Článek
Naším synům bylo deset let. Chodili spolu do stejné třídy a kromě hraní počítačových her je také bavily různé druhy sportů. Někteří z nich byli členy různých sportovních klubů. Jeden plaval, druhý hrál floorball, další se věnovali ragby, šachu, orientačnímu běhu nebo fotbalu. Ten se pomalu stával jejich společnou zábavou. Po skončení výuky, zejména na druhém stupni, si šli zakopat na školní hřiště, bylo-li volné, nebo si to namířili do blízkého parku. Domů se vraceli uřícení, špinaví, ale spokojení.
S ostatními otci jsme se po jedné z třídních schůzek dohodli, že zkusíme uspořádat společné sportovní setkání. Zpočátku se jednalo jen o jakýsi pokus, od kterého nikdo nic moc neočekával. Jenže v lednu jsme oslavili již páté výročí společného sportování. Z pokusu se stala tradice, respektive nedílná součást našich životů a to i poté, co synové přešli ze základního na střední stupeň vzdělávání.
Naším nejoblíbenějším sportem zůstává fotbal. Vyzkoušeli jsme si však i floorball, badminton, nebo jsme společně vyrazili na cyklovýlet. Nedělní dopolední setkání doplněná o společný oběd, jsme díky vstřícnosti některých z rodin, vlastnících chalupu, doplnili o jarní a podzimní víkendová soustředění. Jednou na Vysočině, jindy v Podkrkonoší. I na nich se společně věnujeme sportu - podnikáme pěší výlety, hrajeme fotbálek, jdeme si zaplavat. Naši synové nás dávno přerostli, jsou rychlejší, s míčem šikovnější a z našich minel mají právem legraci.
Nic z výše řečeného by nebylo možné bez dostupných sportovišť. Mají-li dnešní děti najít alternativu k sledování sociálních sítí a počítačovému hraní, musí být obklopeny kvalitně vybavenými, přitom nízkoprahovými sportovišti. Ta, na kterých sportujeme my, byla vybudována z veřejných rozpočtů a jejich provoz a údržba jsou financovány samosprávami. Evidentně plní stejně důležitou funkci jako jiné druhy veřejné infrastruktury.
Podmínkou kvalitního mezigeneračního soužití je dostupnost sdíleného prostoru, ve kterém se můžeme vzájemně setkávat a dosahovat společných prožitků. Bez dostupnosti tohoto prostoru sice budeme žít spolu, ale vlastně vedle sebe. Každý ve svém specifickém, jasně ohraničeném světě. Budeme se setkávat jen s obyvateli tohoto světa, kteří, s největší pravděpodobností, budou našimi vrstevníky, nebo s námi budou sdílet některou z našich zálib. Pak již jen potřebujeme vůli a chuť udělat si ve svých plánech prostor na pravidelná setkání, při kterých se sportuje, ale, ve kterých výsledky a vítězství jsou až druhořadá. Na prvním místě stojí touha trávit smysluplně čas se svými potomky. Netkví právě v této činnosti jeden ze smyslů života?
