Z Tršic do Kapského Města: Cesta k porozumění

„Mít rád lidi a milovat lidi, to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí. Kdo myslí jenom na sebe, ochudí jiné o sebe, ochudí sebe o jiné, zakrní a zahyne.“
— Jan Werich

Mít otevřenou mysl, pochopit, že svět vnímáme každý jinak a odlišně přistupujeme i k životu. Jiné jazyky, zvyky, tradice, jídlo a další nepřeberná spousta rozdílností, které nás dělají jinými, přitom vlastně stejnými. Vnímat se bez předsudků.

Svět a jeho různá zákoutí jsou krásným místem, když člověk pochopí to jednoduché pořekadlo, jiný kraj, jiný mrav. Je to ale cesta dlouhá, nejspíš cesta, která se stává cestou celoživotní.

Zápis z deníku:

Arabština, jazyk, který mi přijde velmi tvrdý a drsný. V jejich slovech slyším velký důraz, jenž do debaty vnáší vášeň a snad právě proto mi tato řeč zní tak nespoutaně. Ve chvíli, kdy naslouchám rozhovoru v arabštině, často mám pocit, že jsem svědkem hádky či sporu.

Muslimský svět mi obecně velmi imponuje a je mým snem ponořit se do této kultury více do hloubky. Procestovat země blízkého východu a strávit tak v této kultuře čas, který člověku otevře dveře k jejich hlubšímu pochopení.

Náš den se nese v duchu bádání po skrytých zákoutích města. Tam, kde se schází jen místní. Tam, kde můžeme sledovat běžný život a na chvíli setřepat turistický kolotoč, kterým hlavní trasy medíny bez pochyb jsou. Zpomalit čas, zklidnit tep města a alespoň na malou chvíli splynout s lidmi, kterým tohle pulzující město patří.

K příchodu nového dne neodmyslitelně patří vydatná snídaně, a proto od samého rána pátráme po místu, kde snídají obyvatelé medíny. Rána jsou zde ještě velmi chladná, přeci jen se tu nacházíme v měsíci lednu a je tedy třeba se trochu přiobléct. Místní jsou oblečeni do jejich tradičních oděvů zvaných djellaba. Djellaba je tunika s kapucí, která je z hrubé látky a dopřává lidem dostatečné zahřátí v těchto chladných ranních hodinách. Pravdou ale je, že v nich chodí celé dny, a to i když odpolední sluníčko hezky hřeje.

Trpělivost růže přináší a nám přinesla malé okénko, před kterým je spousta lidí s miskou v ruce. Žaludek už nám pěknou chvíli signalizuje, že by přivítal něco dobrého a my tak neleníme a jdeme se podívat, co se v malém okénku podává za pokrm.

V malé místnosti stojí čtyři muži, přičemž každý má svůj jasný úkol. První z nich vás přivítá vlídným úsměvem a stará se o to, aby každý z návštěvníků dostal svoji snídani. Obratně z okénka vydává hliněnou misku plnou hrachové polévky s kusem chleba. Druhý dohlíží na to, aby každý za svoji porci zaplatil a jejich skromná vývařovna tak nepřišla o svůj výdělek. Třetí z mužů stojí u velkého kotlíku a na ohni vaří již zmíněnou hrachovou polévku, po které, jak to tak vypadá, se zdejší lidé mohou utlouct. Poslední z mužů se stará o to, aby ke každé porci byl dostatečný kus chleba a všichni tak měli pořádně naplněná břicha. Chvíli jen tiše stojíme a s obdivem pozorujeme, jak velké množství strávníků se zde za krátkou dobu vystřídá.

Po pár minutách se i na naše hladové krky dostane řada a za pouhých 26 Kč dostáváme dvě polévky s chlebem. Před okénkem jsou již připravené mističky s kořením a člověk si tak polévku může dochutit dle vlastní chuti. Ochutnávání různých pokrmů patří k naší oblíbené aktivitě na cestách a jsme tedy plní očekávání, jaká tato snídaně bude. Okénko nezklamalo, polévka je vynikající. Po pár minutách je kotlík prázdný a chlapík v okénku lidem oznamuje, že prodej je u konce, další kotlík se vařit nebude. V tu chvíli již máme plná břicha a plní energie můžeme pokračovat v našem dni.

Jedna z neodmyslitelných součástí patřící ke zdejším ránům je čaj. Vyrážíme tedy na další bádání po tom, kde se místní schází na čaj. Nutností je probrouzdat každou temnou uličku, kolem které procházíme, a jak to tak bývá, dřív nebo později vás město odmění úžasným místem. V nenápadné uličce, kde se nachází pouze jedny staré dveře z masivního dřeva dokola kované, nacházíme i místo plné lidí. Ani na vteřinku neváháme a vstupujeme do místnosti s nadějí, že dostaneme horký čaj. Později toho dne se uličku snažíme najít znova, ale dveře jako by zmizely a již se nám je nepodaří najít. I takové chvíle vám spleť uliček přináší.

Při vstupu do lokálu se lidé uvnitř trochu zarazí a všichni ztichnou. Udivený pohled, který nám zákazníci uvnitř darují, okamžitě prozrazuje, že do těchto míst turista moc nechodí. Není to pohled nenávistný, jen trochu udivený, ale po pár vteřinách se tyto výrazy promění ve vlídné tváře plné ochoty a vřelého přístupu. Lidé nám vyklidí jeden ze stolů a dostáváme i vytoužený mátový čaj a marockou kávu. Je to malá místnost kolem dokola hezky obložená barevnou dlažbou, pár stolků a za malým pultem veselý chlapík nabízejíc čaj, kávu a něco malého k snědku. Prostá nabídka, která ale vystihuje místa, kam chodí místní.

Strávíme zde slabou hodinku a užíváme si klidnou atmosféru v zapadlém podniku. Turistu nevidíme ani projít kolem, to jsem potřeboval. Lokál má i svého baviče hostů. Je jím čipmank, který tu má svoji klec a zvědavě pokukuje, kdo z cizího kraje přišel jejich skromnou obživu navštívit. Když si pan majitel všimne našeho velkého zájmu o jeho mazlíčka, otevírá dvířka klece a začíná zábava. Čipmank je ochočený, je naučený na pamlsek a s panem domácím nám ukazují pár kousků. Vyvolá to kontakt s hosty, a i přes to, že si nerozumíme, společně se nad hlodavcem pobavíme. Čipmank se jmenuje Ramos a je opravdu vtipný. Je to jedna z těch chvilek, kdy se člověku zastaví čas a nechává se jen unášet daným okamžikem a příjemnou atmosférou.

Čas je ale neúprosný a my víme, že nás dnes čeká ještě jedna povinnost. Jedna z věcí, kterou jsme zapomněli doma, je kanystr na benzín a tušíme, že v Maroku jeho sehnání bude jednodušší a levnější než později v Africe. Ceny benzínu v jednotlivých zemích se liší a je dobré mít možnost mít menší zásobu pro strýčka příhodu.

Pro takové vybavení ovšem musíme opustit medínu a vyrazit do nové části města. Využíváme všudypřítomné petit taxi a za pár dirhamů navštěvujeme supermarket. Štěstí ale nemáme, v supermarketu kanystr nemají, a tak jdeme domů s prázdnou.

Myslím, že jestli něco lidi sbližuje, tak je to úsměv. Jazyková bariéra občas staví mezi člověka a svět zdi, ale úsměv na tváři a několik naučených arabských slov je umí nečekaně snadno zbořit. V zapadlých lokálech, kam tak rádi usedáme, člověk jinou řeč, než arabštinu, neslyší. Přesto stačí pozdravit, poděkovat či pronést pár drobných frází, a celý lokál je rázem jeho. Úsměvy se rozsvítí na tvářích a dveře, které se zdály zavřené, se otevřou dokořán. Někdy se trochu smějí, když slyší naše pokusy mluvit jejich jazykem.

Maročané jsou lidé, kteří mnohdy svým výrazem na člověka působí tvrdě, nepřístupně a možná až nepřátelsky. Pokud zde ale něco platí opravdu doslova, tak je to pořekadlo nesuď knihu, podle obalu. Tohle je něco, čím mi poznávání nových kultur obohacuje život, a snad mi pomáhá být i trochu lepším člověkem.

S Terezkou si dnes ordinujeme opravdu klidový režim. Rozhodli jsme se pro piknik nad městem u staré pevnosti, která se hrdě tyčí nad medínou. Pevnost je momentálně v rekonstrukci, takže ji lze obdivovat jen zvenčí, ale i tak působí majestátně, a tak trochu tajemně.

Cestou k pevnosti si prolézáme centrum medíny a nakupujeme v různých krámcích vše potřebné, co na takovém pikniku nesmí chybět. Kupujeme smažené mořské potvůrky, hranolky, bagety, ovoce, čerstvý džus a samozřejmě něco sladkého. To by mi ten můj mlsálek dal, kdyby se nekoupilo i něco dobrého. Nakupování na takových trzích je ohromná zábava. Tady si koupím tohle a o kousek dál zase támhleto. Vše stojí jen pár korun, tak se člověk nemusí moc omezovat.

Po pečlivém nákupu se škrábeme na kopec k pevnosti, kde se nám otevírá nádherný pohled na celou medínu. Z vrchu není vidět, jaké je to mraveniště, ale pohled je to opravdu skvostný. Nalézáme si místo na kameni, kde si vybalíme náš piknik a trávíme zde pár hodin. Je potřeba obvolat rodinu a chvíli si popovídat s domovem. Všichni jsou moc rádi, že se jim ozveme a trávíme tak příjemné odpoledne.

Každý si životem neseme vlastní příběh, přičemž všechny jsou svým způsobem jedinečné. Na cestách je okouzlující, jak často se na malý okamžik protnou příběhy lidí z nejrůznějších koutů světa. Poslouchat příběhy poutníku je pro mě vždy fascinující připomínkou toho, jak je svět rozmanité místo.

Probouzíme se do deštivého, studeného rána a vypadá to na velmi líný den. Dáváme si na čas, než vylezeme z peřin. Po vykouknutí z pokoje vidíme, že se v hostelu objevují nové tváře. Ostatně jako každý den, jen my jsme tu už den pátý. Ve vstupní hale se zapovídáme s pánem z Kanady a dalším z Austrálie. Tak to jsme se tu sešli, lidé ze třech kontinentů na kontinentu čtvrtém.

Pán z Kanady nám povídá, jak moc má rád české pivo a jeho neoblíbenějším je Budvar. Říká, že v Kanadě nemají na budvar pivo práva, a tak ho tam prodávají pod názvem Czechvar. Prý je to stejná receptura. V USA zase prý práva mají, ale receptura je jiná a pít se to nedá. Živí se jako učitel a moc ho zajímají jiné kultury, učil i 10 let v Číně.

Muž z Austrálie se s námi dává víc do řeči až k večeru, prý je s majitelem hostelu úzce spjat z minulosti. Je architekt, a tak cestuje a obdivuje stavby po celém světě. I taková může být motivace cestovat do různých krajin světa.

Z ubytování vylézáme až v době oběda a míříme hned na jídlo. Jak už je u nás zvykem, nalézáme si zapadlou stravovnu, kde sedí jen místní. Objednáváme si tažín a moc si pochutnáváme. Odpoledne trávíme touláním se po medíně a hledáním správného suvenýru. Míříme jak jinak než ke koželužnám. Tady to ani nejde jinak. Kupujeme velmi hezký suvenýr u muže, který patří do jedné ze tří rodin, kterým největší koželužna ve Fésu patří. Po důkladném pátrání zjišťujeme, že je zde suverénně nejlevněji a člověk si tu koupí krásné věci z pravé kůže za pár korun. Dostáváme i dva krásné náramky jako pozornost.

Zbytek tohoto sychravého dne trávíme odpočinkem a ven vylézáme už jen na večeři. Dáme si výbornou a přitom levnou večeři v srdci medíny a jdeme zpátky na ubytování. K večeru dostáváme skvělou zprávu. Naše autíčko už je spravené a zítra dopoledne si ho můžeme vyzvednout. To znamená jen jedno, zítra pokračujeme v naší cestě!