Z Tršic do Kapského Města: Všední starosti na nevšední cestě aneb Teploměr, čaj a peřina

Na cestách či dovolených jako by člověk zapomněl na některé starosti, které nás doprovázejí v běžném životě doma. Nemoc či nachlazení? Mám přeci dovolenou a něco takového mi ji nemůže zkazit, a tak si vlastně ani nepřipouštím, že se mi něco takového přimotá do cesty.

Cesta je ale dlouhá, nacházíme se na cizím kontinentu, v cizím prostředí. Číhá na na nás podnebí, na které nejsme zvyklí a vlastně obecně spousta nástrah, na které naše těla nemusí být připravena. Člověk si s tím ale nesmí tolik lámat hlavu a přijímat jednotlivé výzvy tak, jak jsou. Jedině tak si malou překážkou nenechá pokazit jedinečný zážitek a může se plně ponořit do přítomných okamžiků.

Zápis z deníku: Očima drahé polovičky

Jednou jsi nahoře a podruhé dole, a teď došlo i na Peťu. Užívání si cesty plnými doušky střídá bolest hlavy a horečka. Žebychom podcenili Afriku v jejích ranných zimních měsících? Možná jsme se měli lépe připravit na spaní pod stanem, protože ze začátku roku i v některých částech Afriky v noci teplota klesne celkem nízko a nejspíš proto Peťa ochořel.

Ačkoli se ráno už nejspíš vzbudil s teplotou, chtěl vyrazit dál, směr Senegal, konečně černá Afrika. Dokonce nás vymotal z Nuakšottu, ale pak přišel čas na střídání. Je to tady, je tu moment, kdy i já okusím své řidičské dovednosti v Africe. Hurá? No, to uvidíme.

První část cesty není nijak obtížná, rovná asfaltka, kolem nějaké vesničky, ale žádná komplikovaná šlamastyka města. Z této parádní cesty, na kterou mé dovednosti stačily, ale sjíždíme na offroad přes národní park Djoudj. Tady to přestává být sranda. Ze startu nás to jen zpomalí a začne zlehka protřepávat, později ale začíná být cesta šílená. Tohle už není asfalt, tohle je prach a hlína. Jsou tu vyježděné koleje, různé hrby, díry hluboké jako krátery. Najednou se jedna část cesty zvedla, vypadala rovně a prostorně, my jsme ovšem zůstali dole a projížděli jsme stále hrbatými vyježděnými kolejemi s občasným slalomem mezi stromy. Po nějaké chvíli jsme se rohodli najet na cestu horní, ale jak? Vede tam strmý, ale krátký kopec, nechci nás převrátit. Dostala jsem pár rad od pacienta a vyhoupli jsme navrch. Cesta se ale jen zdála být lepší. Tohle se nedalo. Jakoby někdo pod hlínu zahrabal traverzy, auto hlučelo, musíme sjet zpátky dolů. Ale zas ten kopec! Tohle pro mě byla křest ohněm, nikdy jsem v terénu neřídila a hned vyfasuju tohle.

Výhledy kolem ale stály za to. Projížděli jsme podél jezer, kde byla spousta ptactva, někde pluli rybáři ve svých loďkách. V pravedilenách intervalech nás upozorňovala cedule, že se zde vyskytují aligátoři. Protože jsme jeli opravdu pomalu, vykukovali jsme z okýnek a snažili se nějakého najít. No jo, v autě jsme byli hrdinové. Když se nám chtělo čůrat, to už jsme je zas tak horlivě nevyhlíželi. Stejně se nakonec žádný neukázal, což nás trochu mrzelo, ale horda prasat přebíhající před autem a jedna opice opodál v křoví nás také uspokojili.

Po hrbolaté cestě jsme museli dojet až na hranice. Naštěstí jsme to zvládli bez převrácení auta na střechu, což nebyl jednoduchý úkol. Na hranicích to tentokrát nebylo na tak dlouhé lokte, jako když jsme chtěli do Mauritánie. Opět jsme měli svého převaděče, ale do hodinky jsme odjížděli a už dokonce po asfaltu. Toho převaděče bychom tady už ani nepotřebovali, vše bylo intuitivní, když jste se zeptali, bylo vám odpovězeno, kam mate jít dále.

Peťovi bylo hůř a hůř, tak jsme hned do navigace zadali nějaký hotel. Kousek od hranic je město Saint Louis, kam jsme měli namířeno. Už jsme mohli přidat na rychlosti, jedeme po pěkné cestě, už máme město na dohled. Po příjezdu jsme se chvíli motali, abychom se k hotelu domotali, ale světe div se, nemohli jsme jej najít ani podle navigace. Peťovi se už rozjela pořádná horečka a museli jsme někde zastavit. Udělali jsme to tedy jinak. Zastavili jsme u prvního ubytování, co jsme viděli, peníze neřešili, hlavně uložit Peťu do postele, ať můžeme začít s léčbou. Stálo to sice trochu víc, ale máme tu zázemí i s kuchyní, takže celodenní přísun horkého čaje byl k dispozici.

Protože jsme v Africe už nějakou dobu, vyskakovala nám myšlenka, jestli náhodou nemohl Peťa už někde splašit malárii. V Mauritánii je sice riziko velmi nízké, ale náhoda je blbec. Od pana domácího jsem hned zjišťovala, kde je tu nejbližší lékárna, museli jsme udělat test na malárii, pro klid naší duše, i když jsme na 90 % věděli, že bude negativní. Čekala jsem, že mi dá instrukce, kam jít. Místo toho mě vzal na motorku a objeli jsme tolik lékáren, dokud jsme nenašli tu pravou. Tam jsem se dozvěděla, že test koupit nelze, pacient musí přijít a test udělat v lékárně. Tak mě pan domácí odvezl zpět na ubytování, já jsem naložila Peťu do auta a jeli jsme.

Na výsledek testu jsme si museli počkat 30 minut, byl ale negativní, jak jsme předpokládali. Nasadili jsme léčbu založenou na Coldrexech, čaji s citronem a medem a nerušeném odpočinku.

Následující dva dny byly téměř stejné. V noci vaření čaje, příprava obkladů Peťovi na čelo, studených zábalů, převlékání propoceného trička. Ráno po snídani hop do auta, vymotat se od ubytování a zajet na nákup do supermarketu. Procházka mezi regály v obchodě je můj největší pohyb dne, tak si jej náležitě užívám a prozkoumávám každou polici, jestli zde není náhodou něco, co bychom potřebovali, nebo by se nám mohlo hodit. Zbytek dne trávím s Peťou na ubytování a pěkně se o něj starám, protože musíme co nejdříve popojet zase o město dál.

Po 2 dnech se přeci jen jeden přesun konal. Museli jsme se přestěhovat z našeho pokoje do apartmánu naproti, protože náš pokoj si někdo zarezervoval. Netušili jsme totiž, že budeme muset zůstat tak dlouho, ani jeden z nás to neměl v plánu. Naštěstí zde ale byla alternativa o 10 metrů vedle.

Noční vstávání mi dalo dost zabrat, tak si odpoledne pouštím film, u kterého si trochu odpočinu i já. V tom na nás někdo zazvoní. Vyběhnu ven. Byl to kamarád pana domácího. Pan domácí si ho sem pozval, protože umí anglicky. Chtěl se zeptat, jak na tom Peťa je zdravotně. Pana domácího to nejspíš zajímalo už déle, ale kvůli jazykové bariéře se bohužel neměl tuto informaci jak dozvědět. „Byli jste na klinice? Máte nějaké medikamenty? Jak se léčí? Zlepšuje se to? Kdybyste cokoli potřebovali, jsme tu pro vás.“ Tak jsem poděkovala a situaci jim objasnila, že Peťovi je mnohem lépe a že zítra už budeme vyrážet do Dakaru.

Do Dakaru je potřeba se dostavit do 5 dní od překročení hranic, potřebujeme totiž razítko do carnetu. Tak uvidíme, co nám zítřek přinese, doufejme, že ne další horečky.

Je to tady, vyrážíme na cestu, Dakar volá. Teda hlavně celní správa, kam musíme pro razítko pro naše autíčko. Čeká nás asi 4.5 hodinová cesta. Kolem ní se objevují vesničky, stáda krav, která se pasou, dokonce jsme už viděli i domácí prasátka.

Příjezd do Dakaru byl šílený. Neskutečně zasekaná doprava, přičemž motorkáři si jezdí, kudy se jim zachce. Pruhy na silnici? K čemu tam vlastně jsou nakreslené? V tří proudé cestě je vedle sebe 5 aut a mezi nimi ještě motorky, každý jede, kde je místo.

Po půl hodině proplétání se Dakarem jsme dojeli na místo. Ovšem po pár minutách jsme zjistili, že nám převaděč na hranicích poslal špatnou lokaci, takže jsme byli na špatném úřadě. Správný úřad byl na opačném konci Dakaru, což znamenalo opět 30 minut kličkování na přehlcených silnicích.

Konečně jsme na úřadě správném, jdeme si pro razítko a mizíme na ubytování. Tam příjíždíme až o půl 7. Oba jsme utahaní, někdo víc a někdo míň. Peťa potřebuje ještě odpočívat a pro mě byl den taky dost výživný. Doufám, že to bylo naposled, co jsem musela v Africe řídit já.

Změříme tedy Peťovi teplotu, uvaříme Coldrex a jdeme si lehnout k televizi. Při mém pokusu setřepání teploměru mi ale vyletí z ruky, takže dneska to bylo nejspíš naposled, co jsme teplotu měřili. Telku máme ale chytrou, tak na youtube najdeme české filmy a usínáme ve vzpomínkách na naši domovinu.