Článek
Zajistit si prohlídku Emirates Stadium je velmi jednoduché a lze tak učinit on-line z kteréhokoliv místa na světě. Pak již jen stačí si v předem určený den ráno přivstat, dobře se nasnídat a vyrazit metrem po Picadilly Line do stanice nesoucí jméno Arsenal (vystoupit však lze i o stanici dříve na Holloway Road).
Okolí zastávky metra působí nenápadně, až skoro provinčně. Jednopatrové domky mají léta své slávy již za sebou. Člověk by na první pohled neřekl, že se nachází v blízkosti fotbalového svatostánku. Vlastně hned dvou. Z toho v Highbury zbyly již jen památkově chráněná torza západní a východní tribuny. Zbývající části nahradila moderní bytová zástavba. Více na západ, v docházkové vzdálenosti původního stadiónu, vyrostla náhrada nabízející více jak 60 000 míst k sezení a vytvářející do posledního detailu promyšlené zázemí, jak pro hráče, tak pro fanoušky, novináře, sponzory a další fotbalové nadšence. Pojďme se s tímto zázemím blíže seznámit!
Prohlídka začíná chytře ve fanshopu, který dosahuje gigantických rozměrů a nabízí bezpočet suvenýrů nesoucích logo kanónu. Milé slečny u pokladny nám nabízí katalog tištěný na křídovém papíře, do ruky nám vkládají červená sluchátka s klubovým logem a vysvětlují nám, že slouží i jako vstupenka do nedalekého klubového muzea. U vstupu do zázemí stadionu je nám předán tablet, který se následně stává naším průvodcem. Čeká nás 13 zastavení a nepřeberné množství informací předávaných v různých formách. Jako komunikační jazyk volíme angličtinu, čeština zatím není v nabídce.
Začátek tour je pozvolný. Procházíme bezpečnostní kontrolou. Brašna, do které jsem ráno skryl dva deštníky, je označena páskou dokládající provedenou prohlídku. Pak se přes vnitřní parkoviště přesouváme po schodech do prostředí, které připomíná spíše kavárnu (Director's Box) spojenou s vyhlídkou na celý stadión. Po hrací ploše se pohybuje trávníkář se sekačkou a upravuje délku pažitu na předepsaných 22 milimetrů. Červenobílý design ochozů doplňují různobarevné transparenty fanoušků pocházející z celého světa, včetně Česka a Slovenska. O patro výše se nachází Diamantový klub pojatý ve stylu art deco. I ten je samozřejmě propojen se stadiónem a nabízí nespočet míst k sezení. Některé ze sedaček jsou opatřeny jmenovkou předplatitele. Stěny a vitríny klubu jsou dekorovány těmi nejcennějšími trofejemi, včetně poháru připomínající 49 zápasů bez porážky v sezóně 2003/2004.
Další zastavení se nachází na úrovni fotbalového trávníku a z Diamantového klubu nás do něj sváží výtah. Za hráčským vchodem se v podlaze nachází časová kapsle, která vznikla v okamžiku dokončení stadiónu. Obsahuje 39 položek, mezi kterými jsou mimo jiné fotky všech trofejí, které Arsenal vyhrál. Průvodcův hlas nám nabízí možnost vžít se po pozice hráče a projít s ním místy, na kterých se připravuje na zápas, a to včetně šatny hostujícího i domácího týmu. Na dvou místech nám je umožněno se vyfotit s klubovými trofejemi. Vybraní hráči nám ve sluchátkách vysvětlují, co pro ně znamená nosit červenobílý dres se znakem kanónu a z jakých prvků se skládá jejich předzápasová příprava. Stěny chodeb jsou vymalovány v klubových barvách a předávají průchozím klíčové vzkazy. Mě zaujalo připomenutí hodnot, o kterých se v Arsenalu nediskutuje. Jsou jimi: „Disciplína, leadership, dominance a boj.“ Na sprchách, toaletách, posilovně a fyzio místnosti nic moc překvapivého není, snad jen plocha, kterou zabírají. Prostorná je i domácí šatna a místnost současného trenéra, kterým je bývalý hráč Arsenalu Mikel Arteta.
Z domácí šatny nás tunel přivádí na hrací plochu. Usedáme na vyhřívanou trenérskou lavičku a posloucháme doprovodný výklad. Ten se týká historie budování stadionu. Představení čísel, která dokumentují jeho velikost, ale i zhlédnutí četných záznamů branek, ze kterých se v uplynulých letech mohli radovat fanoušci domácího týmu. V sestřihu nechybí ani dva góly s rukopisem Malého Mozarta, Tomáše Rosického. Samostatný výklad je věnován trávníku a popisu systému, který jej udržuje v perfektním stavu. Zajímavostí pak je, že klub si mimo jiné objednává služby sokolníka, jehož úkolem je držet hejna holubů v dostatečné vzdálenosti od domácího svatostánku. Na stadionu se mimo jiné nachází také toaleta pro psí miláčky.
Z hrací plochy se tunelem vracíme k odhlučněným místnostem vyhrazeným pro média. V nich dávají rozhovory hráči obou týmů. Stěny zdobí loga aktuálních sponzorů a klubových partnerů. Chodba pak pokračuje do sálu, ve kterém jsou vedeny předzápasové a pozápasové tiskové konference. Sál má pódiové uspořádání. Dominuje mu vyvýšený dlouhý stůl, dále nabízí 200 polstrovaných míst k sezení a je zakončen prosklenými kabinami pro tlumočníky, kteří pronesená slova překládají do mnoha jazyků a informují o aktuálním dění fanoušky po celém světě.
V této části prohlídky Emirates Stadium končí. U východu se nás jeden z pořadatelů ptá na národnost. Po té, co mu ji sdělíme, nás informuje, že jsme toho dne již dvanáctými návštěvníky z Česka. Je nám nabídnuto bezplatné vytištění pamětního certifikátu, který dostáváme ve fan shopu společně s vytištěnou fotografií. Ta je již zpoplatněna, ale tvoří cenný suvenýr velmi osobního charakteru. Před návštěvou klubového muzea jdeme na oběd. Po něm si důkladně prohlížíme okolí stadiónu. To je zdobeno několika sochami klubových legend, portréty milovaných fotbalistů. Doprovází je komentáře hráčů, fanoušků a trenérů. Na boční zdí se nachází bezpočet osobních vzkazů a vzpomínek pocházejících od klubových fanoušků z celého světa.
Muzeum leží za jižní tribunou v podzemí sousedící budovy. Sestupuje se do něj po schodech, které zdobí vlaječky různých fotbalových klubů, mezi nimiž nechybí ani ta v barvách Sparty Praha. Datum utkání, při kterém ji Arsenal získal, na ní není uveden. Muzeum je chodbou rozděleno do dvou částí, které jsou členěny chronologicky. Levá strana mapuje počátky klubu až do 50. let 20 století, místnosti napravo jsou zasvěceny druhé polovině 20. století a dokumentují úspěchy jak mužského, tak ženského týmu. Pochopitelně nechybí videozáznamy, ze všech slavných klubových okamžiků a vzpomínky na klíčové osobnosti, které tvořily klubovou minulost. Jsou mezi nimi jména jako Henry Norris (jeden z otců zakladatelů), vizionář Herbert Chapman, George Allison - druhý v Arsenalu nejdéle sloužící manažer a první sportovní komentátor BBC, Tom Whittaker, Bertie Mee, George Graham, Arsene Wenger, coby první cizinec na lavičce Arsenalu. Nechybí ani Vic Akers a Jonas Eidevall, oba koučující ženské týmy. Prvně jmenovaný přitom tým vedl dlouhých 22 let a získal s ním neuvěřitelných 33 velkých trofejí.
Muzeum poutavým způsobem zprostředkovává bohatou klubovou minulost. Ta však ještě není zárukou budoucích úspěchů a nezajišťuje automaticky fanouškovskou přízeň. Ta se získává vždy a jedině při hře na trávníku. Včera, 11. února, Arsenal převálcoval v londýnském derby West Ham United s exslávisty Součkem i Coufalem v sestavě. Pochopitelně jsme si tento zážitek nenechali se synem ujít. Arsenalu se podařilo udržet na dohled Liverpoolu a Manchesteru City. Bída Kladivářů v tomto roce pokračuje. Soucítil jsem s domácími fanoušky. Řada z nich zápas ani nedokoukala do konce. Čtyři góly v závěru prvního poločasu na ně byly příliš. Syn a já jsme si však zápas užili. Vydrželi jsme až do samotného konce a potleskem jsme se loučili s hráči obou týmů. Posledními Kladiváři na hrací ploše byli Vladimír Coufal a z dresu vysvlečený Tomáš Souček. Posmutněle se dívali po prořídlých tribunách a potleskem děkovali za fanouškovskou podporu. Z direktu, který obdrželi, se budou muset rychle oklepat. Sezóna sice ještě není ztracená, ale varovné signály nabírají na intenzitě.
