Z Tršic do Kapského Města: Bohatí, chudí

Vždycky jsem si říkal, jak je možné, že je v Africe tak těžký život. Proč je v Africe taková chudoba? Vnímal jsem Afriku jako kontinent, který má neuvěřitelná bohatství. Nepřeberné množství surovin, půdy nebo obrovského turistického potenciálu. Bohatství, které by v ideálním světě z tohoto kontinentu mohlo udělat kontinent velmi bohatý a mohlo by zdejším lidem změnit jejich životy.

Není to tak, že by z nás naše cesta udělala odborníky na toto téma, ale přeci jen nám dala možnost alespoň malinko nakouknout pod pokličku některých problémů. Situace na tomto nádherném místě mi již nepřijde tak nepochopitelná a malinko lépe rozumím tomu, proč je africký stav tak složitý.

Zápis z deníku:

Jako spousta Afrických zemí, tak i Mauritánie má svá nepřeberná bohatství a svět si jich samozřejmě všímá. Naše planeta se stala dostihovou dráhou na bohatství a každý se snaží urvat co nejvíc a to kdekoliv.

Potkáváme se s příběhy, kdy nám místní lidé vypráví o dolech se železnou rudou, které vlastní támhleta země, těžbu dřeva si tu zase pro změnu režíruje další země. Největší továrnu na zpracování ryb zde vlastní podnikatelé z Číny, kde prý také spoustu čínských příslušníků pracuje. Ropa, zlato, diamanty a mnoho dalšího, kdy slýcháme, že je to pod křídly zemí z jiných částí světa.

Vídáme výstavbu silnic pochybné kvality v režii čínských pracovníků, které se tu údajně staví výměnou za pronájem přístavu. No, a takhle by se dalo pokračovat dál a dál. I na ulici si všímáme, že lidí z Číny je tu spousta. Vlastní obchody, salony, textil a spoustu dalšího.

Jsou to příběhy, které nám vyprávějí místní lidé, tak je těžké udělat si jasný obrázek o tom, jak to doopravdy je. Jedno ale vnímáme. Nepřeberné bohatství, kterým Afrika disponuje a naproti tomu stav, ve kterém se Afrika nachází.

Z Nouadhibou dnes dopoledne odjíždíme a máme namířeno do hlavního města Nukašott, kde žije zhruba jeden milion lidí. Zajímavé je, že na to, jak velká Mauritánie je, tak tu žije pouze něco kolem 3 milionů lidí a z toho milion v hlavním městě. No, když si vzpomenu, jakou krajinou projíždíme, tak na tom možná ani nic zajímavého není.

Do Nukšottu je to pořádný kus cesty a náš prvotní plán je přespat v městečku Chami, které je cestou, kam dorazíme již kolem půl 3. Chami je klasické městečko, možná jen vesnice, uprostřed ničeho, kde opravdu nic zajímavého není. Náš plán tak velmi rychle přehodnocujeme a dáváme si zde jen oběd. Kuře, rýže, hranolky, pečivo, trochu salátu, a to vše jen za 124 Kč za nás oba, přičemž plné břicho máme zase až do večera. Plní energie pokračujeme dál a připravujeme se na dlouhý zbytek cesty až do hlavního města.

Krajina je tu ale záživná, teda celkem. Pořád je všude kolem písek, jak jinak. Krásné duny, ve kterých se potuluje spousta velbloudů. Velbloudů je tu prý víc než lidí. Nevím, jestli to není pouze žert, ale nedivil bych se, kdyby to tak opravdu bylo.

Jednou za čas se náhle objeví vesnička z dřevěných domů, kde se toulají kozy, slepice a velbloudi. Děti zde nemají velké vyžití a pokaždé, když zpozorují auto s cizinci, hbitě vyskočí a utíkají nám k cestě mávat. Někde ve vesničce se pravidelně povaluje několik velkých vaků, ve kterých je voda. Plnit je sem přijíždějí cisterny, a i když je vak celé dny na slunci, tak je prý voda studená.

Občas zastavujeme na policejní kontrole, kde odevzdáme kopie pasů, povíme strážníkům, kam máme namířeno, a zase pokračujeme v jízdě. Čím blíž hlavnímu městu jsme, tím víc policejních kontrol absolvujeme. Na posledním kilometru či dvou zastavujeme 4×.

V Nukšottu jsme po 6 hodině a na prozkoumávání dnes už nemáme energii. Ubytujeme se na okraji města, zajdeme do krámku a zbytek dne relaxujeme na pokoji.

Aláh akbar, neboli Bůh je veliký. Fráze, kterou nejspíš dlouho nedostaneme z hlavy. V hlavním městě Nuakšott je hlásání modlitby z mešit intenzivnější, než jsme kdy slyšeli. Ať je den nebo noc, ozývají se ze všech koutů města.

V dopoledních hodinách se přesouváme z okraje města do hezkého ubytování v centru. Bude se nám tak pohodlněji prozkoumávat město, aniž bychom se museli složitě přepravovat do centra dění.

Po obědě vyrážíme na prohlídku města. Je neděle a Nuakšott chvílemi působí, jako by tu nikdo nežil. Spousta krámků a obchůdků je zavřená, a my přemýšlíme, kde všichni jsou – přeci jen ve městě žije zhruba milion obyvatel. Touláme se po městě, navštěvujeme mešity, královský palác a další zajímavá místa typická pro arabský svět.

Silný zápach a obrovské množství odpadků, to je něco, co nás doprovází celé odpoledne v Nuakšottu. Odpadkové koše nebo popelnice opět nevidíme, jak je den dlouhý, tak si vše neseme v batohu. Lidé v tomto městě nepořádek jednoduše hází na zem, což nám je proti srsti. Odpadové hospodářství je nám prozatím velkou záhadou a na první pohled je vidět, že i sama Afrika s ním prozatím velmi bojuje.

Po pár hodinách procházky po městě se ozývá hlad. Pouštíme se tedy do hledání restaurace, což není vůbec jednoduchý úkol, jak by se na první pohled mohlo zdát. Stojí nás to v horkém odpoledním počasí mnoho sil, najít vývařovnu, která je otevřená a občerství nás. Nakonec ale najdeme hezkou kavárnu, kde nám milá dáma s úsměvem na tváři oznámí, že nás s velkou radostí obslouží.

Rázem zjišťujeme, kde všichni jsou. Je neděle, hraje se fotbal, přičemž kavárny a restaurace jsou narvány k prasknutí. Hraje Real Madrid a místní zápas velmi prožívají. Tleskají po každé střele, dobrém zákroku, ba dokonce při střídání. Kavárna je plná dresů Realu Madrid a je mi tak jasné, který tým je v tomto městě nejvíce oblíbený. Můj barcelonský dres tak přitahuje zvědavé pohledy, už tak jako jediní turisté široko daleko vzbuzujeme velkou pozornost. Pochutnáváme si na jídle a zároveň sledujeme fotbalovou horečku kolem sebe.

Zápas se nachýlil ke svému konci a my máme na programu ještě jednu důležitou aktivitu, a to najít suvenýr. Znovu je to takhle při neděli oříšek, nakonec se nám ale zadaří a nalézáme krásný suvenýr. Je to něco, co je neodmyslitelně součástí místní kultury, a mnoho místních si potrpí na rituální proces. Kupujeme krásný čajový set za příjemnou cenu, kterou jsme si ale jako vždy museli usmlouvat.

Hodina pokročila, venku není takové horko a ulice mírně ožily. Zde v Nuakšottu je nátlak místních na urvání si sousta z bílého Evropana daleko větší. Nespočetněkrát nám nabízejí směnu peněz, tahají nás do svých krámků nebo se snaží jakkoli jinak vytáhnout z nás nějaké peníze. Jsou ale i tací, co po našem odmítnutí rádi poradí, kde najdeme bankomat, nebo obchod se suvenýry.

Již od rána se necítím nejlépe, jako by na mě lezla chřipka. Riziko malárie by zatím nemělo být vysoké, ale pro jistotu se budu sledovat. Blíží se večer a my jdeme odpočívat na pokoj. Zítra nás čeká přejezd senegalských hranic, tak musíme brzo do pelechu.