Turecká lekce z diplomacie: Jak Macinka narazil v Ankaře

Existují diplomatické momenty, které nepotřebují dlouhé analýzy, aby odhalily hloubku vnitřní krize státu. Stačí pohled na ranvej nebo příjezdové cesty k místu konání summitu NATO v Ankaře. Dvě samostatná letadla, dvě oddělené delegace a dvě kolony vozidel, které se po celý den míjely.

Obraz České republiky jako jednotného aktéra na mezinárodním poli se v Turecku rozplynul v oparu malicherných sporů a osobní nevraživosti mezi nejvyššími ústavními činiteli.

Summit, který měl být demonstrací síly a jednoty Aliance v čase ruské agrese proti Ukrajině, se pro českou výpravu stal spíše bojištěm o to, kdo má právo sedět u stolu. Zatímco se v Ankaře rozhodovalo o budoucnosti evropské bezpečnosti, obranných závazcích a výrobě munice, Praha celému světu demonstrovala, že její představitelé spolu nedokážou mluvit ani ve chvíli, kdy jde o zájem státu.

Celou situaci orámoval výrok ministra zahraničí Petra Macinky, který před cestou prezidentu Petru Pavlovi popřál, aby si pobyt v Ankaře „užil“, setkal se s přáteli a přivezl si dostatek fotografií.

To, co mělo v domácím prostředí působit jako vtipný politický útok, se v kontextu mezinárodního protokolu proměnilo v diplomatické faux pas. Macinka svou ironií zaměnil roli šéfa diplomacie za roli glosátora z internetové diskuse.

Pokus vykreslit hlavu státu jako turistu, který na summit nejede pracovat, ale sbírat suvenýry, však narazil na tvrdou realitu mezinárodních vztahů. Pro zahraniční partnery není prezident osobním nepřítelem vlády, ale oficiální hlavou státu se všemi právy a povinnostmi, které k této funkci náleží.

Největší lekci z reality dostala vládní delegace přímo od hostitele summitu, tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana. Ten Petra Pavla přímo pozval na neformální večeři lídrů NATO.

Tento krok nebyl výsledkem velkorysosti vlády ani vyjednávání českých úředníků. Byl přirozeným uznáním funkce hlavy státu v rámci mezinárodního protokolu.

Zatímco se český ministr zahraničí snažil doma prezidentovu účast zlehčovat a omezovat, Ankara mu připomněla, že váhu úřadu neurčuje aktuální nálada vládního kabinetu ani to, kdo v Praze ovládá hlasitější mediální kanály.

Pro svět je český prezident partnerem k jednání. Bez ohledu na to, jak moc se to části domácí politické scény nelíbí.

Absurdita celého sporu zašla tak daleko, že do něj musel zasáhnout Ústavní soud České republiky. Situace, kdy se prezident musí domáhat účasti na bezpečnostním summitu prostřednictvím předběžného opatření, je mimořádně ostudná.

Ústavní soud musel vládě a ministerstvu zahraničí v podstatě nařídit, aby:

Konečný verdikt ve sporu o kompetence mezi vládou a prezidentem ještě nepadl. Už samotná nutnost soudního zásahu ale vážně poškozuje dobré jméno země.

Stát, jehož nejvyšší představitelé řeší akreditační visačky prostřednictvím právníků a předběžných opatření, nepůsobí jako suverénní a stabilní partner. Působí jako rozhádaný subjekt zmítaný vnitřním chaosem.

Premiér Andrej Babiš před odletem do Turecka otevřeně přiznal, že s prezidentem není v kontaktu a o žádné koordinaci zahraniční politiky neví. Petr Pavel naopak vysvětloval, že jeho přítomnost na jednáních je nutná právě proto, aby měl přehled o tom, co se za Českou republiku skutečně domlouvá.

Tento stav neznamená jen běžnou politickou neshodu. Je to hluboký rozpad komunikace mezi klíčovými institucemi státu.

Zatímco se v Ankaře rozhodovalo o budoucnosti evropské bezpečnosti, Česko se přelo o to, kdo smí co slyšet a kdo u koho bude sedět.

V době, kdy je Evropa konfrontována s největším bezpečnostním ohrožením od konce druhé světové války, je takový přístup hazardem. Zahraniční politika není arénou pro domácí vyřizování účtů. Je to prostor, kde by měl stát mluvit jedním hlasem, aby byl brán vážně.

Dvě česká letadla na jednom letišti jsou vizuálním symbolem selhání této základní státnické disciplíny.

V diplomatickém světě se špatný dojem napravuje dlouho. Česká republika v Ankaře promarnila příležitost vystupovat jako sebevědomý člen Aliance, který se plně soustředí na pomoc Ukrajině a posilování bezpečnosti Evropy.

Místo toho upoutala pozornost vlastním vnitřním pnutím.

Ministr zahraničí má být tím, kdo hrany obrušuje a vytváří prostor pro důstojnou reprezentaci státu navenek. Pokud se však sám stane přilévačem oleje do ohně domácích sporů, přestává plnit svou základní funkci.

Petr Macinka v Ankaře nezískal politické body, jak možná doufal. Namísto toho dostal jasný signál, že mezinárodní scéna se neřídí pravidly politického marketingu, ale respektem k funkcím a institucím.

Tato turecká lekce by měla posloužit jako varování. Osobní animozity musí skončit tam, kde začíná státní zájem.

Prezident republiky není host navíc. Není turistou, kterému má ministr velkoryse dovolit udělat si pár fotografií. Je to ústavní činitel, hlava státu a partner, se kterým spojenci jednají jako s hlavou státu.

V opačném případě budeme v zahraničí dál působit jako země dvou kolon, dvou pravd a jedné velké nevyužité příležitosti.

Děkuji, že jste článek dočetli až sem. Budu rád za srdíčko, odběr i sdílení — pomáhá to dostat věcnější pohled i k lidem mimo naši obvyklou bublinu.

A jako vždy vás zvu do komentářů. Klidně nesouhlaste, ale prosím věcně a slušně. O bezpečnosti země a roli jejích institucí má smysl mluvit bez urážek a bez hospodského křiku.

–pT

Článek vychází z veřejně dostupných informací a zpravodajských podkladů k cestě české delegace na summit NATO v Ankaře.

Poznámka k ilustraci: Ilustrační obrázky jsou tvořeny pomocí umělé inteligence.
Autor ilustrace: Petr Türkott / Ai-Copilot

–pT