Článek
V osmdesátých letech minulého století byl pan J. na výslechu u Státní bezpečnosti. Věděl tudíž, že musí existovat složka, kterou si o něm bezpečnost vedla. Dlouho ho její obsah nezajímal, avšak s přibývajícími lety rostla jeho zvědavost. Jednoho zimního dne se vydal do Ústavu pro studium totalitních režimů. V něm si zřídil vzdálený přístup a pak již jen čekal na okamžik, kdy bude ve správném rozpoložení.
V duchu se připravoval na nálezy, které na něj v archívu čekají. Pochopitelně přemýšlel o lidech ze svého okolí, kteří na něj mohli v druhé polovině osmdesátých let bezpečnosti donášet. Promýšlel různé druhy scénářů od těch nejbolestivějších a až po ty úsměvné. Jednoho lednového večera se usadil u pracovního stolu. Připravil si konvici darjeelingu, zapnul počítač a přihlásil se do ebadatelny. Spis se na první pohled zdál zachovalý. Čítal 65 naskenovaných stran textu. Číslo samotné jej překvapilo. K ruce si vzal poznámkový sešit a pustil se do čtení.
Nejvíce pana J. zajímal důvod zahájení vyšetřování. Byly dva. Tím prvním byla skutečnost, že se v osmdesátých letech stýkal s občany pocházejícími z kapitalistické ciziny, konkrétně se jednalo o občany Německé spolkové republiky. Druhým důvodem byl jeho otevřeně nepřátelský postoj k socialistickému zřízení, který údajně opakovaně demonstroval při různých příležitostech na veřejnosti. Na základě těchto dvou důvodů byli zaúkolováni tři spolupracovníci státní bezpečnosti, aby: 1) prozkoumali jeho rodinnou minulost; 2) zjistili údaje o jeho současné situaci; a 3) vypátrali, jak je vnímán na svém pracovišti. Všichni informátoři své úkoly splnili k danému termínu a do svých zpráv zanesli to, co zjistili. Některá zjištění však byla pro pana J. překvapivá.
Otec pana J. byl za první republiky bankovním úředníkem na malém městě. Jeho žena, jako manželka bankovního úředníka musela zůstat v domácnosti a starat se o tři děti a svou maminku. Očekával, že mu bude v informátorově spise vytýkán buržoazní původ. Ke svému překvapení se však dozvěděl, že byl proletářského původu, neboť jeho táta v 50. letech pracoval v JZD, do kterého byl přesunut z banky a matka vařila v nemocnici, poněvadž si také musela najít nějaké zaměstnání.
Kontakty pana J. z kapitalistické ciziny byli dva obchodníci s obuví, se kterými se musel potkat, neboť pracoval v odbytu botařského národního podniku a prodej obuvi měl v popisu práce. Kdyby se jednání s těmito obchodníky vyhnul, nedoputovaly by do státní pokladny tolik žádané západoněmecké marky. Zpráva z jeho pohledu neobsahovala podstatnou informaci, a sice že nehovořil žádným cizím jazykem, a tudíž by s podezřelými Němci musel konspirovat jedině v češtině. Příslušník, pověřený otcovým případem, na základě obdržených informací, požadoval podrobnější lustraci německých obchodníků. Kolik informátorů na ně státní bezpečnost v NSR nasadila, a k čemu došla však již ze spisu nebylo jasné. Veškeré aktivity přerušila Sametová revoluce.
Pozorně si přečetl všechny údaje, které o něm bezpečnost shromáždila, a na základě došlých zpráv si pro sebe identifikoval různé druhy donašečů. První nazval „věcňáky“. Ti se soustředili na faktech založený popis. Druzí „sběrači pavlačových drbů“ se příliš nezatěžovali rozlišováním mezi zdroji informací. Měli místa, do kterých chodili, např. hospody a tam se prostě vyptali. To, co zjistili, pak zanesli do zprávy. Ve třetí skupině byli paranoidní „ideologové“, kteří již předem byli přesvědčeni o vině „subjektu“ a získané informace pak byly ve zprávách podány tak, aby tuto vinu dokázaly.
Jakou zkušenost si ze čtení archiválií odnesl? Pochopil, že i ten, kdo byl ke spolupráci z jakéhokoliv důvodu přinucen, měl stále ještě na výběr, jak bude na položené otázky odpovídat a z jakých zdrojů bude čerpat informace. Došlo mu také, že informátoři mnohdy podstatné údaje přehlíželi. A konečně nevěřícně kroutil hlavou nad tím, kolik úsilí byl socialistický režim schopen vynaložit na vyšetřování člověka, který si plnil své pracovní povinnosti a občas si pustil pusu na špacír.
Přišlo mu, že je na čase naslouchat upřímným spolupracovníkům státní bezpečnosti se snahou je pochopit, ne primárně odsoudit. Začal mezi nimi rozlišovat, chtěl pochopit jejich motivaci, charakter i přístupy k práci. Myslel si, že tím lépe porozumí i sobě. Já sám jsem dilema spolupráce nikdy řešit nemusel. Dnes si myslím, že bych určitě odmítnul. Můžu si však být stoprocentně jistý?
