Článek
Dějiny nejsou názorový bufet
Každá generace má právo ptát se na minulost.
Nemá ale právo vybírat si z ní jen to, co se zrovna hodí do věty, statusu nebo televizního vystoupení.
Dějiny nejsou samoobsluha.
Nejsou ani pískoviště, kde si každý postaví vlastní verzi reality a pak se diví, že se mu rozpadá v rukou.
Sedmnáctý listopad 1989 nebyl epizodou bez významu.
Nebyl to omyl ani vedlejší produkt špatně řízené demonstrace.
Byl to bod zlomu.
Studenti nebyli kulisa
Zlehčovat roli studentů znamená nepochopit, jak autoritářské režimy padají.
Nezhroutí se proto, že někdo „něco dovolí“.
Hroutí se ve chvíli, kdy přestane fungovat strach.
Studenti nebyli dekorace.
Byli spouštěčem – viditelným, slyšitelným a symbolicky silným.
Bez nich by se lavina nerozjela.
Bez občanské společnosti by nenabrala rychlost.
Bez mezinárodního kontextu by se vůbec nerozjela.
To nejsou dojmy.
To jsou fakta.
Když politik mluví o historii
Politik má právo na názor.
Nemá právo na vlastní dějiny.
Jakmile se minulost redukuje na efektní zkratku, přestává být výkladem a stává se nástrojem.
A nástroje se používají – ne zkoumají.
Ve chvíli, kdy se z 17. listopadu stane jen kulisa pro dnešní pózu, není to odvaha.
Je to pohodlí.
Věta, která bolela
„Ať se dovzdělá.“
Zní to tvrdě.
Ale není to urážka.
Je to konstatování, že bez znalosti základních souvislostí se z veřejné debaty stává improvizace.
A improvizace v dějinách má jednu nepříjemnou vlastnost:
vždycky se někomu hodí.
Historie jako odpovědnost
Dějiny nejsou zbraní.
Ale kdo už je bere do ruky, měl by aspoň vědět, odkud pocházejí a k čemu slouží.
Protože historie není pocit.
A už vůbec ne rekvizita.
Je to paměť.
A s pamětí se nezachází lehkovážně.
Poznámka autora:
Tento text není obranou jedné osoby ani útokem na jinou.
Je obranou faktů proti dojmu – a paměti proti zkratce.
