Článek
Odpočívat v mírových dobách je eticky snadné. Jak, ale prožít dovolenou ve válečné době? Jak odpočívat a dát najevo respekt k těm, kdo dennodenně brání svoji vlast? Loni mě tato otázka až tolik netrápila, ale letos se mi několikrát vracela na mysl a nutila mě hledat přijatelnou odpověď. Evokovaly jí různé události.
Poprvé se tak stalo na jaderské pláži. S dcerou jsme si šli zaplavat. Pronajali jsme si dvě lehátka, pokryli je osuškami, ulehli na ně a pustili se do četby knih, které jsme si s sebou vzali. Kromě obvyklých zvuků, jenž patří ke koloritu mořské pláže, jsem zaznamenal jeden rušivý. Byla jím ruština. Na lehátku nedaleko od nás ležely dvě dámy středního věku a vedly zjevně velmi kamarádský rozhovor. Takový ten o ženských věcech. Nenaslouchal jsem jim, nezajímalo mě, o čem se baví. Přemýšlel jsem o tom, zda se jedná o Ukrajinky, nebo Rusky, zda jsou jejich manželé a synové na jedné nebo druhé straně konfliktu a zda, když si s nimi večer telefonují, jim vypráví o tom, jak bylo na pláži horko, a že budou muset přestat jíst pizzu, protože po ní nabírají na váze. Chovaly se velmi bezprostředně. Z jejich chování bylo zjevné, že nijak nepochybují o místě, na kterém jsou, ani o aktivitě, které se věnují. Já však hledal vhodnou reakci. Jsou-li to Ukrajinky, mám jim dát najevo svou přízeň a pokud ano, jaké gesto by bylo nejvhodnější? Co když jsou to však Rusky? Měl bych je nějak odsoudit? Co když z Ruska utekly, protože s válkou nesouhlasí? Co když je jejich slunění tím nejlepším gestem vůči vlastní bojechtivé vládě? Ve svých úvahách jsem nedošel k žádnému rozumnému závěru, a tak jsem se raději věnoval textu rozečtené knihy a pak jsem se šel ponořil do mořských vln. Když jsem se vrátil, lehátka, ze kterých ještě před chvílí zněla ruština, byla prázdná a mé dilema se aspoň na tuto chvíli zdálo být vyřešené.
O několik dní později, v Transylvánii, jsem již byl donucen jednat. Čidlo palivové nádrže hlásilo kritický stav a hledání nejbližší pumpy se tak stalo logickou reakcí. Té rozuměli všichni členové osádky znavené mnohahodinovým přesunem od jadranských břehů. Problém jim však dělala moje vybíravost. Míjeli jsme pumpy ruských značek a já hrdinsky prohlašoval: „Našimi penězi nebudeme přispívat k financování války, i kdybychom měli vůz tlačit!“ Děti se rozhodly mi neodporovat, manželka se na mě podívala shovívavě. Já byl však odhodlán svá slova naplnit. Síť čerpacích stanic byla dostatečně hustá. Zastavil jsem a nádrž dočerpal pod logem, u něhož jsem si byl jist, že nemá žádné vazby na Ruskou federaci. Po zaplacení účtu a uklidnění rodiny, že hrozba přesouvání více jak tunového vozu pro dnešek pominula, jsem však začal více přemýšlet o skutečném původu mnou načerpaného paliva. Neměli by pumpaři také ze zákona uvádět zemi původu paliva? Neměli bychom mít na pumpách možnost výběru? Není toto ten správný krok k redukci automobilismu?
Válka na Ukrajině jednoznačně zasahuje naši každodennost, prožívání dovolených nevyjímaje. Nutí nás však, v zájmu udržení vlastní integrity, k zaujímání nových, dříve nezakoušených, postojů. Pomáhá nám také nahlížet realitu v zemích, které se hlásí ke stejnému hodnotovému zakotvení (členství v EU i NATO) a smiřovat se s ne vždy povzbudivými zjištěními. Je absurditou dnešního světa, že jako společenství pomáháme jedné straně konfliktu a zároveň umožňujeme druhé straně, aby na trhu stejného společenství získávala finance potřebné k vedení války. Je to absurdita, se kterou se máme naučit žít, anebo jsme schopni vůči ní, jako společenství, najít adekvátní reakci?
