Z Tršic do Kapského Města: Hory, které nesou své jizvy aneb cesta tichým Atlasem až k břehům Agadíru

Ve chvíli, kdy jsme se rozhodli podniknout naši velkou cestu a splnit si tak svůj sen, začalo cosi, o čem se v různých cestopisech moc nepíše, nemluví. Co všechno je třeba na takovou cestu zajistit? Čím vlastně pojedeme? Jaké dokumenty s sebou potřebujeme? Je nutné očkování? Vyvstala neuvěřitelná spousta dotazů a člověk z počátku moc neví, kde začít. Cestopisy se věnují již samotné cestě a tomu, co je nejzajímavější, přičemž jakýsi návod, jak se na dlouhé dobrodružství vydat se vším, co je třeba, se hledá těžko.

Naše cesta tak začala již dávno před tím, než jsme se vydali na několik měsíců mimo náš domov. Opustili naši rodinu, přátele, práci a pohodlí domova. Rok a půl, tak dlouho jsme našim dobrodružstvím žili před samotným startem. Zvolna jsme skládali jednotlivé střípky dohromady, krok za krokem, zatímco čas, který jsme věnovali našemu projektu, s blížícím se odjezdem narůstal. Na vrácení se do minulosti a přiblížit tak i tuto nezbytnou část výpravy je ale času víc než dost. My už jsme ponořeni v krásném Maroku. Jak naše cesta tedy pokračuje?

Zápis z deníku:

Součástí výpravy je uvědomění si, že to není jen to krásné poznávání nových kultur a obdivování skrytých divů jednotlivých krajin. Je to také spousta starostí a nezbytné ukrajování kilometrů. Během pár následujících měsíců nás čeká tisíce kilometrů Africkou krajinou. To znamená jediné, na řadu přicházejí i dny jako je tento. Dlouhé hodiny strávené v autě obklopeni tichým Atlasem.

Opouštíme město Fés a s opraveným autem nás dnes čeká něco kolem 350 km k vodopádům Ouzoud s nadějí, že k nim dorazíme dřív, než padne tma.

Vyjíždíme chvíli po poledni, a tak víme, že do cíle dorazíme až večer. Cestou několikrát zastavujeme, abychom protáhli tělo a nechali motor na chvíli oddechnout. Na jedné z těchto krátkých zastávek se před námi otevře dechberoucí vyhlídka — místo, kde se silnice na okamžik dotýká nebe a kde se zastavuje mnoho dalších cestovatelů, aby si stejný pohled uchovali v paměti.

Při pozorování nádherné přírody se do kopce vyškrábou dva cyklisté, zastavují u našeho auta a jeden z nich zaujatě pozoruje naše vozidlo. „Jste Češi?“ Ptá se. „Ano jsme“ odvětíme. „Já jsem z Polska. Ahoj. Kam jedete? Do Marakéše?“ Ptá se nás mladík, který prý jede na kole z Polska a hodlá si projet celé Maroko. Chvíli si povídáme, dáme si marockou kávu, kterou zde prodávají za pár dirhamů – v přepočtu asi 15 Kč. Rozloučíme se a pokračujeme dál, přeci jenom náš čeká ještě hezká porce kilometrů.

Sluníčko nám zapadá něco po půl sedmé a tma se snáší asi o půl hodiny později. Dostáváme se k naší poslední etapě. Začíná posledních 50 km, které jedeme něco kolem hodiny a půl. Škrábeme se prudkými serpentýnami a těšíme se do cíle. V takové tmě to není moc velký požitek, spíš naopak.

Chvíli před půl 9 jsme v cíli. Konečně. Vítá nás velmi příjemný pán v krásném ubytování, které stojí pouhých 420 Kč i se snídaní. Večeři v ceně nemáme, ale dnešní den nám nechybí ochota utratit — z denního rozpočtu jsme si odložili dost korunek.

Večeře přichází ve vícero chodech: nejprve krémová zeleninová polévka, následují dva druhy voňavého tažínu, talíř čerstvého ovoce a nakonec sladký čaj s lokálními dobrotami. Mezitím se s hostitelem krátce bavíme a dozvídáme se, že komunikace tu není vždy jednoduchá. Mnoho místních mluví jen berbersky a ani on, který ovládá arabštinu, jim nerozumí. Pro nás je to překvapivá informace, která ukazuje, jak rozmanitá tato oblast je.

Po večeři se vracíme do pokoje, zanoříme se do pelechu a necháváme mysl odpočinout. Zítra nás čeká nový den, plný zvuků, vůní a pohledů — den, kdy konečně uvidíme vodopády Ouzoud, na které jsme se tak těšili.

Rázem se život zpomalil. Vnímáme klid a jiný přístup k životu. Nacházíme se v části pohoří Atlas, kde se v hojné míře setkáváme s etnickou skupinou Berberů. Pár dní nám tito lidé budou dělat společnost. Při prvním pohledu je rozeznat nedokážeme, ale po chvíli strávené s těmito lidmi si člověk malých rozdílů všímat začne – způsob jakým hovoří a vystupují nebo drobných rysů ve tváři, kterých si oko všimne až po důkladném pozorování. V pohoří Atlas už se pohybujeme převážně v horských vesničkách. Bydlí se tu v kopcích a po svazích jsou hustě rozeseté malé osady.

Dopoledne jedeme k vodopádům Ouzoud, ani my tohle turistické místo nemůžeme vynechat. Jsme tu brzo, což je obrovská výhoda, jelikož jsme v areálu téměř sami. Procházíme se krásným prostředím a obdivujeme majestátnost zdejších vodopádů. Užíváme si přítomnost opiček, které jsou na člověka zvyklé. Nechají se krmit a sem tam vám nějaká skočí na záda.

Strávíme tu zhruba dvě hodinky a je to spíš zážitek, u kterého se člověk kochá. Je ale pravdou, že si užíváme ten klid a přírodu, moc jsme se na to těšili. Po obědě, kdy už se z tohoto místa pomalu odebíráme, již potkáváme velké množství turistů, kteří míří k vodopádům. Ufff, ještě že jsme z postele vylezli dřív.

Naše cesta míří do oblasti, kde nás čeká první návštěva, která je součástí našeho malého projektu Pomáhat Má Význam. Před naší cestou jsme tento projekt vytvořili s nadějí, že se nám lidem podaří více přiblížit, proč je potřeba pomáhat těm, kteří mají v životě méně štěstí. Navštívíme školku a šicí dílnu, o tom ale později.

Trasa pro dnešní den končí v malé horské vesnici, kde se nám u místní rodiny podařilo sehnat levné ubytování. Je to malá prostá vesnička ve svahu, kde si na ulici hraje spousta dětí. Podrobnější pohled už ale člověku odhalí, jaká hrůza se tu stala. Ve svahu jsou desítky zbořených domů a po kopcích se válí trosky. Tuto oblast v roce 2023 zastihlo velké zemětřesení a spousta lidí ze dne na den přišlo o domov. Zřítilo se více než 60 domů, které se dnes pomalu a jistě staví od základu znova.

V našem dnešním noclehu nás vítá šestnáctiletý Rida. Chlapec starající se o hosty. Chlapec snící o tom, že jednoho dne bude učitelem nebo průvodcem. Rida se nabídne, že nás provede po jejich vesnici a okamžitě využívá příležitosti načerpat zkušenosti průvodce. Společně vyrážíme na kopec, kde je nádherný výhled na celou osadu a další vesničky ve svazích kolem. Z kopce je krásně vidět, jaká spousta malých vesnic je po zdejších kopcích rozesetá. V dálce ční nejvyšší hora Maroka, Toubkal, která má 4167 m a je celá pokrytá sněhem. Rida se anglicky učí z YouTube a jeho nadšení a snaha komunikovat nás příjemně překvapí – cestou si proto povídáme a učíme se jeden od druhého.

Procházíme místem, kde je obrovské množství přechodných přístřešků, které mají dřevěnou konstrukci a obvodové stěny tvoří množství plachet. Místní obyvatelé v těchto domcích žijí, než se jim podaří znovu vystavět od základu nové domovy. Rozestavěných staveb je tu nespočet, ale práce postupuje pomalu a trpělivě – oslíci přenášejí materiál z místa na místo a každý den je zkouškou vytrvalosti.

Je to velmi smutný pohled na neštěstí, které tyto lidi potkalo. Lidi, kteří jsou velmi přátelští a pohostinní. I přes to, že jim osud přichystal něco takového, tak se usmívají, zdraví nás a pokukují, co že tu vlastně děláme. Lidé, kteří se v těžkých časech umí semknout a jdou tak příkladem.

Je tu nádherný klid. V těchto horách bych si dokázal představit strávit delší čas. Ve srovnání s Marockými městy je to jako balzám na duši. Trávit čas v kopcích, kde ticho naruší jen občasný zvuk lamentujícího oslíka, je opravdu velmi uklidňující. K večeři nám rodina připraví polévku a tažín, jako vždy si pochutnáváme a jsme rádi, že jsme zrovna zde. V domku u místních lidí, kterým naše návštěva a využití jejich služeb snad alespoň trochu pomůže.

Kdesi v předaleké galaxii sedí dva poustevníci na kameni, vyhlížejíc živou duši, která nabídne pomoc. Hodinu, dvě, tři, a tak čas plyne. Teda, my nejsme v daleké galaxii a snad ani poustevníci, ale na pomoc čekáme. Autíčko se totiž nejspíš rozhodlo, že napíše svůj vlastní příběh. To ale poněkud předbíhám, takže hezky popořádku.

Po dlouhé době nás budí něco jiného, než zvuk budíku telefonu nebo souboj koček v ulicích měst. Kohouti se tu nejspíš dohadují, kdo vesničku v horách probudí, přičemž oslík, který má za sebou těžkou šichtu, je okřikuje, že je na budíček ještě brzy. My ale dnes také potřebujeme z postele vyskočit trochu dříve, a tak jsme na několikáté zakokrhaní venku z peřin.

Je tu zima. Jsme vysoko v horách, zdi jsou tu silné a rozvod topení po domě neexistuje. Od hostitelů dostáváme skvělou snídani a je nám trochu líto, že tu nemůžeme strávit trochu více času. Musíme se rozloučit.

Dnes nás čeká opravdu vzrušující den. Proč, ptáte se? Je tu konečně naše první návštěva humanitního centra do našeho malého projektu Pomáhat Má Význam. V dopoledních hodinách tedy míříme na toto místo. Víc ale ani slovo, podrobný popis našeho zážitku, a jak úžasní zdejší lidé jsou, se dozvíte v samostatném povídání. Tak se můžete těšit, první díl Pomáhat Má Význam bude co nevidět.

Z tohoto skvělého místa míříme k oceánu do města Agadír. Čeká nás úžasná projížďka pohořím Atlas, trochu bolestná a zdlouhavá, ale nádherná. Míjíme překrásné berberské vesničky v kopcích a cestu si velmi užíváme. Kilometry moc nenaskakují, to nám dnes ale vůbec nevadí.

Kilometr po kilometru ukrajujeme z dnešní trasy, když v tom na nás někdo zapíská. Cyklista, který potí krev. Nejspíš něco potřebuje, pomyslíme si, a tak opodál zastavujeme a čekáme, než k nám dojede. „Ahoj“, povídá. Jsou to kluci z naší krásné země a jsou tu na pár dní užít si svoji cyklistickou vášeň ve zdejších kopcích. Je to super zážitek! Jsme moc rádi, že jsme tu potkali někoho z naší země.

Po chvíli klábosení se loučíme, musíme pokračovat. Agadír je daleko a kilometry v horách jdou opravdu pomalu. Chvíli mám obavu, jestli dnes vůbec do Agadíru dojedeme. Levá zatáčka střídá pravou, ale dočkali jsme se, konečně jsme z kopců dole a začíná široká cesta, kde se náhle kilometry jen hrnou. Tak dobře, snad stíháme.

To by ale nebyl příběh bez zápletky, kdyby své slovo nemělo i naše autíčko. Někdy 40 km před Agadírem, kdy krajina už je velmi jiná, řekne stop. Mezi kamenito-písčitými pláněmi, kde už stromů ubylo a křovin přibylo, se nám zasekne levé přední kolo. Dojeli jsme. Trojúhelník, vesty a jdeme stopovat.

Netrvá to dlouho a zastavuje nám chlapík na motorce. Jede z práce a je to místní policista. Okamžitě nám nabízí svoji pomoc. Svoji práci bere velmi vážně, a proto si bere za své nás z této situace dostat. Volá mechanikovi a velmi obratně se celou situaci snaží řešit. Říká, že jen plní svoji policejní povinnost a není vůbec debat o tom, že s námi bude tak dlouho, dokud si nebude jist, že můžeme bezpečně pokračovat. Jeho profesionalita sahá tak daleko, že i ve chvíli, kdy se Terezka chce o pár metrů vzdálit vykonat potřebu, je jí to zakázáno. Strážník se svítilnou se první vydá prozkoumat terén a až po ujištění se, že je zde bezpečno, je Terezka vpuštěna do divočiny, kde odpustí trochu tělní tekutiny.

Mechanik je zde zanedlouho, přičemž nám oznamuje, že je zaseknutý třmen. Vezme díl do auta a odjíždí do dílny, kde na našem problému bude dál pracovat. Nám nezbývá nic jiného než čekat. Strážník nás velmi rychle uklidňuje, že ať je problém jakýkoliv, tak jsme u něj doma vítáni a můžeme tam být, jak dlouho bude potřeba. On je policista a postará se o nás. Je to skvělý pán a jeho oddanost svojí pozici velmi obdivujeme.

Zhruba po 4 hodinách strávených u cesty se mechanik vrací s opravenou součástkou a pouští se do instalace. Auto jede!! Problém vyřešen!! Loučíme se s našimi anděli a míříme do Agadíru. Jsme tam až kolem jedné hodiny ranní, a tak rychle píšeme tento příběh a jdeme spát. Více zase příště.