Článek
Když jsem v srpnu loňského roku publikoval článek z Nohavicova žižkovského koncertu, rozpoutala se pod ním vyostřená diskuse mezi písničkářovými obdivovateli na jedné straně a odpůrci na straně druhé. Přiznám se, že diskutovaná témata mi dlouho ležela v hlavě. Probíral jsem je se svými přáteli, hledal jsem na ně odpověď na internetu i v jiných médiích. Pak, téměř na sklonku roku jsem v knihovně narazil na monografii soudobého historika Přemysla Houdy (*1981) nazvanou Nohavica a jeho naše malá válka (slovo „jeho“ je přeškrtnuto). Publikace vyšla v roce 2023 v nakladatelství Rybka Publishers a recenzovali ji Václav Bělohradský, Pavel Barša a Milan Znoj.
Harlekýn Nohavica
Houda na základě své autorské zkušenosti a s odkazem na Conradovo Srdce temnot, nabízí čtenáři přemýšlet o Nohavicovi jako o nezachytitelné bytosti, harlekýnovi. Člověku ochotném nechávat se zahlížet a popisovat ostatními, ale také člověku, který nikdy o sobě sám nevypráví. Harlekýn mění role, střídá je podle potřeby a rozmaru. Otázka: „Kdo je harlekýn?“ se v kontextu jeho života stává nesmyslnou, neboť harlekýn může být kýmkoliv, převtěluje se situačně. Houdovi, s odkazem na figuru harlekýna, v knize nejde o nalezení odpovědi na nezodpověditelnou otázku: „Kdo je Jaromír Nohavica?,“ ale o představení různých artefaktů, které se k Nohavicově životě vztahují a vydávají o něm určitý druh svědectví. Každý, kdo by očekával, že se jedná o jednoznačná svědectví je však na omylu. Houda odkrývá různé druhy interpretací, absurdit a iracionalit, které Nohavicův život provází, a kterým je mnohdy nemožné, na základě dostupných materiálů, porozumět. Zároveň nás autor, např. na zrušeném koncertu na Hartě 18. listopadu 1989 uklidňuje, že neporozumění je jen stavem dočasným, stavem, jenž se s přispěním nových odhalení může transformovat do nového druhu poznání.
Touha skládat a hrát
I přes Nohavicovu nepolapitelnost, má jeho osoba jednoznačné integrující prvky. Tím prvním je vedle jeho pracovitosti, také potřeba dělat to, co umí nejlépe, těžit z talentů, kterými byl obdařen, a které mu umožňují, za každého režimu rozdávat radost těm, kteří mu chtějí naslouchat. V 80. letech minulého století čelí mnoha absurditám - koncertuje neoficiálně, protože má oficiální zákaz. Se Šloufem a Mohoritou se opíjí v plzeňské hospodě (Houda: 37) poté, co mu je v roce 1985 plzeňskými krajskými orgány komunistické strany zakázáno vystoupit na Portě, na které současně Panton prodává jeho plní EP Cesty s písní, kvůli které mu byl zákaz vystoupení udělen. Druhým integrujícím prvkem je rodina a domov. Jeho rozdávání radosti má nomádský charakter. Ví, že musí za svým posluchačem putovat. Oslovovat jej v jeho prostředí a být tak hostem i hostitelem v jedné osobě, což je mimochodem typický harlekýnský rys. Při koncertech pro krajany ve Spojených státech vidí v dívčích očích hlavně stesk po domově (Houda: 198). Nohavica ví, kam patří, kam se vrací, váží si místa, ve kterém vyrostl a také svých nejbližších. Manželku Martinu chrání, ani Houdovi nedovoluje s ní vést rozhovor (Houda: 17); děti mu jsou opakovanou uměleckou inspirací. I přes tento vyhraněný vztah k rodině, opět harlekýnsky přiznává (Houda: 56) četnou řadu milenek, o kterých si však žádné záznamy nevede, nebo pokud si je vede, pak je zatím nedal veřejnosti k dispozici. Houda nám opakovaně připomíná, že rozumět Nohavicovi v osmdesátkách znamená v prvé řadě rozumět závěrečné fázi socialistického Československa. Jedno bez druhého není možné.
Metafora deště
Za svou spolupráci se Státní bezpečností je Nohavica opakovaně a z četných úst kritizován. Houda dokládá, že měl přirozenou tendenci se těmto útokům bránit a potřebu vysvětlovat. Při formulování svých obran však těžce hledá slova, šetří jimi. Jindy, jako například v reakci na Hutkovu píseň Udavač z Těšína, svou obrannou řeč nezveřejňuje (Houda: 80). Osmdesátky přirovnává k dešti a vyčítavě se svých kritiků ptá: „Kde jste byli, když pršelo?“ (Houda: 79). Takto formulovaná otázka v sobě skrývá údiv: Kdo jste, že se mě opovažujete soudit? Čeho jste ve svých životech dosáhli? Čemu jste v nich čelili, jaké překážky jste překonali, a jaké prostředky k jejich překonání použili vy? Zároveň obsahuje metaforu deště. Nejedná se o déšť, na který čekáme po dnech dlouhotrvajícího sucha, ale o déšť dlouhotrvající, jehož vlhkosti se těžce zbavujeme. Déšť zeboucí, nepříjemný, ubíjející, bolavý. Takový, před kterým nás neskryje deštník. Déšť, kterému se buď plně oddáme, nebo před kterým zůstaneme trvale ukryti ve svých skrýších, fyzických i mentálních. Nohavica před tímto deštěm neutekl, vydal se mu plně a odolával mu pomocí různých triků a technik. Ví o sobě, že nebyl hrdina a také se za něj nikdy neoznačoval. Byl tam, kde jej lidé potřebovali, aby jim pomáhal nést jejich úděl. Některým rozdával radost, jiným tišil bolest. Toto vždy považoval za svůj úděl a naplňované životní poslání.
Rusofilství
Může mít vztah k Rusku harlekýnskou podobu? Houda (208 - 2018) čtenáře přesvědčuje, že může. Nohavica je dlouhodobý milovník ruské kultury. Písně Vysockého a Okudžavy překládal, přebásnil a hrál. V listopadu 2018 mu prezident Ruské federace udělil Puškinovu medaili za zásluhy v oblasti kultury, literatury a umění a on tuto medaili přijal (připomeňme, že to bylo čtyři roky po ruské anexi Krymu a čtyři roky před válečným vpádem Ruska na Ukrajinu). Medaili získal rok po té, co jej prezident ČR M. Zeman, velký rusofil a sinofil, dekoroval medailí Za zásluhy prvního stupně. Nohavica na adresu války řekl, že s ní nesouhlasí, že mu je proti srsti (Houda: 208). Ruského prezidenta označil za jednoho z pánů nahoře a adresoval mu pacifistickou píseň téhož názvu. Její slova vyzývají ke spálení povolávacího rozkazu a k útěku před nástupem na frontu, což mimochodem mnoho Rusů také udělalo. I přes tento postoj je Nohavica na české straně kritizován za nevrácení Puškinovy medaile a na ruské straně za podporu Ukrajiny (Houda: 215; 217). Opět, jako již mnohokrát se ocitá v pozici harlekýna. Odmítá laciná gesta, mezi které vrácení medaile řadí a chce aktivně pomáhat Ukrajině se bránit proti agresorovi. Organizace pořádající veřejné sbírky však přijetí jeho finančních darů podmiňují vrácením Puškinovy medaile. Organizátoři dříve nasmlouvaných koncertů smlouvy vypovídají a koncerty z téhož důvodu ruší. Harlekýn by řekl: „Nic nového pod sluncem, to již tu v různých obměnách bylo!“
Houdova monografie je skvělým literárním počinem. Významně přispívá k veřejné diskusi, která polarizuje českou společnost. Z textu se sice nedozvídáme o tom, kdo je Jaromír Nohavica, zároveň nám však pomáhá pochopit, co je v životě tohoto umělce podstatné. Příští badatelé mají, díky Houdově publikaci, na co navazovat, i když počet zdrojů, ze kterých by mohli při své práci čerpat, se dramaticky zmenšil. Pak zbývá ještě vyprávění harlekýna a s ním i otázka, zda se někdy rozhodne odhalit svou skutečnou identitu?
Rozhovor s Přemyslem Houdou můžete zhlédnout zde.
Zdroj:
HOUDA, Přemysl. Nohavica a jeho naše malá válka. Praha: Rybka Publishers, 2023. ISBN 978-80-88630-06-7
