Z Tršic do Kapského Města: Ztraceni a okouzleni, starobylé město Fés

Cestovat časem, líbilo by se mi. Obzvlášť na starobylá místa jako jsou nádherná arabská města, kde každá ulička šeptá příběhy minulosti. Jejich vyprávění sahají daleko do historie a mě se hlavou honí myšlenky o životě ve středověkých dobách. Kdyby tak budovy mohly mluvit a povědět nám své příběhy, které po staletí pozorují. I přes to, že tyto doby již dávno odvál čas, stále při vstupu do těchto míst mám pocit, jako bych vstoupil do světa dávno zapomenutého. Ze všeho kolem na mě dýchá atmosféra starých dob a tisíce událostí, které se v těchto místech v minulosti odehrály. Možná je to jen můj pocit, ale přesně takto na mě působí arabské klenoty jejich kultury.

Zápis z deníku:

Labyrint. Proběhne mi hlavou, když vstoupíme do srdce města Fés. Nejstaršího a nejvýznamnějšího ze čtyř královských měst v Maroku. Město stojící zde již od roku 789 n.l., které bylo ve středověku důležitým centrem vzdělání či obchodu a je zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO. Úzké vysoké uličky, které jsou mnohdy velmi tiché a temné, rychle člověku zamotají hlavu. Město Fés má uvnitř své medíny takových uliček víc než 9 000 a věřte mi, že ztratit se je opravdu snadné. Tohle místo si nás ale velmi rychle získá, a právě tento labyrint nás neuvěřitelně uchvátí, div si nevykroutíme naše krky.

Medína je obehnaná hradbami, které mají nádherné vstupní brány a místní lidé jsou na ně patřičně pyšní. Dozvídáme se, že celá myšlenka hradeb a úzkých uliček, které tvoří medínu města, vznikla ve jménu jeho ochrany. V dobách, kdy město muselo odrážet nájezdy dobyvatelů, tím získalo velkou výhodu i proti přesile svého protivníka. Celé město se stáhlo za hradby a početná přesila se v úzkých uličkách rázem smazala.

Cesta na tohle historické místo ovšem zase nesla nějaké ty bolístky, tak jak je tomu u nás zvykem. Zážitek to byl opravdu parádní, to ano, jen si někdy říkáme, kdy se naše cesta obejde bez starostí.

Z hor, z města Chefchaouen, sjíždíme jen pár metrů nad moře, kde se proplétáme malými vesničkami pozorujíc nelehký život Maročanů. Krajina je zase velmi jiná, po okolí se rozprostírají nekonečná pole a v dáli se nám otevírá výhled na skaliska, jenž nikdy neomrzí.

Život v těchto místech je o poznání prostší. Míjíme vesničany, kteří se shromažďují u zdroje pitné vody. Takový zdroj se téměř vždy nachází uprostřed vesnice. Lidé jsou doprovázeni oslíkem, který veze na povozu nádobu, do které si místní napouštějí vodu a následně odvážejí k domovu.

Pozorujeme stařenky s velkým svazkem dřevin na jejich zádech, jak se pomalým krokem šourají k jejich příbytku, aby bylo čím topit. Široké lány polí a olivových hájů nás doprovází až do města Fés. Pole jsou zpravidla zavlažována. Obvykle je u pole velká nádrž, kde se shromažďuje voda a z ní mají místní rozvedené betonové žlaby, pomocí kterých zavlažují svá pole.

Při pozorování zdejšího života nám cesta hezky utíká a my se ani nenadějeme, přičemž nám tachometr oznamuje ukrojených 310 km za asi tři a půl hodiny jízdy. Takhle hladce se nám nejelo ani nepamatujeme. Jenže. Když se konečně dostaneme do Fésu, ohlásí se jedna z méně příjemných událostí, kterou člověk v Africe absolvuje nespočetněkrát. Zácpa. V tu chvíli nás zase upozorní teplota motoru. To snad ne, už zase. Termostat byl zaseknutý a demontováním to vypadalo, že tím se vyřešil i náš problém. Vypadá to ale, že to byla jen jedna část problému a druhá nám zůstala. Situace je o mnohem lepší než před tím, jen ne dokonalá. Pro nás to neznamená nic jiného, než další hledání mechanika a dořešit snad už poslední problém.

Zastavujeme v jedné z mnoha uliček na okraji medíny, kde necháváme auto a pouštíme se do hledání pomoci, protože najít ubytování je nad naše síly. V nitru medíny máme nocleh, ale zde vám navigace moc nepomůže. Medína je taková spleť uliček, až i mapám se z toho zamotala hlava. Jak už ale víme, místní vám vždy rádi pomůžu a ani tentokrát tomu není jinak.

Ochotný pán se nás rychle ujímá a vede nás uličkami přímo k našemu hostiteli. Pozorně jej sleduji a snažím se zapamatovat si pár záchytných bodů, které nám později jistě přijdou velmi vhod. O pár minut později už nás vítá pan domácí. Mohamed, chlapík středního věku, s úsměvem od ucha k uchu. Pokorně poděkujeme našemu průvodci, obdarujeme jej drobnými na čaj a loučíme se. Příště, už snad trefíme sami, říkáme si. Stejně později ale ještě cestou domů zabloudíme a doptáváme se kudy jít.

Naše ubytování je schované opravdu v temné úzké uličce, o které bych si doma řekl, že vede nejspíš do sklepení. Po průchodu malými dveřmi ale vstupujeme do nádherného malého nádvoří, jež obklopuje několik pater balkonů, kde se nachází vstupy do jednotlivých pokojíků.

Odpolední čas se nese v průzkumu srdce města. Procházíme si medínu a slovy nejde popsat, jak nás toto nekonečné klubko uliček baví. Nic pro klaustrofobiky, my to ale milujeme. Skoro čtyři hodinky strávíme procházkou Fésem, když se začne stmívat. To je pro nás signál uchýlit se k domovu. V tomhle labyrintu a za tmy? No, raději ne, třeba zítra až se víc rozkoukáme, tak si prohlédneme noční život v medíně. Domlouváme se s Terezkou a míříme směrem k domovu. Ráno nás, mimo jiné, čeká pátrání po schopném mechanikovi, prý nám s tím pan domácí pomůže. Fés důkladně prozkoumáme hned po tom, a tak se na to jdeme pořádně vyspat.

Fés mluví, když jeho uličky ožívají. Všude přítomné dílny plné řemeslníků, prodejců a tradiční život, jenž vás doprovází na každém kroku. Pouhé pozorování měšťanů, které vám prozradí víc, než si člověk dokáže představit. Historie a symbolika, čnící ze všech koutů města, jenž vypráví příběhy dlouhé stovky let.

Dnešní den nezačíná jinak než návštěvou servisu. Tentokrát dávám na vlastní instinkt a vyhledám si jej sám. Věřím, že takové město má i modernější servis, kde se našemu autu dostane dostatečné péče. Za pár minut přesně takové místo nacházím, balíme batoh a vyrážíme. Servis se nachází mimo medínu, proto jej nebylo ani těžké najít a jsme tam za pár minut.

Domluva v servise je velmi rychlá, ujímá se nás příjemná dáma, domlouváme, co je třeba udělat, a můžeme vyrazit na důkladnou prohlídku města. Trochu s těžkým srdcem, ale přeci náš skromný domeček na pár dní opouštíme. Vypadá to, že se zde pár dní zdržíme, auto by mělo být připravené v pondělí a dnes je pátek. Čeká nás tedy příjemný víkend ve Fésu.

Chvíli přemýšlíme, jestli nevyužijeme všude přítomné petit taxi, medína není úplně kousek, a právě tam míří naše kroky. Nakonec se ale rozhodujeme, že si to zde hezky projdeme křížem, krážem.

Cestou do medíny si naplánujeme několik zastávek a poznáváme i modernější část města. Musím říct, že je to velký kontrast a část města mimo medínu působí mnohem klidněji. V medíně už ale míříme na všechna známá místa, jenž nabízí. Navštěvujeme královský palác, muzeum dřevěného umění, krásné mešity a hlavně koželužny.

Ve Fésu jsou koželužny tři, patřící třem velkým rodinám. Dvě z těchto koželužen můžete navštívit bezplatně, přičemž ve třetí jste požádání o drobný poplatek. Když ji ale nenavštívíte, o nic nepřijdete, procesy jsou to stejné, a i v předchozích koželužnách se do tradičního řemesla můžete ponořit plnými doušky.

Poznat, že se ke koželužnám blížíte je velmi snadné. Zápach se line ulicemi a čím blíž se člověk tomuto místu nachází, tím silnější je i zápach. V tomhle okamžiku ale přispěchá na pomoc něco, co je pro marockou kulturu velmi typické. Máta. Ne, tentokrát ji nebudete mít v čaji, ale přímo pod nosem a to proto, aby se vám z výrazného zápachu neudělalo špatně. Věřím, že někdo je za ni velmi rád a z podnosu ji nevzdálí ani na sekundu.

Je to úžasný hezký zážitek a je velmi zajímavé vidět proces od úplného začátku až po obdivování krásných kožených výrobků. Návštěva obchůdku je nedílnou součástí této prohlídky. Je možné si zde koupit krásné kožené produkty za pár zlaťáku a také nasát krásnou vůni kůže, když je již ve zpracovaném stavu.

Dnes je pátek a většina krámků je zavřená. Je nám řečeno, že obchůdky jsou zavřené každý pátek, protože se muslimové modlí a jedí kuskus. Díky tomu také potkáváme spoustu lidí, kteří nemají co na práci.

Jednou z našich dalších zastávek je židovská část města. Upřímně jsem byl překvapený, že tu taková část je a také její velikostí. Procházíme místem, kde žije 80 000 obyvatel, když náhle si nás všimne mladík, který se kolem přižene svižným krokem. Zastavuje a nabízí nám své služby. Říká, že se zde narodil a je pro něj ctí nám o své části města povědět.

Velmi často nám někdo nabídne svůj doprovod. Důležité je si předem vyjasnit, zda jde o placenou službu či pouhé dobrosrdenctví. My tak máme štěstí, opravdu nemají co na práci, tak s námi jdou z dlouhé chvíle a nic po nás nechtějí. Je to ohromná výhoda, pravdou totiž je, že ve dvou a s člověkem, který tu žije celý život, je zážitek z města mnohonásobně silnější. Dozvíte se spoustu zajímavostí a podrobností, které se dohledávají velmi těžko nebo se nedají najít vůbec. Například se dozvídáme, co lze vyčíst z cedulí na kterých je napsaný název ulice. Tvar čtvercový vám říká, že ulice je pro veřejnost otevřená. Naopak tvar hexagonu, že ulice je neveřejná (uzavřená). Vstoupit do ní můžete, jen v ní není nic k ní vidění. Většinou jsou to uličky, kde jsou pouze vstupy do obydlí.

Velkou část dne trávíme nasáváním atmosféry města, obdivováním řemeslných prací a samozřejmě ochutnáváním všeho, co tržiště nabízejí. Čeká nás ale i méně úžasný zážitek, a to v podobě chování jiných turistů.

V našem ubytování se setkáváme s turisty, a to nejspíš z Polska. Na nádvoří, které je společným prostorem, pijí alkohol, v kuchyni smaží ryby a dělají pořádný nepořádek. Vzniká tu tak nepříjemný konflikt s Mohamedem. Požádá je o omluvu s tím, že je ochotný jejich chování hodit za hlavu. Hosti jsou ale arogantní a s poznámkou, že mu zaplatili a mohou si tedy dělat co chtějí, omluvu odmítají. Celá situace vyvrcholí jejich vyhozením z příbytku, přičemž Mohamed zjistí, že bylo odcizeno několik ručníků, které hostům zapůjčil. K večeru pro změnu přihlížíme situaci, kdy mladý Maročan pomohl dvěma turistům najít cestu do schovaného hostelu, ve kterém jsme ubytovaní i já s Terezkou. I my samotní jsme této pomoci využili, protože opravdu není nic snadného na tohle místo dojít svépomoci. Maročan požaduje poděkování v podobě čaje či kávy, to ale turisti odmítají. Vzniká tak další konflikt, který ukončí až pan domácí. My už víme, že si vše člověk musí vyjasnit předem, aby se do podobné situace nedostal.

I takové chvíle cestování přináší a já jsem z toho někdy trochu smutný. Vadí mi lidé, kteří cestují po světě, nerespektují jiné kultury a neví, jak se chovat. Chvíli na tohle téma s Mohamedem diskutujeme nad šálkem horkého čaje a s první hvězdou na obloze se odebíráme do našeho pokojíčku. Prý bude slunečný víkend, tak se máme na co těšit.