Článek
Reminiscence a fakta (závěr)
Reminiscenci lze chápat jako rozpomenutí nebo rozjímání nad minulostí, zde se pokusím objasnit, co mne přimělo zapochybovat nad axiomatickým objasněním dané historické skutečnosti.
Dále pak předložím základní fakta, s kterými budu v dalších kapitolách causy pracovat.
Zajímavá fakta z vyšetřování uvádím zde:
Fakt č. 10: Železniční síť Bosny a Hercegoviny
Do okupace roku 1878 Rakousko - Uherskem se na území Bosny a Hercegoviny nacházelo jen pár desítek kilometrů železnic, většinou úzkokolejných. Po tomto datu začala habsburská administrativa, stejně jako na svém mateřském území, budovat kvalitní železniční infrastrukturu.
V roce 1879 bylo zahájeno budováním tratě spojující Bosanski Brod se Sarajevem. Byla otevřena o tři roky později v roce 1882. Dále se budovalo spojení s městy Metković a Mostar a dále do vnitrozemí. Trať byla otevřena v roce 1886 a zajistila spojení ze Sarajeva s pobřežím Jaderského moře. Slavonski Brod v chorvatské části a Bosanski Brod propojil mohutný dvoukolejný most přes řeku Sávu, tento most a nádraží se staly pro Rakousko - Uhersko branou na Balkán, existovaly přímé rychlíkové linky Praha - Vídeň - Ljublana - Zagreb - Slavonski Brod - Sarajevo - Mostar. Na trase ze Slavonského Brodu do Sarajeva se nacházela rychlíková zastávka Doboj, o těchto místech se ještě rozepíšu podrobněji.
Obr.30: Most mezi Brody přes Sávu, r.1914
V roce 1914 bylo tedy jediné rychlé spojení po železnici v Bosně a Hercegovině v severojižním směru, s perfektním napojením na hlavní centra Předlitavska - Záhřeb, Lublaň, Vídeň a Prahu.
Obr.31: Bosanski Brod, nádraží 1914, dnes neexistuje
Do hlavního města Zalitavska Budapešti se muselo jet po železnici přes Záhřeb, přes tuto stanici se jezdilo z Vídně do Bělehradu.
V roce 1906 bylo provedeno napojení železnice ze Sarajeva do Srbského království, projekt byl započet v době úzké politické a hospodářské spolupráce obou monarchií. Tato bosenská východní dráha (Bosnische Ostbahn) byla vzhledem k velmi složitému terénu vybudována jako úzkorozchodná železnice (rozchod kolejí 760 mm), spojovala Sarajevo s pohraničními městy Priboj a Višegrad, celková délka byla 228 km. V provozu byla v letech 1906–1978.
Obr.32: Most na úzkokolejné trati do Srbska, dnes již neexistuje
V roce 1914 tedy na území Bosny a Hercegoviny existovalo klasické železnici severojižní spojení Bosanski Brod - Sarajevo - Mostar, po úzkokolejné divoké horské dráze plné tunelů a mostů se bylo možno dopravit ze Serajeva přes Pale, Goražde a Višegrad na srbskou hranici Vardište nebo Priboj. Odtud do Bělehradu vedla železnice přes Užice, a prakticky celé území Srbska, jednalo se o jediné logické spojení Sarajevo - Bělehrad té doby.
Klasické železniční spojení ze Sarajeva do Bělehradu přes Doboj a Šamac, s přípojem od Tuzly bylo vybudováno mnohem později, po 2. světové válce v letech 1946 - 1945. V té době začalo budování infrastruktury spojující svazové republiky socialistické Jugoslávie s novým hlavním městem Bělehradem, napojení Sarajeva na Vídeň a Prahu ztratilo význam.
Obr.33: Náborový leták na stavbu železnice Doboj-Šamac-Bělehrad
Při zkoumání dopravních možností osob nebo zboží v roce 1914 musíme mít v patrnosti existující tratě té doby a nikoliv ty, které fungovaly v době vypravování příběhů „post factum“. Pro dokreslení uvádím, že most „mezi Brody“ je dnes silniční a na bosenské straně Sávy neexistuje nádraží ani koleje, po předlitavské balkánské bráně tedy není ani vidu ani slechu. Do bosenského Brodu lze dojet pouze autem, to však nebylo možné v roce 1914, kdy na území Bosny a Hercegoviny prakticky neexistovaly silnice vhodné pro osobní autodopravu.
Fakt č. 11: Ultimátum Srbsku z 23. července 1914
Červencové ultimátum bylo démarche předložené Rakousko - Uherskem Srbsku v odpovědi na atentát na rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este. Šlo o klíčovou událost takzvané červencové krize. Doručeno bylo v 18 hodin 23. července 1914, obsahovalo seznam požadavků a přílohu popisující výsledky policejního vyšetřování atentátu v Sarajevu. Na odpověď mělo Srbsko 48 hodin.
Červencové ultimátum nezahrnovalo explicitní hrozbu vyhlášení války, ale hrozilo odvoláním rakousko-uherského vyslance, pokud by Srbsko nesouhlasilo s požadavky ultimáta.
Text dokumentu:
Rakousko-Uhersko žádalo, aby srbská vláda uveřejnila 26. července ve svém úředním věstníku a na rozkaz krále armádě a uveřejněnou v „Úředním věstníku armády“ přesně formulovaná prohlášení, že:
- odsoudil a připustil existenci protirakousko-uherské propagandy.
- vyjádřil politování nad tím, že se na propagandě podíleli srbští důstojníci a
- funkcionáři, a připustil, že se na ní podíleli.
- varovala, že srbská vláda proti takovým aktivitám zakročí.
Rakousko-Uhersko vzneslo 10 vyjmenovaných požadavků. Srbsko se mělo zavázat:
- potlačovat publikace, které podněcují nenávist a pohrdání rakouskou monarchií;
- rozpustit Národní obranu a jim podobné spolky, zkonfiskovat jejich prostředky propagandy a zabránit jim v tom, aby se reformovaly pod novými názvy;
- odstranit z veřejného vyučování v Srbsku, a to jak co se týče učitelského sboru, tak vyučovacích metod, vše, co slouží nebo by mohlo sloužit k podněcování propagandy proti Rakousku - Uhersku;
- odvolat z vojenské služby a vůbec ze státní správy všechny důstojníky, kteří se provinili propagandou proti Rakousku-Uhersku a jejichž jména si Rakousko - Uhersko vyhrazovalo právo poskytnout; Srbsko souhlasilo s odstraněním těchto důstojníků, jejichž vina byla prokázána soudním vyšetřováním. Vzhledem k tomu, že propaganda ještě nebyla trestným činem, není jasné, jak by byli důstojníci odvoláni;
- akceptovat, aby orgány rakousko-uherské vlády v Srbsku spolupracovaly na potlačování podvratného hnutí namířeného proti územní celistvosti monarchie;
- zahájit soudní vyšetřování proti spolupachatelům spiknutí z 28. června, kteří se nacházejí na srbském území, přičemž na vyšetřování se podílejí orgány delegované rakousko-uherskou vládou; Srbsko to později odmítlo;
- okamžitě zatknout majora Vojislava Tankosiće a Milana Ciganoviće, kteří byli zapleteni do předběžného vyšetřování vedeného Rakousko-Uherskem;
- účinnými opatřeními zabránit spolupráci srbských orgánů při nedovoleném obchodu se zbraněmi a výbušninami přes hranice a propustit a přísně potrestat příslušníky srbské pohraniční služby, kteří pomáhali původcům sarajevských násilností;
- poskytnout Rakousku-Uhersku vysvětlení ohledně prohlášení vysokých srbských úředníků v Srbsku i v zahraničí, kteří vyjádřili nepřátelství vůči Rakousku-Uhersku;
- neprodleně oznámit Rakousku-Uhersku provedení těchto opatření.
Srbská reakce
Srbská vláda si prověřila plnou vojenskou podporu Ruska . Poté, co jí byla přislíbena, nařídila všeobecnou mobilizaci 25. července 1914.
Těsně před vypršením lhůty zaslala srbská vláda odpověď. Ta akceptovala všechny požadavky, i když u řady odpovědí byly použity formulace s právnickými kličkami. Oba dokumenty byly fyzicky projednávány v Bělehradě, kam přijela delegace Rakouska - Uherska. Ta kritizovala neúplnost a vyhýbavý styl odpovědí, které nedávaly záruku pro jejich plnění ze srbské strany, trvala na upřesnění těchto odpovědí.
Obr.34: Protisrbské nepokoje v Sarajevu 29.6.1914
Ob.35: Milan Ciganovič, který měl být podle Ultimáta vydán k vyšetřování.
Obr.36: Vojislav Tankosič, druhý muž, kvůli kterému byla zahájena válka. Ani jeden neměl nic společného s vraždou Ferdinanda a Žofie.
Výsledek
Srbsko celý postup on-line konzultovalo s Ruskem, Rusové neústupně trvali na tom, aby některé body byly z ultimáta odstraněny, a Rakousko-Uhersko trvalo na tom, aby nóta byla přijata celistvě podle původního návrhu beze změn.
Velvyslanec Rakouska-Uherska vyhodnotil srbskou odpověď na místě jako neuspokojivou a se svým štábem okamžitě opustil Bělehrad.
Dne 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku, téhož dne na základě uzavřených spojeneckých smluv zareagoval ruský car vyhlášením mobilizace třinácti armádních sborů u rakouské hranice, všeobecná mobilizace ruských vojsk byla zahájena 31. července 1914.
Začala 1. světová válka.
Takže máme za sebou kapitolu „Reminiscence a fakta“ a nyní se můžeme pustit do odstranění „Mýtů a pověr“ spojených s událostmi těsně před 1. světovou válkou.
(pokračování příště)
