Hlavní obsah
Lidé a společnost

Jiří Černý pohledem maloměšťáka

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Petr Vrzáček

Jiří Černý na lipnickém festivalu Písní za mír konaném 3. září 1988.

22. 8. 17:18

Jiří Černý († 18. 8. 2023) byl člověkem mnoha talentů. V 80. letech 20. století dokázal svými Antidiskotékami oživovat maloměstskou šeď a nudu. Díky mu za to!

Článek

Dospívající mládež to v 80. letech minulého století měla na malém městě těžké. Ne, že by neměla žádné příležitosti ke kulturnímu vyžití - o víkendech mohla zajít na vesnickou zábavu, přes zimu pak tančit na plese, tu a tam se konal koncert známé pražské skupiny, poměrně časté byly také diskotéky nabízející nepřebernou nabídku melodií středního proudu. No jo, co ale dělat v okamžiku, když jste měli alergii na hudbu středního proudu a chtěli jste experimentovat s jinými hudebními žánry?

Spolehlivým hudebním terapeutem pro nás, takto postižené, se stal Jiří Černý. Přijížděl k nám pravidelně a zdálo se, že i rád. Byl k nám vždy shovívavý a přívětivý. Rozuměl údělu člověka žijícího na prahu pozdního socialismu. Člověka obklopeného budovatelskými hesly a trpce na vlastní kůži zažívajícího rozpor mezi mediální propagandou a žitou realitou. Jeho Antidiskotéky měly vždy komorní atmosféru. Odehrávaly se ve tmě, kterou narušovala jen malá lampička, pod kterou Jiří Černý vyhledával tituly vinylových desek nebo správné magnetofonové pásky. Jednotlivé tituly pečlivě vybíral. Vytvářel z nich lahodící zvukový koktejl, jehož základ vždy tvořili domácí interpreti (toho času v emigraci, nebo mimo zájem médií). Svěžest, barvu a exotickou příchuť mu pak dodávali zahraniční umělci, které dokázal Jiří Černý odhalit hned v začátcích jejich hvězdných kariér. Vzpomínám si, že mezi mnohými to byla i nedávno zesnulá Sinéad O’Connor.

Jednotlivé skladby uváděl hluboko posazeným hřejivým hlasem. Hlasem, který posluchače zklidňoval, dokázal jej připoutat k přítomnosti a pomohl mu se soustředit na nadcházející skladbu. Velmi inspirativní byl i rozsah zájmů Jiřího Černého a jeho sociální kapitál. Všichni dobře víme, že jej zajímal sport, opera, že byl neúnavným a poctivým literátem a pečlivým správcem svého osobního archívu. Do svých diářů si zapisoval jména osob, se kterými se pracovně potkával, nebo se kterými přátelil. Těmito jmény a odkazy na osobní setkání pak oživoval své bohaté vzpomínky, když se je rozhodl sdílet se svým publikem. V tomto sdílení jsem nezakoušel sentiment, ale snahu nabídnout kolektivistické neosobní mase alternativu v podobě osobního setkání s člověkem konkrétního jména a konkrétního životního poslání (o lidech bez poslání totiž Jiří Černý většinou nemluvil). Zvykl jsem si brát na Antidiskotéky poznámkový blok a tužku. Potmě jsem si zapisoval jména interpretů, jejichž skladby mě zaujaly - foneticky samozřejmě - Trejsi Čepmen. Doma jsem pak obtížně luštil, jaké jméno se pod různými hieroglyfy skrývá. I tuto intelektuálně náročnou činnost mám spojenou se jménem Jiřího Černého. S jím inspirovanými taháky jsem se vydal na podzim 1985 do Budapešti, abych si zde doplnil svou diskografii. Díky Jiřímu Černému jsem byl poučeným zákazníkem a  v budínských gramobchodech dokázal nacházet kotouče, které poslouchám dodneška.

V druhé polovině 80. let jsem se s Jiřím Černým začal potkávat v roli diváka na různých hudebních akcích. Sázavská Lipnice ze září 1988 je v tomto směru nezapomenutelná. Dramaturgie tohoto festivalu pro ně do dnešní doby zůstává nepřekonatelná. Druhé osm desátkové setkání mám pak spojené s Rockfestem konaným v Paláci kultury v březnu 1989. Stáli jsme nedaleko od sebe na Malém sále. Z pódia hrál Yo Yo Band a posluchači uvolněně tančili v rytmu jeho písní. Jiří Černý měl s sebou dceru Kateřinu. Byla malá, a tak ji Jiří vzal na ramena, aby lépe viděla. Za chvíli spolu začali tančit a já měl možnost zažít Jiřího Černého v roli starajícího se otce.

Jiřímu Černému se za jeho práci dostalo četných ocenění. Rád bych se k děkujícím přidal. Chci mu poděkovat za veškeré úsilí, které vynaložil do kulturního vzdělávání lidí, žijících na sklonku socialismu mimo velká městská centra. Lidí odříznutých a režimem záměrně odřezávaných od pravdivých informací. Děkuji mu také, že nám v tomto bezčasí ukazoval cestu, po které je možné se vydat. Cestu založenou na odbornosti, pracovitosti, profesionalitě, ale především lidské pokoře. Děkuji mu, že se nám představoval v různých rolích, a že dokázal nacházet způsoby, jakými tyto role úctyhodně zvládat. Věřím, že ani v nebi nezahálí. Určitě již připravuje nebeskou Houpačku a s Karlem Krylem, nebo se Sineád O’Connor konzultuje, kterou z jejích písní má zařadit na chystaný playlist.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz