Z Tršic do Kapského Města: Vodu tahají ze studny, otevřou vám ale svá srdce a darují slepici

Jedna z každodenních činností, která nás cestou doprovází, je zajištění si dostatečného množství pitné vody. V Africe je stále normální, že lidé využívají studnu jako zdroj vody na vše, co vás napadne. Musí si ji ze studny vytáhnout, když se chtějí umýt, když si chtějí vyprat své oblečení, ale také na vaření a v některých případech i k pití. Není výjimečné, že studna slouží pro široké okolí a v menších vesnicích je jedna studna pro všechny obyvatele. Voda ve studnách ale není pitná a nejednou jsme byli svědky toho, že ve studni dokonce žila nějaká ryba nebo jiný vodní tvor.

My samozřejmě takovou vodu nepijeme a vždy si kupujeme vodu v lahvi. Možnosti, jak si koupit pitnou vodu v Africe máte dvě. První varianta je levná, ale údajně voda není tolik kvalitní a je lepší ji použít spíše na vaření. Je to voda v malých plastových pytlících o obsahu 500ml. Druhá varianta jsou plastové lahve, kde je prý kvalita vody lepší, ale i cena je samozřejmě vyšší. My tyto dvě varianty kombinujeme, přičemž pytlíkovou vodu využíváme k vaření a k pití nám slouží voda z plastových lahví.

Zápis z deníku:

Ticho narušuje jen neúnavný cvrček, který je slyšet přes špatně těsnící okno. Po setmění se zdejší život uklidnil a lidé tu chodí brzo do útrob svých domovů. Večeří se ještě za světla, většinou u domu, kde místní mají také rozdělaný oheň. Nejčastěji rýže, zelenina a ryba. To ovšem v tom lepším případě. Pohostinnost a vlídnost, které nás doprovází na cestě touto chudou zemí, nám vzala dech. Ano, místní nejsou tak veselá kopa s úsměvem od ucha k uchu, jako tomu je například v Gambii. Vynahrazují to ale otevřenými dveřmi do svých domovů a pohostinností, mnohdy z toho posledního, co jim domov nabízí. Neplatit za něco v Africe? Dřív představa, která nám nešla dohromady. Guinea-Bissau nám ale ukazuje tvář toho, jací lidé dokáží být, i když skoro nic nemají.

Cesty jsou tu jedna velká katastrofa, elektřina, která nefunguje ani na místech, kde ji mají, nebo jen v určitý čas. Teplá voda? Tu možná někde mají, ale kde, to my nevíme. Zatím jsme se tu s ní nesetkali. To všechno tato nádherná země nabízí. Jedno je ale jisté. Už teď se nám zaryla hluboko do našich srdcí, a místní nám připomínají, co to znamená chovat se k sobě jako lidi.

Ráno pokračujeme v naší cestě. Navštívit vesničku Lepa, pána, který žije v naší zemi, ale narodil se v malé vesničce uprostřed pralesa v Guinea-Bissau. Prý už se na nás ve vesnici všichni těší a nemůžou se dočkat naší návštěvy. První ale musíme do vesničky, kde na nás čeká jeptiška Irma na zdejší farnosti. Umí trochu anglicky, tak nám bude dělat společnost. Na farnosti můžeme i přespat. Je to trochu civilizovanější vesnička, kde jsou i obchůdky, tekoucí voda a člověk se tu potká i s elektřinou. Nic z toho neplatí pro vesničku, kam se chystáme.

Irma je moc veselá paní, která nás pohostí výborným obědem. I když angličtina trochu vázne, tak za pomocí překladače si skvěle rozumíme. Oficiálním jazykem je tu portugalština, tak se při mé snaze mluvit portugalsky ohromně bavíme. Po obědě Irma vezme auto, které patří farnosti, pojedeme do vesnice. Řídit Irma nechce, prý je zvyklá jen na motorce, tudíž mi předává jejich Toyotu, abych nás do vesnice dopravil. Je to zážitek, prales je opravdový offroad. Jedeme asi 30 minut, něco kolem 11 km. Když dorazíme do vesnice, všichni na nás již čekají. Tedy jen děti a muži, ženy se prý těchto sešlostí neúčastní.

Začíná prohlídka vesnice, kde není ani voda, ani elektřina. Je tu jen studna, ze které tahají vodu pomocí malého kyblíku. Děti jsou špinavé od prachu, mnohdy bosé. Po vesnici se prohání prasata a slepice. Lidé sedí na návsi a pozorují nás, každý si s námi chce podat ruku a poděkovat za to, že jsme přijeli až sem do jejich vesnice je navštívit. Pohled je to ale těžký, opravdu tu nic není, jen hliněné domky a prales. Mají tu školu pro děti, ale musí se přizpůsobit světlu, mnohdy není pro děti možné se do školy dostat, protože v období dešťů je zdejší terén opravdu náročný.

Po prohlídce sedíme uprostřed vsi a probíhá rozhovor. Za vesnici mluví místní stařešina a my mu přes sestru Irmu odpovídáme. Celá vesnice jen tiše sedí a poslouchá. Vypráví nám o tom, jak potřebují čerpadlo, aby se zde ze studny mohla rozvést voda a jak by se jim hodilo, kdyby zde byl solární panel, aby alespoň občas byla dostupná elektřina. O tom, jak potřebují zlepšit přístup do jejich vesnice, protože v období dešťů je velmi náročné dojíždět mimo vesnici. Dostává se nám velkého poděkování za naši návštěvu. Je čas se rozloučit, ale není to jen tak. Prý musíme ještě chvíli počkat, protože místní chytají slepici, kterou nám chtějí darovat jako poděkování. A opravdu. Za chvíli přiběhnou děti s živou slepicí, svážou jí nohy a jeden ze stařešinů zdejší vesnice nám předává dar jako poděkování. Je to něco, co nám vyrazilo dech. Prý jsme tu vždy vítáni a jejich domov je i naším domovem.

Po návratu z vesničky nás Irma vezme ještě na procházku. Lidé jsou znovu neuvěřitelně přátelští a každý si chce povídat. Vezme nás za svou známou, která pracuje na zahrádce. Prý nás musí kousek doprovodit a pozvat nás k ní domů. U domu sedí stařenka, která již od pohledu má mnoho za sebou. Na otázku, kolik je jí let dostáváme odpověď, že to už nikdo neví. Po příjemné procházce už jen povečeříme s jeptiškami a jdeme si odpočinout do pokojíku, ve kterém budeme dnes spát. Ještě dlouhé minuty si v hlavě přehrávám představy, jaké to asi je, žít v této zemi. Myslím, že dnes se mi o tom budou zdát sny.

Trpělivost, vlastnost, která je na těchto cestách nutností. Velmi často se na něco čeká, domluva je někdy složitá, ne vše je tu na dosah ruky jako u nás doma a samozřejmě silnice, to je kapitola sama pro sebe. I když člověk dávku trpělivost v sobě má, věřte, že v Guinea-Bissau ji dopiluje k dokonalosti.

Snídáme s jeptiškami už o půl 8 ráno a dnes nám to přijde vhod, plán je dopravit se dnes do Guinea, zde se říká Guinea Conakry. Dvě Guinei tak rozlišují podle hlavních měst. Vyrazíme s veselou náladou, že jedeme tak brzo. No, co by to ale bylo za den, kdyby na nás nevykouklo překvapení. Některá víza už máme vyřízená z domu a cestou nás napadlo podívat se, kdy máme datum vstupu do země. Samozřejmě dnes to ještě není, datum vstupu máme až 5.2., tak asi po 20 km otáčíme auto, voláme jeptišce Irmě a vracíme se zpět do vesničky Bambadinca.

Cestou zpátky si musíme zajet do druhého největšího města v Guinea-Bissau, dochází nám peníze a jeptišky budou doma až odpoledne. Je to 30 km z Bambadinca, takže necelá hodinka cesty. V bance vybereme peníze a vyrážíme najít holiče, moje vlasy už potřebují trochu zastřihnout. Podaří se nám najít kadeřnictví, ale nikdo tu není. Prý si holič odskočil a máme na něj chvíli počkat. Po chvíli přichází holič, neumí anglicky, a tak mu jen gesty ukazuji, že potřebuji ostříhat. Profesionálně přikývne a bez dalšího slova nebo dotazu, jak bych chtěl ostříhat se pouští do díla. Zvládl to na jedničku, a to i s úpravou vousů. Ještě si najdeme místo, kde nám nachystají něco k obědu a pomalu se vracíme do Bambadinca.

Jeptišky nás znovu vítají s otevřenou náručí. Nakonec jsme i rádi, že tu ještě nějakou dobu strávíme, je nám tu fajn. Odpoledne si dávám šlofíčka a Terezka tvoří, posledních pár dní bylo zase trochu náročnějších, a projevuje se menší únava. Jeptiška Irma nás k večeru vezme na návštěvu školy. Škola tu probíhá ráno a potom odpoledne, děti se tedy přes poledne neučí a pokračují zase až odpoledne. Škola následně končí o půl 7 večer. Opět se jedná o školu, kterou nepodporuje stát a rodiče ji tedy musí svým dětem platit. Je tu něco kolem 700 dětí, které vypadají do učení velmi zapáleně. Po ukončení školního dne se děti sejdou před školou u vlajky Guinea-Bissau a zpívají hymnu.

Den se pomalu blíží ke svému konci a my se ještě jdeme podívat po vesnici, rád bych si dal pivko. Nacházíme bar, kde mi prodají pivko, které má 10 % alkoholu a má tedy pěknou sílu. U baru potkáváme slečny, které umí perfektně anglicky, to je tady velmi vzácné. Po chvíli se také dozvídáme, jak se anglicky naučily. Pochází totiž ze Sierra Leone, kde je angličtina úředním jazykem. Sedíme u baru, popíjíme pivko a klábosíme s novými přáteli.

Ve skvělé společnosti čas plyne a Bambadnicu zahalila tma. Příjemné posezení naruší zvonící telefon, to nám jeptiška Irma píše, že je čas večeře. Šouravým krokem se vracíme do farnosti, kde společně všichni povečeříme. Před i po každém jídle se modlíme, je to zde nutnost a my samozřejmě zdejší pravidla plně respektujeme.

Připojit si telefon na nabíječku, zavolat přátelům, dát si horkou sprchu. V Guinea-Bissau nic jednoduchého a i u činností pro nás zdánlivě samozřejmých, se člověk trochu zapotí. Signál se tu během dne mění, nad ránem internety frčí nejlépe, večer už se nepodíváte ani na zprávy. Nabíjení telefonů, pro nás spíš notebooku, se stává také téměř nedosažitelným, protože generátor se tu zapíná až kolem půl 6 večer a běží jen hodinku a půl. O teplé vodě ve sprše ani nemluvím, tu jsme tu nepotkali ještě nikde. Tady je ale naštěstí tepla dost a studená sprška je tak vlastně velmi osvěžující.

Líně se probouzíme do dalšího dne a přemýšlíme, jak ho v Bambadince strávíme. S tím nám ale jeptiška Irma hned po snídani pomůže. Jede prý na trh do vedlejší vesnice Vantadjan. Koná se zde každotýdenní velký úterní trh. Lidé ze širokého okolí se na tomto místě každý týden sjíždí a prodávají své produkty. Neváháme ani vteřinu a společně s jeptiškou se jedeme podívat.

Po důkladném protřepání našich těl v autě jsme dorazili na místo konání. Obrovský plac, všude spousty a spousty prodejců, hlavně zeleniny, ovoce, ale i oblečení, hygienických potřeb a smažených ryb. Každý prodejce má své malé místo na zemi vyznačené plachtou, na které bylo zboží k prodeji. Prodejci tak tvořili úzké uličky, kudy se proplétali zákazníci a snaží si vybrat, co nejlépe mohou.

Odpoledne jsme si opět udělali malou vycházku po vesničce, zapadli jsme za holkama ze Sierra Leone do hospůdky a popili nějaké to pivko. Po chvíli povídání si o lokálním alkoholu nám jedna z nich donesla víno z palmy, šlo o přírodní alkohol, který je mezi místními lidmi oblíbený. Lidé tu prý naříznou kokosovou palmu a nechají z ní vytéct bílou tekutinu, která obsahuje alkohol. Chutná to jak zkvašená kokosová voda, ale nejhorší to není.

K večeři jsme koupili na trhu ryby, krásné, velké, za pár korun. Natěšení se vracíme na farnost a pouštíme se do přípravy. To jsme ale netušili, že tyto ryby mají víc kostí než masa, naběhli jsme si na vidle. Při konzumaci této ryby víc energie spálíte, než požijete, naštěstí k tomu máme salát a špagety, které nás nasytí. Tuhle rybu už nikdy! Po večeři mažeme na kutě, zítra konečně nový stát!