Z Tršic do Kapského Města: Z horského pekla až k modrému příběhu

Jedna z věcí, která mě na cestách zcela fascinuje, je poznávání rozmanitých kultur. Pronikání do zvyků, víry a způsobu, jakým lidé v jiných koutech naší planety chápou svět. Nechat se unášet pestrostí světa. Nechat hlavu volně porozumět tomu, co se v jiných kulturách odehrává a jak lidé přistupují k životu. Jistě to bude důvod, proč tolik času na cestách trávím pozorováním okolí, přičemž můj mozek pracuje na plné obrátky a snaží se pochopit všechno, co vidí. Bez soudu, bez předsudků. Dává mi to nový rozměr přemýšlení a vnímání všeho kolem sebe. Těžko popsatelný pocit, který je ale zároveň velmi uvolňující a osvobozující. Jiné světy mě učí lépe rozpoznávat, co je důležité a čím bych si naopak zase tolik hlavu lámat neměl. Jako by v sobě člověk dílek po dílku nacházel klid.

To byl teda den! Jedno je jisté, dnes už řídit nebudeme, tak vytahujeme slivovici a jdeme si dát panáka. Za dnešek si ho zasloužíme. No a vlastně když bude ten nový rok. To jsme ale na konci našeho dne, takže hezky na začátek.

Ráno se balíme a plní naděje, že problém s autem je vyřešen, vyrážíme směr ikonické Modré město. Čeká nás něco přes 300 km, ale víc jak 6 hodin jízdy pohořím Atlas. Už teď víme, že nás čeká šplhání se po horách a bude to velká zkouška našeho auta. Prvních pár kilometrů probíhá vše hladce a jedeme nádhernou krajinou podél moře. Před námi už se pomalu ale jistě začíná krajina vlnit, věhlasné pohoří Atlas o sobě dává vědět. Projíždíme krajinou, posloucháme hudbu a užíváme si tu nádheru kolem nás. Klid před bouří, prolétlo mi hlavou. Rychle jsem ale tuto myšlenku opustil. Sám sobě jsem slíbil, že si nebudu kazit požitek z cesty neustálým strachováním se o to, kdy přijde další problém s naším vozítkem.

Kilometry pomalu naskakují a první hodina uteče jako voda. Pro klid duše si dáváme přestávku, auto sice nevypadá nejhůř, ale po nahlédnutí do chladiče zjišťuji, že nám zase mizí kapalina. Dolévám a jedeme dál. Za dalších pár kilometrů nastává chvíle, kdy se pomalu dostáváme do kopcovitých hor a vyšší nadmořské výšky. Náročnost stoupání se navyšuje a začíná přituhovat.

Bouře je tu. Auto se začíná zahřívat a je to horší než kdykoliv před tím. Kouří se nám z pod kapoty a nám je jasné, že náš problém stále přetrvává. Zastavujeme na místě, kde je, k našemu překvapení, větší skupinka mužů u malé kaple. Je tu jen ta, jinak v okolí nic nevidíme. Stařešinové v krásných hábitech a spousta mladých mužů. Tak jako všude to vypadá, že tradici drží především lidé staršího ročníku. Mladší část skupiny je oblečená více moderně, a i na cestovatele jsou malinko lépe připraveni. Jsou ochotní s námi za pomoci překladače více komunikovat a mají snahu nám s naším problémem pomoci. Stařešinové se drží opodál a se zájmem pozorují situaci, ve které se nacházíme. Jednou za krátkou chvíli se jeden ze stařešinů přijde pozeptat omladiny, jak naše situace vypadá, vážně pokyne hlavou a zase se odebere za svojí skupinou. Ačkoliv jsou poutníci, kteří se sešli na modlitbu do osamocené kaple velmi ochotní, tak s naší situací nám nemají, jak pomoci. Ono to tedy vypadá, že zde je každý mechanik a autům tu všichni rozumí. Minimálně tedy teoreticky. Nám nezbývá nic jiného, než dolít vodu do chladiče a zase ukrojit pár kilometrů k civilizaci.

Cesta ale netrvá moc dlouho. Kopce jsou prudší a prudší, tak znovu zastavujeme. Jeden by řekl, že v takto odlehlých horách, aby živáčka pohledal. Opak je ale pravdou. Berberové, národ, který je po zdejších horách rozeset, je opravdu všude přítomný a vždy se někdo zjeví jako pára nad naší kapotou. Tentokrát místní mechanik, když vidí, jak se nám kouří z motoru, rovnou přibíhá s kýblem vody, kterou okamžitě vyleje do motoru. No, o tohle jsme zrovna nestáli, ale i tak děkujeme.

Jejich ochotu moc oceňujeme, ale moc nám to nepomáhá. Spíš někdy uškodí, jako například v podobě nefunkčního okénka, které samozřejmě v tu chvíli máme otevřené. Jsme vysoko v horách mezi malými vesničkami, chladíme auto a přemýšlíme co dál. Krajina je zde nádherná, a i lidi jsou tu jiní. Území Atlasu v obklopení berberů má své kouzlo. Jednoduchý život s hlubokou vírou. Kromě kýble vody dostáváme typ na městečko asi 30 km vzdálené. „Tam jeďte, určitě vám tam pomůžou“, praví nám jeden z berberů. „Dobře“, sedáme do auta a jedeme.

V tuhle chvíli, kdy to nejméně potřebujeme, nás ale velmi zradí mapy. Navedou nás do míst, kde se cesta stává offroadem a serpentýny jsou extrémně prudké. Nahoru, dolu, doleva, doprava. Kilometry neutíkají a auto trpí. Terezka na sedadle spolujezdce jen sedí a nevydá ani hlásku. Při pohledu pod nás, kde je jen strmý sráz, celá zbledne. Za normálních okolností bych si tuto jízdu nejspíš užil, ale teď, když vím, že se nám u toho vaří auto, mi také není do zpěvu.

Po více než hodině se nám nějakým zázrakem podaří dojet do města. Tankujeme plnou nádrž a hledáme mechanika. Podařilo se! Ujímá se nás ochotný chlapík a vede nás k sobě do dílny. Jsou zde mladíci, kteří na otevřeném prostranství opravují auta. Chvíli nám koukají do motoru a prohlásí: „To je zaseknutý termostat. Já ti ho vymontuji a můžeš pokračovat.“ Jak řekl, tak udělal. A i to okénko nám opravil. „Opravdu je po problému?“ „Ano, neboj!“ Sedáme do auta a jedeme.

Čeká nás dalších 140 km v horách, tak se ukáže. Horší je, že už se stmívá a nebylo by příjemné zůstat viset někde v horách, je leden a v noci je tu ještě zima. Světe div se, ale auto drží! Přes všechny patálie dojíždíme do Modrého města a vypadá to, že auto nemá žádný problém. Jsme ale opatrní, tohle nadšení už tu jednou bylo.

Ochotní mládenci nám v hustě zalidněném městě pomohou zaparkovat a my se jdeme ubytovat. Parkovat musíme před medínou, tam auta nesmí. Hned po vystoupení z auta cítím trávu a netrvá to ani další minutu a už je mi i nabídnuta. Po chvíli dostávám nabídku i ke koupi hašiše. „Děkuji příteli, možná později, noc je ještě mladá a já bych pak netrefil na hotel“, pokorně odmítám prvotní nabídku.

Město nás vítá nádhernou vstupní branou do medíny a okamžitě nás pohltí atmosféra krásných uliček a všude přítomná nebesky modrá barva.

Příběh už píšu z pohodlí pokoje a pomalu se připravujeme do víru města. Podívat se, jak se zde slaví nový rok. O tom už ale zase příště.

Chefchaouen, Modré město. Říká se, že modré je proto, že připomíná nebe a místní tak mají blíž k jejich bohu. Jiní říkají, že modré je proto, že modrá odpuzuje komáry. Tak usuďte sami, která z těchto dvou variant je pravdivá. Ať je to jakkoli, já se přikláním k variantě první, taková představa se mi líbí víc. Když do města vstoupíte, modrá vás obklopí ze všech stran, jako by člověk procházel oblohou.

Naše ubytování se nachází přímo v medíně a bydlíme v opravdu krásném domku. Člověk má pocit, že vstoupil do Aladinovy lampy. Medina je starobylé srdce města obehnané hradbami. Říká se, že je duší města, plná úzkých uliček. Line se tu vůně koření a při vstupu do ní okamžitě naskakujete do roztočeného kola denního ruchu. Pravá atmosféra arabského světa.

Ráno se jdeme nasnídat mimo medínu, přeci jen člověk ušetří pár zlaťáků. Po vydatné snídáni už vyrážíme do krásných modrých uliček. Jsou plné malých obchůdků, řemeslnických dílen, ale také turistů. My se tu nacházíme mimo hlavní sezonu a já si ani nechci představit, jak to tu vypadá v nejrušnější období roku. Jestli zde kromě krámků narazíte na něco na každém rohu, tak jsou to kočky a vůně marihuany. Takovou cigaretu tu v ruce drží každý druhý, a to nejspíš proto, že ten první ji právě dokouřil. Když ale není cítit marihuana, tak to v uličkách Modrého města opravdu nádherně voní. Jako bych se ocitl v sultánově pyžamu.

Nakukujeme do různých krámků a sledujeme, jak místní s neuvěřitelnou lehkostí pracují na tkalcovském stavu. Ptám se, jak dlouho trvá, než se podaří utkat kus látky metr na metr? „Tak to, můj příteli, dělám celý den a můj výdělek činí 674 Kč“, odpoví mi stařík, který velmi zručně prohazuje provázek pod tkalcovským stavem tam a zpátky, aniž by od své práce odvrátil zrak. Chvíli jej zaujatě pozoruji a trochu se zamyslím, jaký je to asi život. Možná bezstarostný, bez shonu. Možná mu jeho způsob života a jeho víra přináší klid. Kdo ví, třeba se velmi pletu.

Sluníčko už se dere do nejvyššího bodu dne a my se dereme k mešitě, která ční na kopci nad městem. Z tohoto místa je krásný výhled na celé město, tak tu pár minut trávíme a nahříváme se na sluníčku. Většinu odpoledne se potulujeme po medíně, zatímco vše s nadšením pozorujeme.

Hodina pomalu a jistě pokročila a nad městem se rozlila tma. Na obloze se objevují první hvězdy, přičemž Modré město rozzářila zlatavá barva pouličních lamp. Pro nás je to signál najít si něco dobrého k večeři. Jestli jsem se něco za ty roky s Terezkou naučil, tak ji nenechat hladovět. To se pak to milé stvoření změní v hrozivého Hulka a člověk nestačí brát nohy na ramena.

Vycházíme z medíny, podívat se, jak se žije mimo ni. Procházíme si malé náměstí plné krámků, kde se prodává vše, co člověka napadne. Děti si hrají všude, kde to jde a my to tiše pozorujeme z okraje tržiště. Dáme si skvělou večeři, ještě chvíli se procházíme večerním městem a pomalu zamíříme k ubytování. Zítra se vydáme dál, do proslulého města Fés.