Z Tršic do Kapského Města: Strasti, jež pohltil písek aneb cesta k obzorům nové země

Cesta začíná tam, kde končí naše pohodlí a známé hranice. Každý nový den přináší nejen krajinu, ale i zkušenosti – někdy nečekané, jindy těžké, ale vždy nás něco nového naučí. V poušti, mezi dunami a osamělými vesnicemi, si člověk uvědomuje, že život není jen o cíli, ale o každém kroku, který nás na tohle místo přivedl. Starosti a strasti, jež nás tíží, se ale pomalu a jistě ztrácejí v písku, zatímco obzory nové země se postupně odhalují.

S každým nádechem horkého vzduchu, s každým pohledem na nekonečné planiny, člověk poznává, jak malí a zároveň odvážní můžeme být. I když je to mnohdy cesta trnitá, každý den stojí za to a na konci dne se člověk otočí a vše vidí pozitivně, protože i špatná zkušenost je zkušenost a posune vás vpřed. Každá pouť je lekcí, každá zastávka příběhem a každý pohled do neznáma přináší pocit, že cesta sama je cílem.

Učíme se trpělivosti a odhodlání, které je svým vlastním druhem. Jiným druhem, než jsme zvyklí z domova.

Zápis z deníku:

Někdy člověk prostě bojuje jen sám se sebou, díky vlivům kolem. Důležité ale je, nenechat si těžkostmi zkazit den nebo dokonce celý sen. Za sny stojí bojovat a jít si za svým hlava nehlava. O čem jiném ten život je než si tvrdohlavě jít za tím, co člověk chce, i když mu život hází klacky pod nohy. Nevzdávat se a s úsměvem na tváři všemu čelit. To je někdy i náš případ, a to je za námi teprve 21 dní. Dalších 160 dní nás ještě čeká a nám je jasné, že to bude pořádná fuška.

Někdy nás naštve vyhrocený policista, jindy zase věčný nátlak lidí na nákup jejich zboží, jsme přeci z Evropy a peněz musíme mít tolik, že se v nich topíme. Co si ale budeme povídat, nejvíc nás trápí naše autíčko, které nás má dopravit až na nejjižnější bod Afriky. My se ale nedáme a tu Afriku přejedeme, ať to stojí sil, kolik chce.

Den začíná jak jinak než návštěvou servisu. Celý chladič se musí přetěsnit a pár hodin to zabere. Trávíme tak den v našem pokojíku a doháníme resty v naší tvorbě. Chladič je opravený až později odpoledne a nám je tedy jasné, že do Dachly to tedy dneska nestihneme. Rozhodujeme se, že dnes pojedeme jen do městečka Boujdouru. Menší městečko, kde by měl být kemp u oceánu a je to jen dvě a půl hodinky cesty. Snad nás teplota motoru nebude zlobit.

Vyrážíme tak znovu do pouště mezi nekonečné planiny písku, které se nám již stávají trochu jednotvárné. Teplota motoru se zdá o něco lepší, ale i přesto při zastávkách teplota trochu hapruje. Není to tak hrozné, jako to bylo, ale stále stoupá. Možná prostě dvě a půl hodiny jízdy rovně ve vyšší rychlosti teplotu po náhlém zastavení zvedne a chvíli trvá, než se to zase ochladí. Alespoň, že to nejde do kritické teploty, říkáme si.

Někdy po šesté hodině jsme v cíli. Přijíždíme do hezkého kempu, kde nám za 350 Kč pronajímají pokojík. Je tu sprcha, záchod, nic víc nepotřebujeme. Pán, co se v kempu stará o karavany návštěvníků s velkým zaujetím sleduje naše autíčko a ihned rozpoznává, že máme nějaký problém. „Sir, to není dobré, vezmu vás k mému známému mechanikovi, on vám to opraví“ oznamuje nám chlapík po chvilce zkoumání našeho vozu. Jeho nabídku přijímám, možná už ze zvyku, že pořád něco řešíme. Společně tedy vyrážíme k jeho mechanikovi a já jen tiše doufám, že se stane zázrak.

U garáže jeho mechanika, jak už to tak bývá, upoutám velkou pozornost a sbíhá se kolem nás několik mužů. Dílen je tu více a jsou jedna jako druhá. Malá garáž plná nářadí a náhradních dílů, přičemž oprava probíhá typicky před garáží. Na opravě se podílí většina mechaniků z ulice. Před dílnou udělají spousty pokusů, přičemž mi oznámí, že udělají malou opravu, která mi pomůže s chlazením. Dobrá tedy, dám takovému nadšenému pokusu poslední šanci, příště už jen velký servis, který ponese odpovědnost za funkčnost oprav, říkám si.

V mezi čase skočím do města, překvapím moji milou ženušku dobrou večeří. Po návratu je oprava skoro dokončena. Zaplatím bohužel víc, než je mi milé, ale třeba se budu divit a opravdu bude vše fungovat, jak má. Pánové okamžitě vidí, že se mi cena moc nelíbí a rychle jsem ujištěn, že tentokrát už je opravdu po problému a do Kapského Města hravě dojedeme bez problému.

Vracím se za Terezkou do kempu a společně povečeříme. Ve městě jsem nám koupil grilované kuře a hranolky. V Maroku a Západní Sahaře to obecně večer velmi žije. Ráno, aby tu člověk někoho pohledal. Snídaně v 9? „No to nevíme, jestli někde seženeme pečivo.“ Slýcháme. Servisy otevírají v 10 a obecně se tu nikomu z postele moc nechce. Večer je to ale jiná písnička. Ulice jsou plné lidí, obchody jsou otevřené dlouho do noci a všude, kam se člověk podívá, se sleduje fotbal, jedna restaurace vedle druhé.

Po večeři už jen píšu příběh a spolu s Terezkou rozjímáme nad tím, kdy nám trable s autem konečně dají svatý pokoj. Na druhou stranu si ale říkáme, že naše vítězství, až dojedeme do Kapského Města, bude o to sladší. Protože my tam dojedeme!

V zemi, kde léta trvá spor o tom, zda je to samostatná republika, nebo jen část Maroka. Území Západní Sahary, podle Maroka jejich jižní provincie a podle osvobozenecké skupiny Polisario zase samostatná Saharská arabská demokratická republika. Jejich spor nějak nepozorujeme, ale víme, že tyto komplikované vztahy trvají již léta. Země má své vlastní hlavní město Laayoune i svoji hymnu. OSN se ovšem nepřiklání ani na jednu stranu. Nicméně států, které tuto republiku uznávají, je celkem dost. My se ale do větších rozborů či přiklánění se na jednu či druhou stranu nepouštíme.

Dnes odjíždíme kolem 10 hodiny ranní, chceme být v Dachle co nejdřív, abychom si město ještě trochu užili. I tak si ale říkáme, že s tím naším vyspáváním musíme něco udělat a vyjíždět dřív. Čeká nás něco okolo 350 km, přičemž jedeme průměrnou rychlostí 70 km za hodinu. Cesta je to, jako poslední dny, celkem nudná, nekonečná poušť, sem tam velbloud. Nic záživného a čas moc neutíká. Jedeme podél oceánu, tak alespoň přestávky jsou zábavné. Děláme si je každou hodinku a jdeme se na 10–15 minut podívat na oceán. Oceán lemují nádherné útesy, do kterých neúnavně narážejí vlny. Jen tak postáváme a sledujeme ten nekončící proces. Je to velmi uklidňující.

Dnes cestou nepotkáváme žádná občerstvení. Jen planina, sem tam benzínka a nějaké to obydlí. Obydlí je tu většinou na míle osamocené a stráží je psiska. Vždy když zastavíme a jdeme se podívat k oceánu, tak někdo vyleze a kontroluje, kdo se mu to tady na jeho samotě potuluje. Pro nás trochu nepochopitelný život. Domek uprostřed ničeho, všude kolem písek, šum oceánu a neustávající silný vítr.

V Dachle jsme po 3 hodině, rychle se ubytovat a jdeme se projít po městě. Začínáme obídkem. Usedáme do hezkého bistra, kde jsou velmi příjemné ceny a velké porce. S plný břichem se hned lépe potuluje po městě. Město má na jedné straně záliv a na straně druhé otevřený oceán. Přejít jej ze strany na stranu ani netrvá moc dlouho. Má moc hezké a živé centrum, kolem kterého se ve velkém staví nové části města, hotely, restaurace. Už dnes je nabídka pro turisty velmi zážitková, asi více než památková. Ačkoliv se na žádný windsurfing nebo podobné aktivity, které jsou tu velmi oblíbené, nechystáme, tak se nám tu líbí.

Ve městě se žije v ulicích. Fotbal se tu hraje na každém rohu, pánové na ulici hrají dámu, někdy mají šachovnici a vršky od pet lahve, jindy zase karton, kde je šachovnice nakreslená. Jiní zase v čajovně mastí karty. Jsou to velké skupiny lidí a nám přijde, že tu vlastně nikdo nesedí doma. Pokud nepracují, tak tu čas tráví společně a společně se baví.

Navštěvujeme i krásné tržiště a musím říct, že nás to tu moc baví. Příjemná energie, která ale není tak intenzivní, jako byla například ve Fésu. Lidé nás tu velmi často oslovují, sice neumí moc anglicky, ale chtějí si s námi popovídat, podat ruku, jen tak. Taková setkání bez nátlaku jsou velmi příjemná. Nikdo po nás nic nechce, nikdo se na nás nemračí. Nechají nás klidně jen tak postávat a dlouhé minuty pozorovat, jak hrají dámu. Dachla je moc skvělá kombinace, kdy člověk vidí život místních, ale tak trochu se vyhne ohromné intenzitě a nátlaku velkoměst.

Strávíme tu jen jednu noc a zítra zase pokračujeme, bude to náš poslední den v této zemi, protože zítra už nás čeká země nová, Mauritánie.

Dnů, kdy si člověk uvědomuje, na jak pohodlném místě žije, je víc a víc. Čím víc se dostáváme na jih, tím víc se mi tyhle myšlenky honí hlavou. Doma máme vše na dosah ruky, obrovské možnosti ve všech ohledech. Poušť už mi zase rychle připomíná, že ne každý tohle štěstí má. Moc dobře ale víme, že takových momentů už bude jen přibývat. V řídce osídlené poušti je tomu zrovna tak. Lidé tu nevypadají nešťastně, nebo že tu výrazně strádají, to ne. Jen se zamýšlím, jaký život tu vlastně vedou a kam asi směřuje?

Den nám dnes začíná už v 7 ráno, protože spěcháme na hranice s Mauritánií. Plán ale velmi rychle musíme změnit. Dostáváme zprávu o změně vyřizování víz a místo na hranicích si je musíme udělat online. Nevíme přesně, jak dlouho na ně můžeme čekat. Máme informaci, že cestovatelé před námi čekali dva dny, tak uvidíme. Hned ráno jsme si o víza zažádali, ale v Dachle zůstávat nebudeme. Přesuneme se do vesničky Bir Gandus, kde je cestovatelský hotel a už je to asi jen 90 km na hranice. Čekají nás tři a půl hodinky jízdy.

Bir Gandus je vesnička uprostřed ničeho a nejspíš je známá hlavně kvůli Hotelu Barbas, kde se sjíždí cestovatelé cestou do Mauritánie. Přijíždíme lehce po poledni, a jdeme se ubytovat do opravdu hezkého hotelu. Vypadá to trochu jako oáza uprostřed pouště. Nádvoří plné zeleně, které dokola obíhá patrová budova, kde jsou pokoje pro hosty a veškeré zázemí hotelu. Pokoj za 300 dirhamů (676 Kč) zní na tomto místě přijatelně. Dáme si oběd, zařizujeme si vytisknutí víz a jdeme na procházku vesničkou.

Tak jak vesnička vypadá na první pohled, tak to opravdu je. Nic k vidění tu není. Spoustu rozestavěných bytových domků, na ulici pár lidí a krámky se vším možným. Nad počtem rozestavěných domů se trochu podivuji. Možná mají v plánu využít polohy, kdy jsou na hlavní trase cestovatelů do Mauritánie a udělat z vesničky zajímavé místo, kde se i třeba někdo rád zdrží.

Právě procházka mi zasazuje semínko zvědavosti. Život tu na člověka působí, jako že lidé vstanou, jdou do svého krámku, kde stráví den, a tak to jde den za dnem. Tady uprostřed ničeho. Rád bych se o jejich životech dozvěděl víc, ale při obchůzce a navštěvování krámků je domluva složitá, anglicky se tady člověk moc nedomluví.

V jednom z krámků si domlouváme večeři. Mají tu tažín z velblouda a je o 25 dirhamů (56 Kč) levnější než v hotelu. Po krátké obchůzce si v nádvoří krátíme čas hraním karet. K večeru jdeme na domluvenou večeři. Hostitel je veselá kopa a cítíme se v jeho krámku opravdu dobře. Pomocí překladače si trochu poklábosíme a společně chvíli sledujeme fotbal. Fotbal spojuje po celém Maroku. Sledují ho tu snad všichni a vždy to prohloubí společnou debatu. Nic jiného už dnes v plánu nemáme. Víza nám přišla již odpoledne, tak se půjdeme vyspat na zítřejší přechod hranic do Mauritánie.