Článek
Od 15. března je možné na vysílací platformě Voyo zhlédnout pětidílnou dokumentární sérii s názvem Případ Stodolovi. Scénáře a režie se ujali Mirek a Dana Vaňurovi, přičemž Mirek na sebe v jednotlivých dílech vzal i roli průvodce. Kameramanem byl Kamil Meluzín. Výsledek nejlépe vystihují dvě slova - poctivost a autenticita. Divák je v jednotlivých dílech postupně brán na místa, na kterých se buď manželská dvojice - nebo její „křehčí“ polovička - dopouštěly svých vražd. Zároveň vede na těchto místech rozhovory s lidmi, kterým jednotlivé činy jakýmkoliv způsobem zasáhly do profesního, nebo osobního života. Velký prostor je dán kriminalistům, dostane se však i na výpovědi rodinných příslušníků, sousedů, nejvyšší státní zástupkyně a dalších relevantních aktérů.
Seriál vzniknul více jak 20 let po spáchání poslední vraždy. Ta se udála 2. prosince 2002 v obci Brněnec na Svitavsku. 26. dubna tomu navíc bude 20 let, kdy byli manželé odsouzeni Krajským soudem v Hradci Králové na doživotí. Z výpovědí svědků je zřejmé, že se jedná o dobře zvolený časový odstup. Uplynulá doba pomohla zmírnit bolest i vztek, které případy samotné, ale bohužel i způsob jejich vyšetřování vyvolaly. Za dobře zvolené považuji i tempo vyprávění. Průvodce Vaňura nespěchá -stopáž jednoho dílu činí rozumných 40 minut. Na konkrétním místě klade jasně formulované otázky k události, která se na něm odehrála. Díky autentickým nahrávkám z rekonstrukcí může divák vidět i samotné činy, pochopitelně páchané na figurantech a figurínách. Velmi citlivě seriál pracuje s odkrýváním psychologie vraha a vražedkyně. Zamilovaný Jaroslav nejdříve bere veškerou vinu na sebe, aby ochránil svou manželku. Situace se však mění v okamžiku, kdy se nic netušící Jaroslav dozvídá, že Dana vraždila i v jeho nepřítomnosti a že vinu za tento čin na něj také shazuje. Na základě této události Jaroslav přestává Danu krýt a začne popisovat skutečný průběh jednotlivých vražd. Kolečko rekonstrukcí se rozbíhá nanovo.
Autenticitě zpracování přispívá Jaroslavova ochota vést rozhovor na kameru. Průvodce mu i v tomto případě klade věcné otázky, na které velmi ochotně a vstřícně odpovídá. Řadu detailů si pamatuje i s odstupem dvou desetiletí, současně však nepůsobí dojmem, že by mu hrůznost vlastních činů po uplynulém čase došla, natož aby jich litoval. Dana se s průvodcem sice setká, ale na kameru odmítne vést rozhovor. Autenticitu zpracování navyšuje možnost nahlédnout do korespondence, kterou si Jaroslav s Danou vyměňovali v době uvěznění. Ta odhaluje hloubku i mělkost vzájemných citů. Současně pak podává svědectví o intelektu obou manželů. Jaroslav z něj vychází téměř jako analfabet, který není schopen oddělit od sebe jednotlivá slova, a kterému nedělá problém napsat ve slově „dřívější“ ypsilon po „ř“.
V posledním díle seriálu, nazvaném Spravedlnost, scénáristé vznáší podezření, že se Dana mohla dopustit dalších tří, dosud neobjasněných, avšak po 20 letech promlčených, vražd. Dvou v Praze a jedné ve východních Čechách. Na Danu ve všech případech ukazuje způsob provedení. Dva operativci z Prahy a z Hradce Králové Danu v souvislosti s těmito vraždami navštívili ve věznici v Opavě. Mimo kameru s ní vedli dvouhodinový rozhovor. Dana se jim k vraždám nepřiznala, ale ani jejich spáchání neodmítla. Údajně se zajímala, jaké změny by její případné přiznání mělo na aktuální výši trestu. Připomeňme, že po 30 letech věznění má možnost žádat o jeho snížení. Danina matka tvrdí, že při návštěvě jí dcera prozradila, že kalkuluje s propuštěním na svobodu. Matku tato varianta vyděsila, na rovinu dceři řekla, že se za ní nijak nezaručí a z návštěvy okamžitě odešla.
Tvůrcům dokumentu se daří klást otázky týkající se rodinných vztahů. Zajímá je, jak matka prožívá skutečnost, že je její dcera odsouzenou masovou vražedkyní. V případě Jaroslava o tomtéž vypovídají jeho sestry a jeden ze švagrů. Dokument popisuje podobu sekundární stigmatizace rodinných příslušníků, kterou umocňuje způsob života na malých obcích. V nich k sobě lidé mají blízko, což jim však nebrání v tom, aby druhého, zcela nevinného člověka, obviňovali jen na základě jeho příjmení. Další položená otázka se týká vhodného způsobu potrestání masových vrahů. Dotazovaní jedinci se shodují v tom, že jak doživotí, tak případný trest smrti nepatří k adekvátním způsobům. Alternativy popisují jen obtížně. V jedné z výpovědí, která zazní z úst syna zavražděné staré ženy, se objevuje téma odplaty. Dotyčný by Daně přál, aby na vlastní kůži zažila něco podobného, co před smrtí způsobovala jeho matce. V kontextu případu Stodolovi je toto přání pochopitelné.
