Článek
Od druhé poloviny 19. století se lidé masově přesouvali do měst především za obživou. Tu zajišťovaly zejména továrny vyrůstající na četných městských předměstích. V Praze to byl Karlín, Smíchov, Vysočany, ale i Vršovice. Ve stejné době progresivní městští architekti pochopili, že moderní města musí plnit i další funkce. Nejde je redukovat jen na noclehárny, komunikace a výrobní továrenské komplexy. Města vytváří zázemí pro společenství lidí, která s nimi spojují své životy a jako taková mají vliv na kvalitu mezilidských vztahů. Nastěhujeme-li hodně lidí na malý prostor, vytvoříme frustraci a napětí, dáme-li lidem prostor, uvolní se.
Jestliže v minulosti mohla města růst neplánovaně a organicky. Dnes již to možné není. Města musí být promýšlena opakovaně a jejich růst musí být pečlivě a citlivě plánován. Rozvoj jakékoliv městské části je sdílenou odpovědností a je potěšující, že se do něj zapojují lidé, kteří o městu, jeho podobě a jeho dalším formování chtějí přemýšlet a diskutovat s ostatními. Jenže, jak již to bývá v diskusích, co člověk, to názor a jiný zájem. Změnu fungování města lze docela dobře odvozovat od změn, které se odehrály v jednotlivých domech, na ulicích a v jednotlivých čtvrtích.
Když jsme se s rodinou přestěhovali do Vršovic, nechával jsem si vyprávět od starousedlíků příběhy z doby předválečné. Sedávali jsme nad zašlými fotografiemi popíjeli pivo v hospodě, kterou sousedčin dědeček založil v roce 1931, a která opět nesla jméno, jež jí v té době také dal. Na dvoře se v kůlnách skladovalo uhlí, kterým se topilo v kamnech. Dům neměl výtah, měl však domovníka, který se staral o jeho údržbu. Na ulicích nebyla žádná auta, a tak si na nich děti mohly hrát. Sousedé se potkávali v hospodě, ve které se každý čtvrtek konaly také swingová hudební vystoupení. V neděli se po bohoslužbě chodilo buď na Slávii, nebo na Bohemku. Dům, ve kterém jsme bydleli, nechala pro své zaměstnance postavit nedaleká spořitelna, a ti to tak do úřadu měli jen pár kroků. Majitelé bytů v nich bydleli, a tak jim byla blízká témata každodenního soužití.
O 70 let později má dům malý výtah. Topí se v něm plynem. Kůlny z dvoru zmizely, ale vznikl na něm společný prostor s pergolou, dětskými herními prvky, květinovým záhonem a kusem trávníku. Domovník byl propuštěn, a tak se o údržbu musí starat najatí řemeslníci, nebo někdo z obyvatel domu. Majitelé bytů v nich ne vždy bydlí. Někteří je pronajímají a naštěstí zatím stojí o dobré vztahy se svými sousedy, tudíž problémy s obtížnými nájemníky řeší. Ulice jsou plná aut, z nichž některá jsou již trvale nepojízdná. Jen zabírají parkovací místo. Dětem, kvůli bezpečnosti, rodiče zakazují hru na ulici. Sousedé se v hospodě nepotkávají a nepotkávají se již ani na dvorku, který si pro svá setkání vybudovali. Na víkendy odjíždí na chaty a chalupy, tudíž do kostela ani na fotbal nechodí. Na ten přijíždí obyvatelé jiných pražských čtvrtí a také mimopražští a protože se oběma vršovickým týmům daří, tak jich je opravdu hodně. Nemají kde zaparkovat, tudíž své vozy nechávají, kde dá.
Festival „Zažít město jinak“, který se 16. září odehrával na mnoha místech celé republiky, je prezentován jako sousedská slavnost. Připomíná sousedství v tradičním pojetí, tedy z dob, kdy lidem, žijícím ve stejném domě, na stejné ulici a ve stejné čtvrti připadalo normální trávit čas společně, a to jak čas pracovní, tak čas odpočinku. Mění ulice v místa setkání a zábavy, odstraňuje z nich překážející zaparkovaná auta, uvolňuje je a s nimi uvolňuje to dobré, co v lidech je. Touhu být s druhými, naslouchat jim, sdílet s nimi své radosti i starosti a vytvářet si s nimi společné zážitky, které vznikají v kulisách jedinečného místa.
Když jsem se dnes na Krymské pohupoval při vystoupení Kašpárka v rohlíku, oči mi v jednu chvíli vylétly po domovní fasádě vzhůru. Na balkonech domů jsem zahlédl tančící skupinky. Starší pár na jednom balkónu, čtveřici mladších lidí na druhém. Dole před pódiem poskakovaly děti, za nimi se vlnili jejich rodiče. V publiku vedle sebe tančili místní i turisté, pro které se jistě jednalo o zajímavé zpestření jejich pražského pobytu. Po chvíli se mezi dospělými objevili jedinci v zelenobílých bohemáckých dresech, kteří se sem přesunuli po skončeném zápase s Baníkem. Všechna současná sousedská setkání budou mít jinou podobu, než ta, která se konala na nedalekém rynku před sto lety. Nicméně budou demonstrací stejných hodnot, o které lidem stále jde, a které potřebují zažívat v městském veřejném prostoru. Je to potřeba vřelého lidského kontaktu s lidmi, kteří věří, že budování pevných sousedských vztahů je důležité i v 21. století.
Zkusme architektům odpovědným za podobu našich měst připomínat tuto funkci, kterou od měst očekáváme a zkusme najít způsob, jak ji zažívat i mimo rámec sousedské oslavy. Za ni však buďme všem organizátorům vděční. Bez nich bychom mohli na důležitost této funkce zapomenout. Bez nich bychom si mohli docela dobře myslet, že městské ulice mají sloužit zejména jako parkoviště pro statisíce pojízdných i nepojízdných aut.
