Článek
Úvodem trochu futurologie: Píše se rok 2125 a náš pozorný budoucí čtenář píše do encyklopedického vyhledávače heslo „Andrej Babiš“, dostává tento výsledek:
Andrej Babiš, český fašista slovenského původu. Začínal jako velkoobchodník s anorganickými hnojivy, v roce 2011 založil politické hnutí. Podnikatelské aktivity převedl na svou manželku, sám se stal ministrem financí a dokonce i předsedou vlády. Ve funkcích zneužíval politickou moc a na firmy manželky převáděl státní peníze v obrovských sumách, spolu za ně nakupovali zlato a diamanty (ty ukládali do švýcarských bank), nemovitosti doma i v zahraničí, firmy potravinářského a chemického průmyslu v Čechách a Německu. V té době byl několikrát obžalován, ale vina mu nikdy nebyla prokázána. Jeden poslanec o něm prohlásil, že kdyby Babišovi svěřili Saharu, do 5 let by tam zmizel i písek.
Na sklonku politické kariéry založil s utrapravicovými politiky té doby, Salvinim, Kicklem, Le Penovou, Orbánem a Ficem v Evropském parlamentu fašistickou skupinu tzv. Patriotů. Andrej Babiš se pokusil rozvrátit Evropskou unii, kolaboroval s Ruskem (dnes již neexistující stát, v té době agresivní jaderná velmoc, poznámka editora) a dokonce kamarádu Ficovy vyměnil české korunovační klenoty za „ovcu, dve flaše borovičky a sbírku motýle“, jak později u soudu přiznal.
Naštěstí jeho spolustraník z hnutí ANO 2011, neúnavný bojovník za svobodu, demokrat, ekonom, pedagog a vůdce českého národa ing. Karel Havlíček včas odhalil nekalé rejdy Andreje Babiše. Zejména díky jeho včasnému odhalení byla v České republice zachráněna demokracie, Babiš byl na základě retribučního dekretu postaven před Národní soud a odsouzen k doživotnímu odnětí svobody v trestanecké kolonii nucených prací. Po několika letech tam umřel a byl zakopán v hromadném hrobě bez označení, kdesi u zdi valdické věznice.
Tečka, konec fabulace.
Připadá čtenáři tento text naprosto absurdní? Pojďme se přes styl fabulovaného textu podívat na prezentaci české historie a našeho smutného hrdinu Jiřího Stříbrného, v podání oficiálních pramenů. Ty jsou podle mého názoru překrouceny mnohem hůře, než jsem předvedl ve futurologickém úvodu. Pojďme na to!
Čteme-li o tzv. Mužích 28. října 1918, jedná se tyto osobnosti: František Soukup, Antonín Švehla, Vavro Šrobár, Alois Rašín a Jiří Stříbrný. Ne Masaryk, ne Beneš, ti nebyli v daný moment v Praze. Informace vhodná zejména pro děti do dějepisu, ale pro jistotu je uvádím. Těchto pět mužů podepsalo v onen slavný den „Zákon o zřízení samostatného státu československého“, kterým byla de facto i de jure založena Československá republika.
Každý z těchto znamenitých mužů měl na založení nového státu řadu zásluh, já se chci krátce zmínit o Jiřím Stříbrném a momentu těsně před slavnostním aktem. O momentu, který udělá z obyčejných lidí nesmrtelné hrdiny bez přívlastků.
Události dne 28. října 1918 začaly v Praze poměrně živelně a jejich průvodním jevem se stalo spontánní lidová shromáždění, jehož rozsah překvapil i samotné pořadatele. Po zveřejnění Andrássyho nóty, kterou si lidé nepřesně vyložili jako kapitulaci, zaplnili střed města už krátce před polednem Pražanů v neuvěřitelných počtech, spontánně křičeli: „Ať žije Československo, sláva Wilsonovi a Masarykovi!“ Strhávali symboly monarchie z budov, odstraňovali německé nápisy a celkově se chovali agresivně, to hrozilo přerůst v konflikt s ozbrojenou mocí.
Vídeň zmocnila pražské vojenské velitelství spolupracovat s českým Národním výborem na udržení klidu. Za vojenskou posádku jednal polní generál pěchoty Paul Kestranek, který jako zkušený fronťák neměl žádný problém s použitím síly. V tiskárně byl již ráno 28. října připraven text česko-německého vyhlášení „Das Standrecht - Stanné právo“, vojáci byli vyzbrojeni ostrou municí a připraveni brutálně rozehnat neozbrojené demonstranty.
Lze se jen domnívat, jak by podobné střetnutí dopadlo, ale s největší pravděpodobností by se večer nic nepodepisovalo a Beneš by zůstal na hotelu v Ženevě a do Prahy nikdy nedorazil. Naštěstí vedoucím druhé vyjednávací strany byl náš hrdina Jiří Stříbrný, skvělý rétorik, poslanec Říšského sněmu a majitel správného vídeňského akcentu hovorové němčiny. Po dlouhých jednáních dokázal rakouského generála přesvědčit na kompromisních postupech, přijatelných pro obě strany. Vojenská posádka si zachovala svou autonomnost a Národní výbor se stal novým orgánem pro civilní správu, společnými silami se podařilo zabránit ozbrojeným konfliktům a násilnému rabování, zejména potravinových skladů. Z dnešního pohledu se jedná o banalitu na několik řádků, ve skutečnosti šlo o zásadní okamžik. Rakousko - Uhersko a mladý císař Karel I. chtěli demokratickou federalizaci po národnostním principu, nikoliv jednostranné vyhlášení samostatného Československa na principu Washingtonské deklarace. Tzv. Andrássyho nóta byla jen reakcí na 14 bodů prezidenta USA Wilsona, v ní byla vyjádřena ochota jednat o podmínky nutných k uzavření mírové dohody. O vzniku samostatného Československa dva týdny před ukončením války tam opravdu nebyla ani zmínka.
Všechno nakonec dopadlo dobře, díky chladnokrevnosti a šikovnosti delegace Národního výboru pod vedením Jiřího Stříbrného došlo k pokojnému předání moci od zemského velitele c.a k. armády v Praze, večer pak mohl být podepsaný zákon o vzniku republiky. Je možné se domnívat, že datem a hladkým průběhem byli zaskočeni i Masaryk a Beneš, kteří přijeli do Prahy, jak se říká s křížkem po funuse. Prostě Pražáci se nikoho neptali a udělali si vše jako vždy po svém, za to jim patří velký dík.
A kdo byl ten člověk, který „ukecal“ Rakousko - uherského zemského velitele a zabránil krveprolití?
Jiří Stříbrný
Jiří Stříbrný (*1880 Rokycany, +1955 pravděpodobně Ilava, možná Valdice), publicista a politik, zakladatel České strany národně socialistické, poslanec Říšského sněmu ve Vídni, voják c. a k. armády 1914-17, jeden z Mužů 28. října, ministr Národní obrany, ministr čsl. železnic v První republice, generální ředitel fotbalového klubu AC Sparta Praha (1923-28).
Pod jeho vedením získala „Železná Sparta“ dva mistrovské tituly (1925/26 a 1927), v roce 1927 vyhráli letenští dokonce hned první ročník Středoevropského poháru, když ve finále doma rozdrtili SK Rapid Vídeň 6:2, v odvetě pak udrželi vítězný výsledek 1:2. Vedení letenských v čele se Stříbrným už v té době chápalo, že kvalitní fotbal je nutno hrát podobně jako v zahraničí profesionálně, dokázalo hráčům klubu zajistit finanční jistotu. Zasadilo se po dohodě s ostatními kluby o to, že od roku 1924 byla naše 1. liga plně profesionální, hráči měli jako hlavní práci fotbal. Byli sice většinou zaměstnaní „na půl úvazku s klouzavou pracovní dobou“, za odehrané zápasy však dostávali mzdu a za vítězství prémie, mohli uživit svou rodinu. Český fotbal se tak i díky našemu hrdinovi stal národním sportem a po další desetiletí rodinným stříbrem. Jména slavných kanonýrů letenských nebudu vyjmenovávat, byl by to dlouhý spisek a nerad bych na někoho zapomněl.
Náš hrdina byl ve dvacátých letech osobností první velikostí, milovaný a ctěný celým českým národem. Byl mentorem, bouřlivákem a tribunem lidu, nebyl pro něho problém předstoupit přes rozhádané shromáždění a postupně všechny naladit na jednu notu a přesvědčit o své pravdě. T. G. Masaryk ho měl rád (dobře se znali z dřívějška, oba zasedali v Říšském sněmu a často jezdili vlakem z Prahy do Vídně a zpět), ale Václav Klofáč a zejména Edvard Beneš ho z duše nenáviděli. Stříbrný byl málo noblesní, zato byl příliš lidský, otevřený a neformální. Fuj, to se neodpouští!
Beneš po vzniku republiky v roce 1922 vstoupil do České strany národně socialistické a začal zavádět nové pořádky. Stříbrný jako zakládající člen strany (od roku 1897) a oblíbenec Masaryka, ale zejména oblíbenec českého národa (nejen fotbalového) se stal nepřátelským cílem číslo 1.
Beneš proti Stříbrnému různými intrikami uvnitř strany sestavil opozici a podařilo se mu dosáhnout jeho vyloučení na mimořádném sjezdu strany v září 1926. Byla vyvolána aféra, kdy Václav Klofáč Stříbrného nařknul, že není schopen vykonávat svou funkci, protože trpí progresivní paralýzou mozku v důsledku pohlavní choroby (syfilis). Došlo to až k soudu, kdy veškerá obvinění praskla jako mýdlové bubliny. Úmyslně uvádím výpověď jednoho z hlavních svědků, autora znalecká posudku Prof. MUDr. Antonína Trýba: „Klofáč řekl, že viděl analysu, positivního Wassermanna, zkoušku krevní že dělal Amerling, a že se u Stříbrného objevuje paralysa, že je to nebezpečné pro politiku a pro stát, že jsou zde vyšší zájmy a že na tom má zvláštní zájem ministr Dr. Beneš a president Masaryk, tak jsem to slíbil. Tak to ze mne vylákali a já osel do toho vlezl.“ Konec citátu.
Takhle se na naší krásné idylické První republiky vyráběli falešné posudky, na žádost nejvyšších politických špiček a pro blaho Československa! Nálepka syfilitika, karbaníka a obšourníka našemu hrdinovi již navždy zůstala. Tento způsob politického boje byl, je a bude velmi efektním a efektivním, pomuvy jsou u národa velmi oblíbené, pravda nikoho moc nezajímá, protože je taková trochu nudná.
Jiří Stříbrný byl tedy vyhozen z politické strany, kterou zakládal. Byl donucen k abdikaci z ministerských funkcí. Logicky se bránil, jak uměl - psaným slovem, byl velmi schopný žurnalista. S bratrem koupil tiskárnu a spolu založili vydavatelství Tempo, zabývali ze zejména tzv. bulvárem. Ale samozřejmě tam byl prostor pro politickou satiru, kde Stříbrný nenechával na svých bývalých kolezích z politické branže niť suchou.
Jeho teď již otevření nepřátelé se našeho hrdinu pokusili definitivně odstřelit o pět let později, v roce 1931. Stříbrný byl zažalován, že v roce 1923, z titulu funkce ministra nakupoval pro dráhu předražené uhlí od mutějovických dolů, kde byl spolumajitelem jeho bratr. Když náš hrdina začal u soudu detailně rozkrývat uhelné finanční schéma, byl soud rychle ukončen a bratří Jiří a František byli zproštěni všech obvinění. Zejména po zjištění, že ministerstvo nakupovalo předražené uhlí dlouho poté, co Stříbrný už ministrem nebyl. Z důkazů bylo jasné, že „uhelné“ peníze nekončily v kapsách bratrů, ale sloužili na financování politických stran a politických elit, malá část také skončila v kase fotbalové Sparty.
Posuneme se do let 1939 - 1945, do temného období protektorátu Čechy a Morava. Náš hrdina, s nálepkou karbaník, obšourník, aférista, zloděj, extrémista a fašista zůstává stranou politiky, nikdy se neangažuje v prospěch nacistických okupantů a nevystupuje proti Eduardu Benešovi, žije v ústraní své vily v Káraném u Prahy. Na údajného extrémistu a fašistu opravdu pozoruhodné.
A je tu květen 1945, osvobození, šeříky, ruské tanky a do vlasti se nám vrací náš hrdina, Edvard Beneš. Sebou si veze deníček se spiskem osobních nepřátel, se kterými hodlá „zatočit“. Ve spisku je Radola Gajda (viz 1. díl hrdinské série), je tam i náš hrdina, Muž 28. října 1918, Sparťan z Rokycan, Jiří Stříbrný. Edvard Beneš vydává a podepisuje jeden ze svých šílených prezidentských dekretů, tzv. „retribuční dekret“. Ten definuje tzv. nepřátelskou činnost proti československému státu v době zvýšeného ohrožení republiky (období, kdy on sám utekl do exilu.....takže na projevy zbabělosti byl velký specialista) a umožňoval de facto bez důkazů odsoudit kohokoliv naprosto bez důkazů za cokoliv. S tímto (bez)právním dokumentem pracoval tzv. Národní soud. Ten se skládal z přednosty, jeho dvou náměstků a z dalších soudců. Rozhodoval v sedmičlenných senátech, přičemž jejich předsedové museli být soudci z povolání. Přednostu, náměstky a předsedy senátů jmenoval prezident republiky, ostatní přísedící vláda na návrh ministra spravedlnosti, který vycházel ze seznamů pořízených zemskými národními výbory, přísedící neměli právní vzdělání, byli to tzv. vlastenci. Stalinské soudy v Československu nezavedli komunisté, ale prezident Edvard Beneš.
Na základě retribučního dekretu odsoudil Národní soud Jiřího Stříbrného k doživotnímu žaláři, bez jediného důkazu. Náš hrdina nikoho neudal, nikde veřejně nevystupoval, nepublikoval, dokonce ani neřekl, že na císařepána srali mouchy. O jeho pobytu ve vězení se žádné infromace nedochovali. Nedostal amnestii po smrti Klementa Gottwalda, umřel v roce 1955, zřejmě ve slovenské věznici Ilava, někeré prameny uvádějí věznici Valdice.
Nemám právo vinit a soudit, ale mám právo požadovat morální spravedlnost pro Jiřího Stříbrného, který v říjnu 1918 věděl přesně, kde je jeho místo.
Žádám čtenáře tohoto článku, aby svým hlasováním pomohli očistit jeho jméno a vratili ho, kam patří. Náš hrdina si zcela jistě zaslouží „in memoriam“ nejvyšší státní vyznamenání - Řád Bílého Lva.
V seznamu tzv. čestných občanů města Rokycany jsou vedeny např. tyto osoby:
Edvard Beneš (1884 –1948), politik, prezident Československé republiky
Milan Hodža (1878 –1944), politik, ministerský předseda v letech 1935 –1938
Grigorij Dmitrijevič Karpov, politický pracovník Rudé armády, přednášel ve zdejším kině o SSSR
Klement Gottwald (1896 –1953), komunistický politik (čestné občanství zrušeno v roce 2010)
Antonín Zápotocký (1884 –1957), komunistický politik (čestné občanství zrušeno v roce 2010)
Jméno Jiří Stříbrný v seznamu chybí. Edvard Beneš, který ho z osobní zášti poslal doživotně do vězení tam je. Apeluji na zastupitele města Rokycany, aby tuto historickou křivdu napravili!
Dále žádám, aby přejmenovali svoje hlavní „Masarykovo náměstí“ na „Náměstí Jiřího Stříbrného“, protože Rokycany mají svého hrdinu první velikosti, svého rodáka s velkým R.
Prosím čtenáře o názor a podporu hlasováním v anketě, děkuji.
A na závěr článku jednu méně známou informační perličku, o Jiřím Stříbrném a spisovateli Jaroslavu Haškovi, pro dokreslení charakteru jeho osobnosti.
Václav Menger, autor knihy „Lidský profil Jaroslava Haška“ o vztahu Stříbrného k Haškovi píše: „Jedním z těch, který měl Haška ze srdce rád a dovedl zamhouřit nejedno, ale často i obě oči, byl Jiří Stříbrný, který již tehdy zaujímal jak ve straně, tak i v redakci Českého slova velmi odpovědné místo. Byl vlastně nejen nepřímým Jaroslavovým zaměstnavatelem, ale i mecenášem. Mecenášem dobrovolným i nedobrovolným a jen zřídka se stávalo, že mu odmítl pomocnou ruku.“
Anketa
Anketa
Autorské odkazy na články v textu:
Použité zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_St%C5%99%C3%ADbrn%C3%BD
https://zivotopisyonline.cz/jiri-stribrny-cesky-fasista/
https://www.euro.cz/clanky/jiri-stribrny-tezky-zivot-dobrodruha-863843/
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/od-masarykova-oblibence-po-dozivotniho-vezne-jiri-stribrny-byl-temnou-stranou-prvni-republiky-73648
https://epochaplus.cz/zustaly-prvorepublikovemu-politikovi-v-uhelne-afere-za-prsty-miliony-korun/
https://muzeum3000.nm.cz/zajimavosti/vynaseni-do-nebes-vlaceni-blatem-jiri-stribrny
https://www.vhu.cz/exhibit/kontrolni-otisk-vyhlasky-o-stannem-pravu-nad-prahou-a-okolim-1918/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Andr%C3%A1ssyho_n%C3%B3ta
