Vláda si opravila písemku. A všechny chyby vynechala

Představte si žáka, který dostane zpět písemku plnou červených poznámek, ale místo aby se z chyb poučil, vezme gumu, všechna zaváhání vymaže a do horního rohu si sám napíše jedničku.

Přesně takový dojem vzbuzuje pololetní bilance vlády Andreje Babiše.

Kabinet se po šesti měsících sešel v Kramářově vile, aby zhodnotil své dosavadní působení. Samo o sobě by to bylo v pořádku. Vláda má skládat účty. Má říkat, co splnila, co nestihla, kde narazila a co bude dál. Jenže mezi odpovědností a politickou sebeprezentací je rozdíl.

A tady jsme viděli spíš to druhé.

Oficiální web vlády nasadil tón hned titulkem: „Vláda Andreje Babiše bilancovala první půlrok, své programové prohlášení úspěšně plní.“ Ne „vláda předložila průběžné vyhodnocení“. Ne „vláda zveřejnila data“. Rovnou hotový verdikt: úspěšně plní. Jinými slovy: písemku jsme si opravili sami a dopadli jsme výborně. ([Vláda České republiky][1])

Jenže čísla samotná tak slavnostně nepůsobí.

Podle premiéra vláda vyhodnocovala 978 úkolů. Z nich je 195 dokončeno, na 774 se pracuje a s 9 se nezačalo. Jinými slovy: hotovo je zhruba pětina. Zbývající čtyři pětiny spadly do pohodlné kolonky „rozpracováno“. ([České noviny][2])

A právě tahle kolonka je politicky kouzelná.

„Rozpracováno“ může znamenat skoro cokoli. Návrh v přípravě. Poradu na ministerstvu. Legislativní záměr. Pracovní skupinu. Prezentaci. Dobrou vůli. Nebo jen to, že se o věci mluvilo a zatím se čeká, jestli z ní někdy něco bude.

Rozpracovaný úkol není neúspěch. Ale není to ani splněný slib.

Proto je férové říct: vláda má po půl roce část práce hotovou, velkou část rozepsanou a několik položek nezačatých. To není tragédie. Šest měsíců je krátká doba. Ale rozhodně to není důvod k fanfárám.

Celý formát připomínal spíš firemní poradu než veřejné skládání účtů. iRozhlas popsal, že ministři se u premiéra střídali v Kramářově vile, výkaz činnosti měli odevzdat do konce června a Babiš s nimi hodnocení postupně probíral.

To je důležité. Ministři totiž nepřišli především před veřejnost. Nejprve šli za premiérem. A pak venku oznamovali, jak dopadli.

Karel Havlíček uvedl, že jeho resort má splněno přibližně 35 procent věcí z programového prohlášení. Adam Vojtěch za zdravotnictví mluvil o 18 procentech. Aleš Juchelka na ministerstvu práce uváděl 11 z 83 úkolů, tedy něco přes třináct procent, přičemž do splněných bodů zahrnul i kroky, které ještě nejsou plně schválené a neplatí.

A pak je tu Lubomír Metnar. Ministerstvo vnitra podle něj splnilo 2,6 procenta toho, co si předsevzalo, a na více než 97 procentech začalo pracovat. To už není politická bilance, to je skoro poezie rozpracovanosti.

Zvláštní pozornost si zaslouží i školství. Ministerstvo má po půl roce 49 vyhodnocených položek a všechny jsou rozpracované. Tedy žádná hotová položka, ale všechno se nějak hýbe. Možná. Jednou. Směrem k cíli.

Specifickou kapitolou je ministerstvo životního prostředí.

Igor Červený oznámil, že resort má rozpracované všechny úkoly z programového prohlášení. Po schůzce s premiérem řekl, že ministerstvo dostalo pochvalu za to, že pracuje na všem, co mu bylo svěřeno.

To samo o sobě zní skoro dojemně. Všechno je rozpracované a za to přišla pochvala.

Jenže u životního prostředí nejde jen o tabulku úkolů. Červený není původní tváří této vládní sestavy. Do čela ministerstva přišel jako náhradník poté, co prezident Petr Pavel odmítl jmenovat členem vlády Filipa Turka.

A tady se ukazuje zvláštní politická konstrukce. Ministr sedí v křesle, protože původně zamýšlená politická figura do vlády neprošla. Odpovědnost nese Červený, ale politický stín Filipa Turka nad resortem zůstává. Vláda to prezentuje jako běžný provoz. Ve skutečnosti je to spíš ukázka toho, jak lze politickou komplikaci přestěhovat vedle hlavních dveří a tvářit se, že dům stojí rovně.

Do věcné bilance se vloudila i ideologická vsuvka.

Ministr zahraničí Petr Macinka prohlásil, že bývalá vláda místo exportu zboží a služeb podporovala export „pravdy, lásky, morálky a dobra“. ([ČT24][4])

To už není zahraničněpolitická bilance. To je komentářový šťouchanec z tiskového pultíku.

Když má ministr zahraničí skládat účty z diplomacie, exportu, vztahů se spojenci a postavení České republiky ve světě, působí podobná poznámka jako hospodská replika převlečená do vládního obleku. Možná pobaví vlastní publikum. Ale státnická bilance to není.

Politologové oslovení ČTK označili hodnocení plnění programu po půl roce za marketingový tah vlády. Upozornili, že na skutečné hodnocení je po šesti měsících brzy a že formát tiskové konference dává jen malý prostor pro kritiku, protože ministři hlavně prezentovali to, co se jim podařilo.

A to je přesně jádro problému.

Vláda má právo říkat, co dělá. Dokonce je správné, když průběžně kontroluje své programové prohlášení. Jenže kontrola nemá vypadat jako slavnostní nástup s předem napsaným závěrem, že všechno jde skvěle.

Když je z 978 úkolů hotovo 195, není to ostuda. Ale není to ani triumf.

Je to stav práce po půl roce.

Problém začíná ve chvíli, kdy se rozpracovanost vydává za úspěch, tisková konference za kontrolu a politická sebeprezentace za odpovědnost vůči občanům.

Bilancování v Kramářově vile ukázalo víc než jen procenta plnění úkolů. Ukázalo způsob, jakým současná vláda přemýšlí o odpovědnosti.

Nejdřív se sejde sama se sebou. Pak si sama nastaví měřítka. Sama si vyhodnotí výsledky. Sama si napíše titulek. A nakonec sama oznámí, že uspěla.

Jenže občané nejsou třídní učitelka z vládního kabinetu.

Ti budou hodnotit podle jiných věcí: podle cen, rozpočtu, fungování úřadů, kvality služeb státu, důvěry v instituce a podle toho, jestli se země skutečně spravuje — nebo jen dobře prezentuje.

Vláda si v Kramářově vile nevystavila účet. Vystavila si vlastní vysvědčení.

A protože si ho opravovala sama, dopadla podle očekávání výborně.

Skutečné známky ale nepíší ministři na tiskové konferenci. Ty píše každodenní realita za zdmi vládních budov.

A zatím to vypadá hlavně takto:

Pětina hotovo, čtyři pětiny rozpracováno, ale pochvala už visí na nástěnce.

–pT

Děkuji, že jste dočetli až sem. Skutečné vysvědčení každé vlády nakonec nevystavují ministři sami sobě, ale občané a každodenní realita.

Pokud vás moje texty baví, potěší mě odběr, podpora i srdíčko. A pojďme vládě v diskusi vystavit také naše vlastní hodnocení — slušně, věcně a bez osobních útoků. Jiný názor není problém. Problém začíná až ve chvíli, kdy se přestaneme navzájem poslouchat.

–pT