Pitaval dějin českého národa, díl 7: Žofie Chotková a sarajevská střelnice

Reminiscence a fakta (pokračování)

Reminiscenci lze chápat jako rozpomenutí nebo rozjímání nad minulostí, zde se pokusím objasnit, co mne přimělo zapochybovat nad axiomatickým objasněním dané historické skutečnosti.

Dále pak předložím základní fakta, s kterými budu v dalších kapitolách causy pracovat.

Zajímavá fakta z vyšetřování uvádím zde:

Fakt č. 8: Velká východní krize roku 1874 -8 aneb Rusko musí být namočeno všude

Velká východní krize byla jedním z vyvrcholení soupeření velmocí o rozdělení rozpadajícího se panství osmanské říše.

Rusko se na počátku 70. let začalo opět cítit dost silné, aby pomýšlelo na zvrácení pro něj nepříznivých výsledků krymské války. Znovu se navracelo ke svým tradičním zájmům, především pro něj ekonomicky a strategicky důležitých úžin Bosporu a Dardanel. Pařížský mír v roce 1856 znamenal pro Rusko ztrátu postavení evropské „supervelmoci“, kterého dosáhlo po napoleonských válkách.

V roce 1875 vypuklo povstání proti Osmanské říši na území Bosny a Hercegoviny. Krize v Osmanské říši se stala předmětem diplomatických jednání velmocí. Protože se povstání v Bosně a Hercegovině bezprostředně týkalo sousedního Rakouska - Uherska, pocházely první návrhy na řešení od vídeňské vlády. Jednání probíhala v Berlíně, jednalo se hlavně o mocenský spor mezi Ruskem a Rakousko - Uherskem o území, která budou odebraná Turkům.

Během jednání v květnu roce 1876 vypuklo povstání proti Osmanské říši na území Bulharska, bylo tvrdě a krvavě potlačeno.

Následně v červnu 1876 vyhlásilo Osmanské říši válku Srbsko a Černá Hora.

Rakousko - Uhersko i Rusko chtělo zabránit globálnímu konfliktu, delegace ministrů zahraničí se sešly v Zákupech u České Lípy na tajném jednání. Byla uzavřena dohoda, že se velmoci nebudou vměšovat do konfliktu až do doby, než se události vyvinou ve prospěch té nebo oné válčící strany. Když by poté vyhrálo Turecko, měl být podle domluvy zachován předválečný stav srbských hranic. V opačném případě, při vítězství Srbů, se ale rakouské a ruské znění dohody neshodovalo v otázce připojení Bosny a Hercegoviny k Rakousku - Uhersku.

Rusko vsadilo vše na kartu Srbska, to ovšem začalo prohrávat. Rusko začalo plánovat napadení Turecka, aby udržela Rakousko - Uhersko neutrální, podepsala s ním v lednu 1877 tzv. Budapešťská konvence, kdy si vzalo zpět Besarábii a dalo Rakousko - Uhersku volnou ruku v Bosně a Hercegovině.

Carským manifestem ze dne 24. dubna 1877 byla Osmanské říši vyhlášena válka. V něm se prohlašuje, že za situace, kdy „mírumilovné snahy“ Ruska narazily na „zpupnou tvrdošíjnost“ Turecka, a v zájmu ochrany křesťanských obyvatel v Osmanské říši je nutno přistoupit k vojenskému zákroku. Již poněkolikáté v historii tak Rusko využilo údajné podpory pravoslavných Slovanů jako záminky k zahájení útočné války.

Ruská armáda rychle postupovala, dobytí Cařihradu (Istanbulu) zabránila jen rychlá námořní operace Velké Británie v Dardanelských úžinách.

K diplomatickému konfliktu došlo také mezi Ruskem a Rakousko-Uherskem. Již během projednávání předběžných podmínek míru se Rusové přestali držet dohody ze Zákup a tajné budapešťské smlouvy.

Úspěchy ve válce a atmosféra vítězství vytvořily prostor k realizaci slavjanofilských plánů, mezi které patřil především vznik tzv. „Velkého Bulharska“.

Ke slovu se konečně dostala koncepce hraběte Ignaťjeva, která byla neúspěšně navrhována již během cařihradské konference. Přesnou podobu tohoto nového uspořádání Balkánu obsahovala sanstefanská mírová dohoda uzavřená dne 3. března 1878. Podle ní mělo nové Bulharské knížectví obsahovat rozsáhlá území táhnoucí se od Černého moře až k Ochridskému jezeru a městečkům Korča a Kostur. Na západě by mu připadla některá území Starého Srbska a část srbského jižního Pomoraví až k Pirotu. Město Kavala a okolní oblasti by knížectví otvíraly přístup k Egejskému moři. Tím by se Rusko stalo bezkonkurenčně nejsilnější mocností na Balkáně a v budoucnu by hrozil jeho průnik do egejské oblasti. O připojení Bosny a Hercegoviny k Rakousku-Uhersku se smlouva nezmiňovala.

Sanstefanská mírová smlouva byla Rusko-Turecká předběžná dohoda, která byla podepsána 3. března 1878 na istanbulském předměstí San Stefano (dnes Yeşilköy). Tato smlouva ukončila rusko-tureckou válku trvající v rozmezí let 1877–1878. 

Sanstefanská smlouva vycházela z představ nekritického panslavismu a vůbec nebrala v úvahu reálné postavení Ruska v mezinárodním systému. Pokud by došlo k jejímu naplnění, pak by znamenala významné posílení ruského vlivu na Balkánském poloostrově a změnu stávajícího rozložení sil evropských velmocí.

Podmínky této smlouvy byly naprosto nepřijatelné pro všechny evropské velmoci, Velká Británie a Rakousko - Uhersko si vynutily zrušení smlouvy.

Následně byla obnovena mírová jednání v Berlíně. V rámci celé Evropy měl berlínský kongres roku 1878, který uzavřel celou Velkou východní krizi, zásadní dopad především na existenci dohody tří císařů. Ta byla sice ještě znovu obnovena v roce 1881, ale bulharská krize v letech 1885–1886 způsobila definitivní rozpad tohoto dynastického svazku. Naopak spolupráce mezi Německem a Rakousko - Uherskem se během berlínského kongresu ještě více prohloubila a nakonec vedla roku 1879 ke vzniku Dvojspolku jako obrannému bloku proti Rusku a zemím Dohody. Základní kámen pro I. světovou válku byl položen.

Fakt č. 9: Při návštěvě císaře r. 1910 to bylo všechno jinak

V květnu 1910 přijel do Bosny a Hercegoviny na čtyřdenní oficiální návštěvu císař František Josef I., na území vstoupil po nové železniční trati Bosanski Brod - Sarajevo - Mostar, na prvním úseku měl postupné zastávky: Doboj, Zavidovići, Zenica, Visoko a Sarajevo.

Po slavnostním uvítání na sarajevském nádraží navštívil císař místní tabákovou továrnu. Druhý den následovala návštěva vládního paláce, hlavní náboženské budovy všech vyznání v Sarajevu a radnici, odtud se vydal císař na koni na cvičiště, kde provedl přehlídku vojenských jednotek v Čengić Vila. Dobový tisk akci popisuje: „Slavnostní vjezd císaře do města byl dokončen v naprostém pořádku. Skvělý doprovod v kočárech, zlaté uniformy mnoha vysokých pánů, impozantní postavy gardistů, elegantní uniformy dvorských úředníků a krásní koně z císařských stájí – to vše zanechalo působivý dojem na přítomné publikum.“

Třetí den své návštěvy Bosny a Hercegoviny císař navštívil Bentbašu, Mošćanicu a dorazil na Pašův vrch a později se vrátil do města přes Koševo a jel do Konaku. Kolem poledne odjel dvorním vlakem do Ilidži a později do Vrelo Bosne, do Mostaru dorazil 3. června a krátce pobýval v Konjići a Jablanici. V Mostaru navštívil Starý most, který byl pokryt koberci, poté jel kočárem směrem k prameni Radobolja.

Z Mostaru odjíždí císař dvorním vlakem do Vídně, bez zastávek. Na nádraží v Mostaru se konalo velké rozloučení národů Bosny a Hercegoviny se svým panovníkem. Naprostou spokojenost s návštěvou Bosny a Hercegoviny a přijetím místními občany vyjádřil František Josef I. po návratu do Vídně ve svém telegramu adresovaném světskému představenému Marjanu Varešaninovi.

Tolik dobové prameny. A teď několik důležitých informací:

Oskar Potiorek byl v dubna 1910, tedy dva měsíce před návštěvou císaře, jmenován generálním inspektorem armády v okupované Bosně a Hercegovině, byl jedním z garantů ochrany císaře proti atentátníkům. Svého úkolu se zhostil dokonale, to je zřejmé z dobových fotografií - lide sice mají šanci se dostat do blízkosti panovníka, hustota „chocholů“ je ale taková, že nikdo nemá šanci si sáhnout nepozorované do kapsy.

Osoby v blízkosti panovníka jsou prověřené a „prošacované“, přesný časový harmonogram nebyl zveřejněn v novinách s předstihem. Bezpečnost vzácné návštěvy zajišťovali tisíce ozbrojených osob - policie, četnictva a armády.

Možná i z těchto důvodů byl zanedlouho Oskar Potiorek jmenován v květnu 1911 šéfem zemské správy, tedy protektorem anektovaného území Bosny a Hercegoviny. Když měl tu samou akci, v daleko menším rozsahu, Oskar Potiroek zopakovat v roce 1914, totálně selhal.

Jestliže František Josef I. se roku 1910 vítal s občany na každé rychlíkové zastávce, přespal v Sarajevu, projížděl se v kočáře centrem hlavního města, provedl inspekci armády a v muslimském Mostaru, dokonce chodil pěšky po Starém Mostě a mezi místním minarety, v roce 1914 bylo zadání daleko jednodušší: arcivévoda Ferdinand přijel s manželkou na třídenní inspekci armádního cvičení, nespal v Sarajevu, ale v hotelu „Bosna“ v nedaleké Ilidži. Jediný oficiální kontakt s občany byl naplánován na 28. června, bez vítání, bez podávání rukou a bez rozhovorů s místním zasloužilými občany. Měla proběhnout jednoduchá cesta kolony automobilů do kasáren a na sarajevskou radnici, nakonec měl manželský pár otevřít nové muzeum - právě to byl důvod, proč Oskar Potiorek naléhal na účast Žofie, právě ona byla vybrána jako patron této akce.

Bezpečností zajištění nemělo být složité, ale právě Oskar Potiorek uspořádal akci, která by mohla být nazvána sarkasticky „Pozvánka na sarajevskou střelnici“ aneb „Domů se vrátíte v rakvi“.

....tak tento díl byl krátký, ale slouží k tomu, aby pozorný čtenář pochopil, že Oskar Potiorek už jednou organizoval státní návštěvu císaře v Sarajevu, takže metodické postupy byla propracované a bylo jednoduché je zopakovat, ne dělat všechno schválně obráceně.....

(pokračování příště)