Z Tršic do Kapského Města: Brána do drsné Afriky a příběhy, ze kterých mrazí

I když cestu plánujete měsíce, máte všechny potřebné dokumenty, informace a už i nějaké ty zkušenosti, nikdy nejste připraveni na všechno. Cestou přijde nespočet situací, na které se člověk nepřipraví, a nezbývá, než si tyhle zkušenosti nasbírat. Přechody hranic jsou právě takovou zkušeností a chvíli trvá, než se naučíte na hranicích orientovat. Než zjistíte, kam jít nebo s kým vším je potřeba mluvit. Naučit se, jak nejlépe za hranicemi směnit peníze, kde si koupit sim kartu do vašeho telefonu a dobít si internetová data. Je to spleť malých úkolů, které na vás cestou čekají, a vy je musíte krok za krokem plnit, jako v nějaké počítačové hře. Je to ale něco, co je neodmyslitelnou součástí cesty a abych pravdu řekl, i takové dny vždy nakonec hodnotíme jako zábavné. Je pravdou, že je spousta situací, které jsou trochu vypjaté a v daný okamžik si je člověk až tolik neužívá. Dnes se na to ale dívám jako na zkušenosti, které si člověk nekoupí a jsou k nezaplacení. Obecně si myslím, že taková cesta je něco velmi všestranného a člověk musí prokázat spoustu odlišných dovedností, přičemž má neuvěřitelnou možnost je každým dnem posouvat o kousek dál.

Zápis z deníku:

Teď to začne. Konečně nás čeká ta „pravá“ Afrika, říkáme si. Maroko samozřejmě také leží na tomto kontinentu, ale ještě to není úplně to pravé ořechové. Máme rádi ten chaos, povyk a energii. Vlastnosti, které jsou pro Afriku tolik typické. Víme, že Mauritánie bude naší první ostrou zkouškou, zda jsme na Afriku opravdu připraveni se vším, co skýtá. Víme, že nás čekají situace plné zmatku, humbuku a nepřehledných situací, ve kterých je ale třeba zachovat chladnou hlavu.

Terezku v noci trápí břicho, nejspíš z nějakého jídla, a tak z hotelu vyrážíme o pár minut později, než bylo v plánu. I přes naše malé zpoždění jsme na hranicích lehce po 9 hodině. Kratší fronta aut už je vytvořena, ale zatím nic hrozného, tak se zařazujeme a začíná několikahodinové čekání. Při čekání si všímáme starého Volva, které má německou značku. Seznamujeme se tak s Janem, je z Německa a jede svým starým Volvem do Mauritánie, aby se svezl na vagonu jednoho z nejdelších vlaků na světě. Tento vlak ve svých vagonech převáží železnou rudu a brázdí trasu pouští, jež je dlouhá přes 700 km. Vlak mnohdy měří i 2,5 km a dobrodruzi z celého světa do Mauritánie míří, aby se na něm svezli. S Janem trávíme celý zbytek dne a domlouváme se, že společně pojedeme i do Nouadhibou, kde přespíme v malém kempu u oceánu.

Nejprve ale musíme hranice přejít. No, a to je teda pěkná pakárna, to vám povím. Na Marockých hranicích trávíme 5 hodin. Jakmile se dostaneme na řadu, začíná neuvěřitelná byrokracie. Jedna kontrola, druhá kontrola, jeden papír, tady razítko, támhle razítko a pro jistotu támhle razítko. Nechat všechno zkontrolovat a snad pojedeme. „Jenže teď mi začal oběd, přijďte za hodinu.“ oznamuje nám strážník, od kterého potřebujeme poslední potvrzení před tím, než si vydáme na území nikoho. Nedá se nic dělat, rozhodíme si naši polní kuchyňku a jdeme si udělat oběd také. Hodina utekla jako voda a my jdeme dál válčit s papírováním.

Jedna kontrola papírů, druhá kontrola a můžeme vyrazit. Nezní to možná tak hrozně, ale zabralo nám to 5 hodin, po kterých vstupujeme na území nikoho. Pás pouště mezi Západní Saharou a Mauritánií, který nepatří nikomu. Nic tu není, jen písek, pár zřícenin a neskutečné množství odpadků. Povídá se, že po setmění je lepší se tomuto místu obloukem vyhnout. Zda je to ale pravda nevíme, a rozhodně to nemáme v plánu zjišťovat.

Přijedeme k Mauritánským hranicím, kde k nám ihned přiběhl Moktar. Muž s modrým turbanem na hlavě, na kterého jsme dostali kontakt již před cestou, a pomůže nám s přechodem hranic. I od těch nejzkušenějších cestovatelů je nám řečeno, že právě Mauritánské hranice jsou místem, kde je dobré převaděče využít, jestli nechcete být obráni o hromadu peněz a možná ještě větší hromadu času.

Bere si od nás veškeré náležitosti a jde vyřizovat. Jan mezitím zapadl v písku, tak si čas krátíme jeho vyprošťováním. No, a co se pak dělo, to asi nedokážu ani popsat. Totální chaos, papír na papír, razítko na razítko. Moktar nás vede k různým úředníkům a policistům. Při jedné z kontrol je hledán i alkohol. „Máte nějaký alkohol, sir?“ ptá se jeden z policistů při prohlídce našeho auta. „Prosím, alkohol? Jistě, že ne“ odpovídám bez delšího přemýšlení. Mezi potravinami a oblečením máme 3 lahve slivovice. Strážníci se naštěstí podívají jen mezi potraviny, které já rozhrabuji všude kolem jen ne v místě, kde je ukrytá láhev. Prošlo to, vše co mělo zůstat nespatřeno, nespatřeno zůstalo a my můžeme pokračovat vstříc nové zemi. Nedokážeme si představit řešit to svépomocí, možná bychom to zvládli, ale Moktarova pomoc za těch pár dolarů opravdu stála. Celé to i s čekáním trvá něco kolem 2 hodin a moc nechápeme, co se to vlastně dělo. Za vše zaplatíme a honem z tohohle bordelu pryč, říkáme si.

Po zhruba 7 hodinách strávených na hranicích mizíme do 70 km vzdáleného cíle. Cestou potkáváme 4 policejní kontroly na kterých člověk musí vždy zastavit. Většinou nechtějí nic jiného, než si vás zapsat a vy můžete pokračovat. Na každé kontrole tak předáme připravené kopie pasů, abychom se nezdržovali a jedeme dál. Cestou kolem nás projíždí již zmiňovaný vlak a je to teda pořádně dlouhý vlak. Nedohlédneme ani na konec, ani na začátek.

Projíždíme městem a konečně to začalo. Povyk, chaos, na cestě jezdí vraky aut, pobíhají kozy a je tu ten správný šrumec, na který jsme se těšili. Mezi tím si všímáme, že se nám čas posunul o hodinu vzad, což se dnes tuze hodí. Jdeme si do městečka koupit pár drobností a roztahujeme naše zázemí v kempu, kde nikdo jiný není. Uvaříme si smažené kuře s rýží a zbytek večera až do noci trávíme popíjením a klábosením s Janem. Janovi je 23 let a je to moc sympatický kluk. Držíme mu palce, aby mu jeho plán vyšel a sen s přejetím pouště ve vagónu s železnou rudou proběhl bez komplikací. Jan říká, že jeho dalším plánem je dojet tímto starým Volvem do Číny, kde 7 let žil. Tak ho budeme sledovat, jak se mu na jeho cestách daří.

Jedny z nejzajímavějších a nejpoutavějších zážitků, které na cestách máme, jsou příběhy lidí. Někdy to ale není nic veselého a přivádí nás to do chvilek, kdy člověk hluboce přemýšlí nad světem. Dnes potkáváme Džaru, je to hlídač kempu v centru Nouadhibou. Džara pochází z Mali, utekl před válkou a urazil stovky kilometrů, aby se dostal do Mauritánie. V Mali se už roky odehrává tichý masakr, který svět většinou ani nevnímá. Džarovi je 23 let a jeho rodina je stále v Mali, má 3 sestry a jednoho bratra. V Mauritánii se ho ujal majitel kempu, ve kterém bydlíme a Džara se ze svého výdělku vždy snaží něco ukrojit, aby mohl pomoci své rodině, která stále žije v Mali. Je to moc veselý kluk, jen se tu nesmí moc toulat, jeho žití v Mauritánii není úplně tak, jak by mělo být, tak většinu času tráví za zdmi kempu. Viděli jsme pár fotek od pána, který v Mali byl, a to, co se tam děje, je opravdový masakr.

Náš den ale začal ještě před tímto příběhem. Opouštíme kemp ve vesničce poblíž Nouadhibou. Jan balí batoh a jde na vlak. Ono to spaní u oceánu sice zní velmi romanticky, ale ten silný vítr není úplná výhra. Našli jsme si malý kemp v centru Nouadhibou, který je obehnán zdmi, je levný a je tam k dispozici vše, co potřebujeme. Utáboříme se a jdeme do města, na obídek.

Chvíli se touláme ulicemi a jen tiše pozorujeme život ve městě. Je to nové, neokoukané, a tak naše vnímaní pracuje na plné obrátky. Hlad už se ale hlásí o slovo víc a víc, tak oslovujeme chlapíka s prosbou o radu, kde se dobře najíme a nebude to turistická záležitost. Ochotný pán nabízí svoji pomoc a hodí nás přímo k restauraci, kde se prý levně a dobře najíme. Teď pozor! Jedna velká změna oproti Maroku! Nechce za to ani korunu a s úsměvem nám oznamuje, že je to jeho povinnost, protože je nutné nás dobře přivítat v jeho zemi. Jestli prý máme zájem, tak nás po obědě znovu vyzvedne a odveze nás do našeho kempu. Takových lidí přes den potkáváme víc a jsme velmi mile překvapeni, jak přátelští a hodní na nás Mauritánci jsou.

Neplatí to samozřejmě pro všechny, někdy se najde někdo, kdo by si na nás rád vydělal a nabízí nám své služby za nehorázné peníze, jako například sim kartu za 2000 Kč. To se ale rychle najdou ti lepší a honem se zapojují a říkají nám, že nás chce jen okrást, přičemž cenu uvádějí na pravou míru. I to je velká změna, v Maroku jsme nikdy žádné zastání nezažili. Tu sim kartu bychom si pochopitelně nekoupili, ale je hezké, že jsou zde lidé, kteří mají zájem, aby jejich země nebyla špiněna pár jedinci.

K obědu si dáváme rybu s rýží, salát a hranolky. Porce to byla taková, že ji ani nesníme a zůstalo ještě na večeři. Cena byla také přijatelná, 240 Kč za nás oba i s pitím, to není žádná katastrofa.

Odpoledne jsme se šli projít do rybářské části města, která je nedaleko našeho kempu. Žijí zde malí rybáři. Část města nám okamžitě připomíná slum Kibera, který jsme navštívili v Keni. Není to až takový extrém, ale nepořádek, zápach a způsob života je tu velmi podobný. Procházíme se, přičemž jsou lidé trochu udiveni, co v jejich části dělá turista. Netrvá to dlouho a přicházíme k břehům oceánu kde je nespočet rybářských lodiček. Někteří rybáři právě připlouvají a vyskladňují svůj úlovek, a tak je zaujatě pozorujeme.

V tom k nám přichází mladík v uniformě, vypadá jako voják, ale mám pochybnosti o tom, že je to opravdový voják. Později se dozvídáme, že v této části města mají něco jako svoji domobranu. „Co tu děláte?“ Ptá se. „Cestujeme, a tak jsme se přišli podívat na tuto rybářskou vesničku.“ Odpovídám. „Proč ale jdete zrovna do naší části města?“ pokračuje mladík. „No, byli jsme zvědaví na zdejší rybáře.“ Zní moje odpověď. „Máte nějaké fotky nebo videa? Tady totiž fotit nesmíte! Musí vám to dovolit náš boss. Pojďte se mnou za bossem“ oznamuje nám mladík a vede nás za šéfem této oblasti. Přicházíme k malé dřevěné boudě, kde na posteli leží velký chlapík a pozornost nám věnuje jen jedním okem. „Co ty fotky? Máte nějaké?“ dostáváme okamžitý dotaz. „Ano, máme pár fotek.“ Trochu s respektem odpovím, plný očekávání, co se bude dít. „Pro tentokrát si je můžete nechat, už ale nic nefoťte ani netočte.“ praví mladík a my jsme propuštěni z tohoto krátkého výslechu.

Ještě chvíli se po tomto místě potulujeme, přičemž lidem vůbec nevadíme, nebo to tak alespoň vypadá. Dokonce si někdo i řekne o vyfocení nebo natočení na kameru. Trochu nás to po předešlé zkušenosti překvapí, ale raději už moc nefotíme, neradi bychom zde někoho zbytečně provokovali.

Pomalu a jistě se stmívá a je čas návratu do kempu. Šouravým krokem se vracíme do kempu a jdeme si udělat večeři. Dnes uvaříme i pro Džaru, což mu udělá velkou radost a všichni společně večeříme. Připojuje se k nám synovec zdejšího majitele a všichni spolu trávíme čas až do noci. Povídáme si, pijeme čaj a později si zahrajeme i karty. Naučili jsme naše nové kamarády prší a byla to velká sranda. Už je ale skoro půl noc a je čas spánku, zítra zase musíme pokračovat o dům dál, hlouběji do čarovné Mauritánie.