke kontrole. Většinou se podívají do papírů s velmi důležitým výrazem, ale hned vidíme, že ani neví do čeho koukají. Po pár sekundách nám doklady vracejí s přikývnutím, že je vše v pořádku a můžeme pokračovat. Takové štěstí ale nemáme celou cestu, při jedné zastávce policista požaduje kontrolu vozu a hledá tak dlouho, dokud nenajde něco, za co by nám mohl dát pokutu. Prý musíme mít dva trojúhelníky, před auto a za auto. Umí jen portugalsky, a tak nějakou dobu dělám, že nevím, co chce a o co tu vlastně jde. Takhle to jde asi 20 minut, ale hned vidím, že policista má čas celý den a moje dělání blbého asi neklapne. Nekončí to ale úplatkem. Vyžaduji oficiální vypsanou pokutu. Přimotal se k nám někdo, kdo trochu umí anglicky, a tak to strážníkovi celé přeloží. Jdeme tedy do malé boudy, kde mi strážník neochotně vypíše lístek, já zaplatím pokutu a jedu dál. Nehodlám se nechat pokutovat na každých pár kilometrech.

Po nekonečných hodinách, kdy jsme v prachu a horku počítali každý metr, se před námi konečně otevírá malé městečko. Zastavujeme uprostřed vesničky, a ptáme se na místo, kde můžeme zaparkovat a přespat v našem stanu. Hodný pán nás zavede za místním farářem, který je z Ameriky a umí tedy anglicky. Poskytne nám za zdmi zázemí se sprchou a místem pod palmou, kde si rozděláme náš malý kemp.

Už je pozdní odpoledne a my dnes jen snídali, jdeme se tedy projít po vesničce a najít místo, kde nám dají něco pod zub. Vesnička je to opravdu prostá, hliněné domečky, děti tu pobíhají nahé a jejich údiv ve tváři, když nás spatří, je větší než obvykle.

Najdeme si hospůdku, kde dostáváme vepřové maso s cibulkou a octem. Na napíchnutí masa dostáváme párátko, pivko tu ale mají. Mladá slečna nám nakonec skočí i pro bagetu, ať to maso nejíme jen tak.

Cestou domů si ještě procházíme vesničku, lidé už se tu tolik neusmívají a jen tak nás pozorují, život tu musí být opravdu těžký. Jak už jsme v Africe zvyklí, všude pobíhají kozy, ovce, slepice a prasata. V okolí farnosti je dnes živo, je tu sešlost dětí, a tak se do noci v kostele zpívá. Přicházíme, když už je skoro tma a je to o fous než vypnou generátor na vodu a voda přestane téct. Stíháme rychlou sprchu. Teče pouze studená, ale to nám nevadí. Celý den je úmorné horko, tak se člověk alespoň trochu osvěží. Zítra pojedeme do hlavního města Bissau, kde nás čeká návštěva sirotčince.

Pravá Afrika se vším všudy, to je Guinea Bissau. To sousloví se často používá v turistických brožurách a lákadlech od různých cestovních agentur. V Guinea-Bissau ho ale cítíme pod kůží v jeho nejsyrovější podobě. Jsme zvědavi, jestli nás čeká ještě něco autentičtějšího než tohle. Ačkoli to není příjemné říkat, tak právě ona velká chudoba je důvodem, proč tu kmenové tradice a autentičnost Afriky přežívá.

Probouzíme se na půdě farnosti, z kostela je už dlouho slyšet zpěv a povyk. Farář Michael nás pozve na kafe a snídani, je to velice příjemná změna, být tu v Africe na něco pozván. Po snídani ještě chvíli vegetujeme v areálu farnosti, píšeme příběh a pomalu se balíme. Musíme totiž pokračovat. Míříme do hlavního města Bissau, kde navštívíme místní sirotčinec.

V Bissau začíná ten správný chaos a ruch, neuvěřitelně ucpané město, všude kolony, spousta lidí a aut. Kolem cesty jsou rozeseta malá tržiště, i na cestě se potulují lidi, co nabízejí něco k prodeji. Využívají ucpané dopravy, tak obchází auta a snaží se něco prodat.

Po návštěvě v sirotčinci nás Gil, kontakt, který nám zprostředkoval návštěvu, zve k sobě domů na oběd. Podruhé v jednom dni jsme na něco pozváni. Kolikrát se nám to v Africe asi ještě stane?

Vjíždíme do části města, kudy vede už pouze hliněná silnice, je tu spoustu hliněných domků a míjíme spoustu místních obyvatel, kteří pomoci kýble na lanu tahají vodu ze studny. Tolik obyčejných studen jako v Guinea Bissau jsme dosud nikde neviděli. Téměř každý domek zde má svou vlastní studnu, z níž vodu používají na vše, kromě pití. Vodu k pití si zde musí kupovat, a tak prodejce s vodou vidíte na každém rohu. Prodává se tu voda dokonce i v plastových pytlících a není tedy vůbec výjimečné vidět někoho, jak cucá vodu z rožku pytlíku. Vítá nás Gilova rodina, má ženu a dva syny. Gilova žena nám připravila vynikající oběd, grilovanou rybu simpot s jednoduchým zeleninovým salátem.

Po tomto pozdním obědě musíme ale pokračovat. Chceme ukrojit ještě pár kilometrů, abychom toho neměli zítra tolik. Přejíždíme totiž do vesničky, kde se narodil náš kontakt z České republiky a domluvil nám návštěvu jeho rodné vesnice. Čeká nás pouze 70 km, ale i přesto je to víc jak hodinka a půl cesty. V půli cesty jsme si vyhlídli hotelový komplex, kde bychom rádi přespali. Ke komplexu se sjíždí z hlavní cesty a na poprvé odbočku míjíme. Ale jak se říká, i takové náhody mohou být k něčemu dobré.

Přijíždíme k místu, kde je obrovský rozruch. Lidé zpívají, popíjejí a tančí. Zpomalujeme a zvědavě pokukujeme, co se to tu děje. Místní si toho okamžitě všímají a začínají na nás pokřikovat, ať se jdeme podívat, že je tu prý velký festival a zvou nás, abychom si udělali pár fotek a videí. Chvíli s Terezkou přemýšlíme, jestli do takového šílenství chceme vstupovat. Nakonec se necháme přemluvit, jdeme se na festival podívat. To je přece to, co chceme vidět, co chceme zažít. Pravá Afrika.

Ujímá se nás jeden z vesničanů a ochotně nás provází celým festivalem. Je to neuvěřitelný zmatek, chaos a povyk. Lidi jsou tu jako poblázněni. Samozřejmě jsme tu jediní bílí, a tak strháváme velkou pozornost. Místní zkouší moji bílou barvu pleti a smějí se, když zjistí, že to opravdu nejde smazat.

Jedná se o festival vzpomínky na blízké zesnulé. Dozvěděli jsme se, že se jedná o kulturu Balanta. Místní mají masky, kostýmy, krásné barevné oblečení, na své zesnulé vzpomínají s radostí. Celý večer se bubnuje, tančí, zpívá. Jsou tu uvázaní dva mladí býci, kteří budou obětováni a druhý den budou dělat hostinu zde přítomným. Pobíhají tu lidé s proutky, s mačetami, jsou tu i dvě opice na něčem, co připomíná vodítko.

Po tomto skvělém zážitku se vracíme na cestu a jedeme do hotelového komplexu. Přijíždíme na místo, které vypadá jako moc hezký hotelový komplex, palmy, chatičky, obrovská zahrada. Vítají nás pávy, pejsci, papoušek. Po důkladnějším prozkoumání tu ale něco nesedí. Vůbec nikdo tu není a působí to trochu jako rezort duchů. Do areálu nás pustil místní hlídač, který nám oznamuje, že majiteli zavolá a za chvíli přijede. Majitel je tu co by dup, předá nám klíče od jedné chatky a oznamuje nám, že elektrika půjde až v 7 večer, kdy spustí generátor. Zanedlouho se tu objeví pár dalších místních obyvatel, kteří budou areál přes noc hlídat. Jinak je tu ale opravdu mrtvo. U bazénu popíjíme pivko, voláme rodině a jdeme se připravit do naší chaloupky ke spánku.