Z Tršic do Kapského Města: Dech pouště, šepot oceánu a kroky nomádů

Maroko a Západní Sahara jsou jako filmové plátno, na kterém se, den co den, odehrávají různé scény. Chvíli se touláte uličkami starobylých měst a jejich okouzlujícími medínami, abyste se o nepatrný moment později ocitli v ohromujících horách, které nesou svůj nezaměnitelný příběh. V horách tichých, plných tradičního a prostého života. Nestihnete se ani nadechnout a objevíte se u mohutného Atlantického oceánu, který člověku doslova vyrazí dech. A když už si člověk říká, že víc už snad ani tato země nemůže nabídnout, pohltí vás nekonečné planiny písku, velbloudi a nomádský život – Sahara. Myslím tak, že je Maroko opravdu perla mezi turistickými destinacemi a my se do této země v budoucnu ještě určitě vrátíme.

Zápis z deníku:

Ráno v Agadíru je velmi příjemné, konečně teplo. Slunce se opírá do oken pokoje, jako by si ověřovalo, jestli už může dál, a vzduchem se nese šum oceánu. Po dnech, kdy jsme se třásli v horských chladných nocích, působí tohle město jako ideální místo trochu si prohřát kosti.
Auto stojí před hotelem a vypadá spokojeně, skoro jako by chtělo zapomenout na to, že nás včera nechalo stát téměř půl noci u cesty. Naše Honda, která by si nejraději udělala vlastní výlet, Tour de mechanik, a nechala se opečovávat všemi servisy světa.

Pokojík, je útulný a při otevření dveří vidíme hosty, jak se již povalují u bazénu a chytají první bronz. Dopolední idylka, jenž vyloženě vybízí k lenošení u bazénu. Jenže dnes se povalovat nemůžeme, je už skoro poledne a my máme povinnosti.

Míříme do města koupit hever, který se válí nejspíš někde doma ve sklepě, a taky kanystr na benzín, abychom si v případě levnějšího benzínu mohli udělat alespoň malou zásobu. Sahara bude dlouhý maraton a je lepší mít kanystr benzínu pro případ nouze. Po nákupech se rozhodujeme navštívit ještě jednou servis a ujistit se, že je opravdu vše tak, jak má být. Nemáme z brzd dobrý pocit. Přeci jenom, oprava uprostřed ničeho v noci nemusí být to pravé ořechové.

Chvíli hledáme, protože je pátek a někteří muslimové nepracují. Takové pátky jsou pro Maroko typické, i ve velkých městech člověk, aby živáčka pohledal. To ale není případ Sama, chlapíka v našem věku, který si otevřel svůj vlastní servis. Okamžitě nám ochotně pomáhá a jeho zaměstnanec Mohamed se ihned pouští do práce.

Náš pocit byl správný, brzdy ještě potřebují péči. V mezičase jsme od Sama pozváni na dobrou Marockou kávu a oběd. Jak už jsem říkal, je pátek, to znamená, že se v muslimském světě jí kuskus. Dostáváme lžíci a společně ze Samem a Mohamedem jíme z jednoho velkého talíře. Oběd pro nás všechny připravila Mohamedova maminka a musím říct, že je skvělá kuchařka. Mohamed do sebe rychle hodí oběd a jde zpět do práce. Říká, že na brzdách je dost práce a čas utíká jako voda. Moc si vážíme ochotných lidí, kteří nám s našim prokletým autíčkem vždy pomáhají, jak jen můžou.

Dnešní den trávíme poblíž servisu čekáním, než budou brzdy opraveny. Vůbec nám to ale nevadí. Sam je totiž skvělým hostitelem a po celou dobu čekání se nám věnuje. Jsou to cenné chvíle, kdy má člověk možnost si pohovořit s někým místním a zase krůček po krůčku nakouknout pod pokličku Maroka. Bavíme se o cestování, o našich zemích a dozvídáme se spousty informací, které nám více vykreslují obraz života v Maroku. Sam nám vyvrací domněnky o tom, že většina muslimů nepije alkohol, a dokonce nám říká, kde všude jsou obchody s alkoholem, nebo kde si koupit marocké pivo. Bavíme se o průměrných platech, cenách pronájmů bytů a probíráme další zajímává témata. Strávíme tak celé odpoledne, které uteklo jako voda. Tyhle chvíle, kdy narazíme na člověka jako je Sam, máme moc rádi. Někdy si člověk musí dát pozor, s kým se o čem baví. Se Samem jsme se ale mohli bavit o čemkoliv.

Ačkoliv jsme neviděli krásné mešity, trhy nebo krásnou přírodu, cítíme, že je nám Maroko zase o krůček víc poodkryto. V podvečer Mohamed ukončuje svoji práci a nastává čas loučení. Brzdy vypadají v pořádku a my pokračujeme dál. Zbytek dne nás čeká jen něco kolem 70 kilometrů. Máme vyhlídnutý malý kemp u oceánu, kde se nachází spousta karavanů a je tu spousta turistů. Do kempu přijíždíme až za tmy, vyřídíme náležitosti ohledně registrace, najdeme si klidné místo pro náš malý domeček na čtyřech kolech a jdeme spát. Poprvé za zvuku mohutného oceánu, na který se hned ráno poběžíme podívat, bude to naše první setkání.

Při pohledu do vln Atlantického oceánu mi v hlavě probíhá spleť pocitů. Na jednu stranu je to úchvatný pohled na obrovské vlny a uklidňující šum, který nám dělá společnost po celou noc. Na stranu druhou je děsivé, jak obrovský živel oceán je, a to nemluvím o tom, jak mi stávají chlupy na těle, když pomyslím nad hloubkami, které se v oceánu nacházejí. Jestli je 5 ráno nebo 10 večer, nezáleží na tom. Oceán si žije vlastním životem a píše si své příběhy.

Tak jsme se dočkali a máme za sebou první noc na naší cestě, kdy jsme se pohodlně vyspali v našem domečku na čtyřech kolech. Konečně jsou noci teplejší a můžeme spát tam, kde se nám spí nejlépe, ve stanu na střeše auta. Hned po probuzení naše kroky vedou k oceánu, na který jsme se tolik těšili. Večer byla tma, a tak teprve ráno je to náš první skutečný kontakt s oceánem. Vlny jsou tu opravdu velké a rozptyl, na kterém se v pravidelných intervalech objevuje voda daleko na pláží a zase mizí v oceánu, je snad 50 metrů, někdy možná i víc.

Náš kemp je ryze turistický a je tu spousta cestovatelů z Německa. Většinou starší pár v důchodu, který má krásný velký karavan a toulají se jen tak po Maroku. Druhou nejpočetnější skupinkou jsou Francouzi. Velmi často mají v karavanu i místo pro moped, je to tak velmi příjemná kombinace. Na jednom místě zakotví karavan a po okolí si dělají výlet na mopedu. Po příjemné ranní procházce po pláži si dáváme výbornou snídani s výhledem na oceán a pokračujeme v naší cestě.

Dnes jedeme ke slavným skalním obloukům u oceánu. Cesta celkem utíká, jen se tedy zase hlásí autíčko, divný pískající zvuk je ale naštěstí spojený s klimatizací, tak ji prostě vypneme. Cestou zastavujeme u krásných útesů a kocháme se oceánem. Fascinující pohled, kdy oceán svým nekončícím narážení do skal pomalu a jistě, jako by z útesu ujídal. Tenhle pohled nás snad nikdy neomrzí a takových přestávek, kdy jen v tichosti koukáme, si cestou děláme několik. Všude přítomné ticho a do toho jen zvuk rozbouřeného oceánu.

K obloukům přijíždíme kolem 5 hodiny odpolední a je to nádherná podívaná. Co všechno dokáže příroda vytvořit. Scházíme dolů na pláž, prozkoumat tento div zblízka. Já se vydám podívat se i ke druhému oblouku, který je dál po pláži, to ale Terezka vynechá. Neznáme přesně časy přílivu a odlivu, tak má trochu strach, že to nestihneme a voda nás uvězní pod útesem. Udělám si hezkou procházku po pláži na dohled druhého oblouku a pomalu se vracím za Terezkou. Vypadá to, že zrovna začal odliv. Něco málo jsem si vygooglil, ale úplně moudrý z toho nejsem.

Od tohoto krásného přírodního úkazu pokračujeme asi 15 minut do dnešního kempu. Hezký malý kemp, který se znovu nachází kousek od oceánu. Nevýhodou je, že díky tomu je ve vzduchu obrovská vlhkost a ráno je tedy vše, co zůstalo venku, mokré. Dokonce i oblečení, které má člověk na sobě, po chvíli strávené venku, začne vlhnout.

Na večeři dnes jdeme do restaurace poblíž tohoto kempu, která má krásný výhled na oceán. Naprosto běžně se tu prodává alkohol, což je pro nás novinkou. Nemůžu tedy jinak než si objednat pivo. Mají zde marocké pivo Casablanca, tak mu dávám šanci a musím říct, že jsem velice mile překvapen. Je to pitelný!

Příjemný podvečer využíváme k hovoru s rodinou, která nám pomalu a jistě začíná chybět. U večeře se s nimi podělíme o naše zážitky z cest, kterých jsme opravdu plní. Zítra startujeme přes saharskou poušť, užít si trochu písku!

Poušť. Nekonečná pláň, kde se čas zdá být jen iluzí a každý dům, každý příbytek, má jen takovou životnost, jakou mu dovolí písek a vítr. Nomádský život zde není romantikou, ale rytmem přežití, který si člověk osvojí buď od narození, nebo nikdy. Pár dní či týdnů zůstat na jednom místě, sbalit své kožené obydlí a přesunout se o kus dál – takový je svět nomádu.

Přesto, že se na první pohled zdá prázdná, poušť skrývá stopy života. Zděné domky stojí rozeseté mezi dunami, a každý z nich je svědkem krátkého, ale intenzivního pobytu lidí, kteří zde hledají útočiště. Po jejich odchodu zůstává ticho, písek a nekonečný vítr.

Těžko říct, jak by si na takový život zvykal pohodlný Evropan. Jistě, bude mezi námi hrstka lidí, kteří tak žijí nebo by tak byla schopna žít. Zde v poušti je to ale život, který si já nedokážu představit. Přes den vysoké teploty a v noci naopak zima. Věčně tu fouká silný vítr a do toho všude přítomný písek. Lidé oblečení v dlouhém hábitu a hlavu zamotanou v turbanu. No, těžko představitelný život.

Dnešní ráno je, no… Jistě to všichni znáte. Probudíte se a možná jde chvíli všechno jako po másle, když pak najednou, den blbec, a to s velkým B. Odjíždíme z kempu, neujedeme ani 100 metrů a je tu problém. Svítí mi sluníčko do očí, nic nevidím a sklapuji clonu. Vjedu tak ale omylem do jednosměrky, a to je mi osudné. Okamžitě vidím mávání strážníka a přichází jak jinak než pokuta. „Omlouvám se strážníku, byl jsem oslněn sluncem a hned jsem svoji chybu napravil. Navíc tu není na dohled žádné jiné auto a jsem tu úplně sám.“ Strážníka to nezajímá, jsme z Evropy, tak budeme platit. Oznamuje mi, že mám zaplatit 400 dirhamů (973 Kč), přičemž mi říká, že mi mohl dát i 700 dirhamů (1703 Kč). „Prosím? Tolik? Vždyť to byla malá chyba a já ji hned napravil! Navíc tu nikde nikdo není.“ Není debat, platím. Následně bez pozdravu a bez očního kontaktu šlápnu na plyn a jedu pryč, dvě třetiny denního rozpočtu jsou fuč.

Čeká nás přibližně 530 km a prvních pár minut po mém slovním průjmu je trochu klid. Hned po tom, co nás ale špatná nálada přejde, vnímáme neskutečnou nádheru a zase změnu krajiny. Jedeme po nekonečné silnici stále rovně, kolem které jsou planiny písku a dun. Značky, kde je vyobrazený velbloud, nás doprovázejí každých pár kilometrů, ale živí velbloud nikde. Kilometry utíkají a vzdálenost mezi životem a planinou se navyšuje. Míjíme stravovny uprostřed ničeho, kde vám rádi udělají tažín nebo něco na grilu, jednu takovou stravovnu využíváme. Je to levné a velmi dobré. Mladík zde prodává i benzín, litr za jeden dolar v pětilitrových kanystrech. O kvalitě trochu pochybujeme, tak jsme rádi, že jsme zatím v místech, kde je snadno dostupný a vlastně už je i celkem levný. Cena v poušti klesá na nějakých 25-26 Kč. Dočkáváme se i těch velbloudů, čím víc na jihu jsme, tím víc jich potkáváme. No a taky je tu víc a víc nomádských obydlí rozesetých jen tak po poušti, uprostřed ničeho.

Dnes bylo v plánu spát v jednom kempu nomádského typu na poušti s velbloudy. Dýku do zad ale dostáváme od našeho milovaného autíčka. Teplota zase hapruje. Dozvídáme se, že nás dohání dobrosrdečné čištění našeho chladiče, který teď netěsní, jak má. No, kemp se ruší a přespáváme v městečku Laayoune. Laayoune je město, které se již nachází na území Západní Sahary a lidé, kteří v této části bydlí, jej považují městem hlavním. My se ovšem do těchto politických otázek raději nepouštíme, a vždy tolerujeme názor lidí, se kterými jsme zrovna v kontaktu. Jedno je ovšem jisté, je to město, které je v této oblasti největší a také nejvýznamnější. Na ráno již máme domluveného mechanika, tak snad všechno půjde dobře a zítra dojedeme do Dachly.