Článek
Eden se měl během derby stát kulisou, ve které proběhne oslava kopané. Přípravy na tento svátek byly enormní a Slavia, coby pořadatel, do nich investovala spoustu kreativity a energie. Vytvořila pestrý a atraktivní předzápasový program. Naladila fanoušky živým vystoupením saxofonistky a houslitky. Nechala jednoho ze svých fanoušků zazpívat státní hymnu. Ozdobila hřiště četnými vlajkonoši a ještě před výkopem popřála k 85. narozeninám vícemistru světa z Chile 1962 a svému dlouholetému hráči Janu Lálovi. Zápas pak byl věnován sešívanému kanonýrovi Josefu Bicanovi k jeho nedožitým 110. narozeninám.
Tribuna Sever se oděla do černého. Její kapacita se zcela zaplnila. V ochozech nebylo možné rozeznat ani schodiště. I ta byla plně zaplněna bojově naladěnými fanoušky, kteří o sobě dávali vědět od první minuty zápasu. Náměty na chorea zvolili bojové a vulgární. Sektor hostí byl také zapojen z valné většiny. I v něm byla dominantní barvou pohřební čerň. Chorály zněly, hanlivé se zdály být reakcí na ty jdoucí od severu.
Obě mužstva přišla na hřiště za světel ohňů ve svých typických klubových barvách. Slavia zápas zahájila s tribunou Sever v zády v rozestavení 3-5-2. Na hrotu Sparty operovali obrovitý a rychlý Olatunji společně s rajským odpadlíkem Kuchtou. Prvotní tlak patřil Spartě, která ukázala, jakým způsobem chce v Edenu uspět, a sice pomocí dlouhých autů a standardních situací. A pak také pomocí tvrdé hry do těla, která se odehrávala i na hranici, nebo dokonce i mimo hřiště, viz faul Kuchty na slávistického kapitána Bořila, nebo Preciadovo zajetí do Provoda. Opakovaně byl tvrdě atakován také brankář Mandous, jednou Kuchtou a podruhé Olatunjim. Sparťané pak při kontaktech s protihráči ochotně padali k zemi. Hlavní rozhodčí Szikszay v pozápasovém rozhovoru tvrdil, že zápas chtěl se svými asistenty „pustit“, ale že od tohoto záměru hned po prvních minutách byli nuceni upustit.
Jestliže v ochozech hořely světlice, na hřišti se hlavně jiskřilo v osobních soubojích. K vidění nebyla povedenější kombinace. Hráč s míčem byl oboustranně rychle dostupován, a tak dopředu létaly hlavně nákopy, o které se v útočném území sváděly lité bitvy. Hodně to jiskřilo mezi oběma Nigerijci Olatunjim a slávistickým Ogbuem. Ti si evidentně nechtěli dát nic zadarmo. Vyostřené napětí panovalo i na obou lavičkách. Jejich osazenstvo k protistraně vybíhalo vždy, když mělo pocit, že se protihráč dopustil nějakého zákeřného faulu. Čtvrtý rozhodčí byl v neustálé permanenci. Nudný první poločas skončil bez branek.
Přestávku vyplnil zápas malých fotbalistů z kategorie U8, který vyhráli maličtí Sparťané 2:1. V přestávkových rozhovorech mezi fanoušky převažovalo zklamání z dosavadního vývoje hry. Optimističtěji naladění jedinci věřili, že druhá půle přinese změnu k lepšímu. Mýlili se.
V 58. minutě si většina z více jak 19 000 diváků po Jurečkově penaltě sice zakřičela gól, nicméně obraz hry se nezměnil ani s příchodem střídajících hráčů. Fotbal se nehrál ani po vstřeleném gólu. Ve vzduchu viselo napětí a frustrovaní sparťanští fanoušci začali na hřiště házet dělbuchy a utržená sedadla. Jejich chování nechápali ani vlastní hráči, kteří se je vydali klidnit. Rozbuškou se nakonec stal incident mezi střídajícím Chytilem a mimo šestnáctku hrajícím Vindahlem. Chytil do brankáře po odkopnutí míče nešetrně zajel a odstartoval tak zběsilou strkanici, do které se zapojila většina hráčů a část realizačních týmů. Hlavní rozhodčí rozdal 4 červené karty, a to oběma kapitánům a po jednom členovi realizačního týmu na každé straně.
V tu chvíli si většina fanoušků fotbalu přála co nejrychlejší procitnutí z tohoto špatného snu. Jenže ten se měl stát pro slávisty noční můrou a sparťanům měl nabídnout satisfakci. Snad za to, že v závěrečných nastavených minutách věřili v obrat. Slavia měla být potrestána snad za opakované odkopy a záměrné další kouskování hry. Mladičký Ogbu, mimochodem smolař posledního derby hraného v minulém ročníku na Letné, opět ve vápně zahrál rukou. Hlavní rozhodčí nechal akci pokračovat a rychlík Chytil z ní skóroval. Tribuny se v tu chvíli ani moc neradovaly, neboť tušily, že dojde k přezkoumání předchozí situace, a že verdikt pro Slavii nebude nebude příznivý. A tak se také stalo. Hlavní rozhodčí po prozkoumání videa nejdříve zrušil vstřelený gól a nařídil penaltu. Vhledem k tomu, že již na hřišti nebyl Krejčí, postavil si míč na bod pokutového kopu sparťanský útočník Haraslín, který jej také chladnokrevně proměnil střelou do horního pravého rohu. Gól oslavil před sparťanskými fanoušky svléknutím dresu, za což záhy vyfasoval žlutou kartu, celkově jedenáctou. Po následném slávistickém rozehrání hlavní rozhodčí zápas ukončil.
Sparťanští fanoušci byli v euforii, slavističtí zklamaní. Mezi některými hráči místo podání ruky doznívaly šarvátky. Fanoušek kopané však musel tesknit. To, co mu derby pražských „S“ nabídlo, nemělo s fotbalem nic společného. Viník není jeden. Troufám si říct, že v tomto případě se jedná o vinu kolektivní. Hráči chtěli více bojovat a méně bavit lidi fotbalem. K tomuto přístupu je vedly jejich realizační týmy, které věřily, že bude tou správnou cestou k úspěchu. Boj však chtěla vidět i řada fanoušků. Tři body za vítězství je zajímaly více než předvedená hra. Rozhodčím nezbylo, než na toto mentální nastavení všech zúčastněných reagovat a chránit tak zdraví hráčů. Nemějme jim tento přístup za zlý. Vzhledem k vývoji zápasu je až s podivem, že žádný z hráčů neutrpěl vážnější zdravotní újmu. Příští derby nás čekají na jaře. Pojďme po tomto společně přemýšlet, jak se vyhnout podobným zážitkům. Zkusme kapitánům připomenout, že jsou na hřišti od toho, aby tým vedli, a to i v krizových situacích, a že podstatou realizačního týmu je zápas realizovat, a ne jej zlikvidovat. Svátek fotbalu musí příště vypadat jinak.
