Článek
Před 357 lety, v srdci Malé Strany
Před 357 lety, 24. října 1668, se na pražské Malé Straně narodil Petr Brandl. Nejmladší syn krejčího a malíř nezkrotné povahy, který dal českému baroku tvář. Jeho život byl plný rozporů – sláva a dluhy, víra a vášeň, světlo na plátně a stín v duši. Z jeho děl dodnes sálá baroko, které nepředstírá: lidské, dramatické, hluboké.
Petr Brandl zůstává jedním z těch, jejichž díla nás učí dívat se i tam, odkud přichází světlo.
Stručný příběh jednoho génia (5 zastavení)
- 1668 – Zrození na Malé Straně: křest v kostele sv. Václava, nejmladší ze šesti dětí.
- 1680s – Učedník a rebel: učení u Kristiána Schrödera, spor s cechem, talent silnější než kázeň.
- 1690–1710 – Sláva i hřích: velké zakázky, ale i dluhy, spory a útěky.
- 1710–1730 – Baroko v plamenech: Manětín, Kuks, kláštery – éra největších pláten a největších gest.
- 1735 – Konec v Kutné Hoře: smrt bez bohatství, avšak s odkazem, který přežil všechny věřitele.
Autoportrét (tzv. Lobkovický): „Podívejte se mi do očí“
Petr Brandl
Oválné plátno, sevřené světlem. Autoportrét kolem roku 1697 není pietní, ale sebevědomý. Brandl se stylizuje jako umělec–osobnost, ne cechovní řemeslník. Banyánový čepec naznačuje světoběžnost, paleta je symbolem moci nad obrazem. V jeho pohledu je výzva: „Dívej se.“
Ukřižovaný s řeholnicí: Dotek, který bolí i uzdravuje
Vidění sv. Luitgardy
Kristus není ikonou, ale tělem – těžkým, poraněným, pozemským. Řeholnice se dívá vzhůru jako člověk k člověku. Jádrem obrazu je dotek: okamžik, kdy lidská ruka hledá božskou odpověď.
Chiaroscuro zde není efektem, ale nástrojem dramatu. Světlo je milostí. Tma je bolestí. A člověk stojí mezi nimi.
Křest Krista: Když se nebe sklání k vodě
Křest Kristův (Brandl, 1716)
Brandl rozehrává vertikálu baroka: nebe – prorok – člověk. Kompozice proudí shora dolů jako světlo samo. Draperie vlají, voda stéká po těle, světlo modeluje tvář. Je to obraz začátku – tichého přijetí úkolu.
Kristus zde není cílem, ale počátkem cesty.
Simeon s Ježíškem: Baroko, které šeptá
Petr Brandl - Simeon with Infant Jesus
Žádný hluk a žádná sláva. Jen člověk a ticho. Stařec Simeon drží v náručí Ježíška, který jednou půjde dál, až jeho vlastní čas skončí. Ve tváři má únavu, něhu i smutek.
Brandl odkládá vše nepodstatné a maluje to, co přetrvá: odpovědnost, něhu a křehkost života.
Rukopis: tři pilíře Brandlova světla
Pilíř / Význam
Světlo
nástroj dramatu, víry a příběhu
Tělohmota
dotek, váha, realita
Emoce
tváře mluví dřív než symboly
Brandl nevyprávěl teologii. Vyprávěl člověka.
Závěr: Světlo, které přežilo svého malíře
Jeho život skončil ve stínu. Jeho obrazy zůstaly ve světle. A právě proto dnes jméno Petr Brandl stojí vedle největších mistrů evropského baroka.
Světlo přežilo člověka – a to je možná největší vítězství umění.
Zdroje:
Národní galerie v Praze (ngprague.cz)
Europeana (europeana.eu)
Wikimedia Commons (public domain)
Bukovinská, B.: Petr Brandl. Odeon, 1980
Royt, J.: Barokní ikonografie. Karolinum, 2007
Děkuji za přečtení. Jak na vás Brandl působí – víc jako světlo, nebo jako stín? Napište mi svůj pohled do diskuse pod článkem.
