Článek
Po smrti manžela zůstala paní M. ve svém dvoupokojovém bytě sama. Byla bezdětná, ale měla kamarádky, své vrstevnice, a pozorné sousedy v domě, ve kterém prožila většinu svého života. Dokud mohla chodit, zvládala se s kamarádkami potkávat, studovala univerzitu třetího věku, chodila na koncerty, cestovala. Jenže kamarádky jí začaly pomalu opouštět, její pohyblivost se zhoršovala, a tak jí zůstali jen sousedé. Nechtěla je moc obtěžovat svými starostmi, snažila se být maximálně soběstačná a s pomocí pečovatelské služby se jí to i dlouhou dobu dařilo. Jenže přišel okamžik, kdy se pro ní vlastní byt stal nepřekonatelnou překážkou. Nešťastně spadla v koupelně a sama si nedokázala pomoci. Pozorná sousedka paní A. naštěstí měla klíče od jejího bytu. Když jí paní M. opakovaně nezvedala telefon, přišla ji zkontrolovat.
Paní M. odvezla záchranka do blízké fakultní nemocnice, která v té době byla paralyzovaná starostí o covidové pacienty. Paní M. se dostala na necovidové oddělení. Vzhledem k tomu, že v nemocnici panoval zákaz návštěv zůstala na něm sama. Sama nevěděla proč, ale s okolním světem v té době nekomunikovala ani pomocím svého mobilního telefonu, a tak se stala nedostupnou i pro lidi z vnějšího světa.
Náhoda tomu chtěla, že v této době paní M. slavila své významné životní jubileum. Bývalý soused P., se jí marně snažil dovolat. Cestou z práce to vzal oklikou, na její zvonek však zvonil marně. Až paní A. mu řekla, co se přihodilo. Protože znal v nemocnici jednu z lékařek, požádal ji, aby se s paní M., mezitím přesunutou do LDN, spojila a zeptala se na její potřeby.
Paní M. rozhodně chtěla opustit LDN a přesunout se do jiného pobytového zařízení, ve kterém by dostala adekvátní péči. O návratu domů již vůbec neuvažovala. V LDN naštěstí pracovala velmi šikovná sociální pracovnice, která společně s panem P. vytypovala domovy seniorů, do kterých by bylo možné paní M. přemístit. Podali hned několik žádostí, avšak ve všech zařízeních byla kapacita plná. Paní M. nezbylo, než čekat. Na LDN se jí nelíbilo, ale měla naději na brzký přesun jinam.
Tato naděje se jednoho jarního dne naplnila. Paní M. sanitka převezla do domova seniorů, který vznikl přestavbou původního penziónu. Paní M. byla moc ráda. Bydlela na dvoulůžkovém pokoji a díky uvolněnějšímu návštěvnímu režimu, již mohla přijímat i návštěvy. Navštěvovat ji chodili jen sousedé. Čím déle však v domově žila, tím více zjišťovala, že není vhodným místem pro její život. Vadilo jí mnoho věcí a nedokázala, ani s pomocí sousedů, s personálem domova najít společnou řeč. Po měsíci pobytu na svém pokoji upadla a musela být převezena na ortopedickou kliniku jiné fakultní nemocnice. Tam podstoupila lékařský zákrok, začala po něm rehabilitovat a po několika týdnech se vrátila zpět do domova. I tentokrát byla ráda. Nemocniční prostředí jí nesvědčilo. V tuto chvíli ještě nevěděla, že již chodit nebude. V domově sice fyzioterapeutka byla, ale k paní M. se dostala jen ojediněle.
Měsíc po návratu z nemocnice se panu P. ozvali z Domova Sue Ryder, místa do kterého si paní M. podala jednu z přihlášek. Události nabraly rychlý spád a do života paní M. se opět vrátila naděje. V rychlém sledu proběhlo sociální šetření a následoval letní přesun do nového prostředí. Zde poskytovaná zdravotně-sociální péče dostala řád. Vycházela z životního příběhu paní M. a byla založená na blízkém vztahu paní M. s její klíčovým pracovníkem. Ten také komunikoval s panem P. a jeho manželkou. Společně se domlouvali, jak nejlépe reagovat na aktuální potřeby paní M., a jak plnit její přání. Stále jich měla hodně a z jejich obsahu bylo zřejmé, že vůbec neuvažuje o konci svého života. Nechala si udělat novou zubní protézu, dvakrát týdně cvičila s fyzioterapeutkou, setkávala se s dobrovolnicí, účastnila se společenských a kulturních aktivit pořádaných domovem. V okamžiku, když se v domově naskytla možnost přesunu na jednolůžkový pokoj, tak ji využila.
Na podzim následující roku paní M. dostala zápal plic. Z domova ji odvezli na šestilůžkový pokoj do nemocnice. Uzdravila se. Vánoce i příchod nového roku oslavila v domově s ostatními uživateli služeb, personálem a svými bývalými sousedy. Požádala je o poctivého kapra v trojobalu a domácí bramborový salát. Měla na tento vánoční pokrm velkou chuť. Navrch si dala svou milovanou čokobombu. Po svátcích se v domově znovu objevil covid. Návštěvy byly zakázány, ale paní M. již u sebe měla chytrý telefon, se kterým ji manželka pana P. trpělivě učila při návštěvách zacházet. Setkávali se tak ve virtuálním prostoru a setkání to byla srdečná.
Když covidový zákaz pominul, nastalo období, ve kterém byla paní M. velmi unavená. Stalo se, že při návštěvách usínala. Jednu únorovou středu ji odvezli opět do nemocnice. Den po převozu volala panu P. Byla velmi mrzutá, hodně si stěžovala. Utěšující slova moc nepomáhala. Další telefonát, tentokrát z neznámého čísla, byl následujícího dne. Na druhém konci byla nejdříve sestra, pak lékařka. Zpráva o konci života nebyla doručena nikomu z rodiny paní M., ale jejímu bývalému sousedovi.
Když mi pan P. tento příběh vyprávěl, říkal, že po celou dobu péče o paní M. myslel na všechny osamělé lidi. Přál jim, aby v jejich blízkosti žili sousedé připravení pomoci a já pochopil, že se v té chvíli dotknul podstaty lidství.
