Pitaval dějin českého národa, díl 2: Žofie Chotková a sarajevská střelnice

Část: INTRODUKCE

Pro čtenáře neznalé historického kontextu dané causy vždy v této kapitole provedu krátký úvodní vstup. Je to nudné, ale nezbytně nutné, pokud chceme pochopit výsledky kriminálního vyšetřování autora.

František Ferdinand Karel Ludvík Josef Maria arcivévoda Rakouský-d'Este (1863, Štýrský Hradec – 1914, Sarajevo) byl následník rakousko-uherského trůnu a synovec císaře a krále Františka Josefa I.

Přes tvrdý odpor vídeňského císařského dvoru se oženil 1. července 1900 s českou hraběnkou Žofií Chotkovou (1868, Stuttgart – 1914, Sarajevo).

Arcivévoda Ferdinand se s hraběnkou Žofií seznámil v Prešporku, dnešní Bratislavě, na dvoře rakouské arcivévodkyně Isabely z Croy a Dülmenu, hraběnka Žofie zde sloužila v jejím fraucimoru.

Jednalo se o tzv. morganistický sňatek, arcivévoda se musel písemně vzdát všech dědických práv na habsburský trůn pro své děti a hraběnka dostala titul vévodkyně (bez předpony arci-) s tím, že nemá právo nikdy získat titul královny nebo císařovny. Ferdinand si stál na svém: „Buď se ožením s ní, nebo s žádnou“ a dokument podepsal.

Svatba zamilovaného páru se konala v Čechách, na zámku Zákupy u České Lípy, svatby se nezúčastnil nikdo z habsburského domu.

Novomanželé se nastěhovali do rekonstruovaného loveckého zámku Konopiště u Benešova, zde se jim v rychlém sledu narodily tři děti:

Arcivévoda Ferdinand byl rakouským Habsburkem jen z poloviny, po matce v něm kolovala krev italských a francouzských Burbonů.

V roce 1867 byl popraven v Mexiku mladší bratr císaře Maxmilián (1832 - 1867), pretendent na trůn č. 2, zemřel bez dědice.

V roce 1889 spáchal sebevraždu spolu se svou milenkou korunní princ Rudolf (1858 - 1889), pretendent na trůn č. 1. Rudolf byl jediným synem císaře a jeho manželky Alžběty Bavorské (1837 - 1898), známé pod přezdívkou „Sisi“. Princ Rudolf zemřel v roce 1889, jeho matka zemřela o 9 let později rukou atentátníka, italského anarchisty Luigi Lucheniho.

Dalším v pořadí následnictví, pretendentem č. 3, byl druhý císařův bratr Karel Ludvík Rakousko-Uherský (1833 - 1896), ten se v roce 1889 již na funkci zdravotně necítil. Předal povinnosti následníka na svého syna Ferdinanda. A ten se z dalekého 4. místa rázem stal horkým kandidátem na císaře 50 miliónového mnohonárodnostního státu uprostřed Evropy, protože František Josef I. (1830 -1916) byl již v té době na trůnu celých 41 let a ve věku penzisty (59 let).

Do osudného roku 1889 si žil arcivévoda Ferdinand d'Este svobodným životem, bez svazujících panovnických povinností. Jeho vášněmi bylo lov divokých zvířat (zastřelil neuvěřitelných 270 tisíc kusů) a cestování - v roce 1892, kdy ještě neexistovala letadla, absolvoval kompletní čtrnáctiměsíční cestu kolem světa, v průběhu které urazil vzdálenost 70 tisíc kilometrů. Majetek mu nechyběl, ve svých 12 letech zdědil po nevlastním strýčkovi Františku V. z Modeny (1819 - 1875) obrovské statky v severní Itálii a titul vévody d’Este. Štěstěna mu zatím vše dávala plnými hrstmi.

Rakousko- Uhersko mělo od roku 1867 duální federativní uspořádání:

Od roku 1878 byla přičleněna autonomní oblast Bosna a Hercegovina pod společnou správou.

Nový federální stát měl společnou měnovou a celní unii, společnou armádu a zahraniční politiku, v ostatních oblastech vládla velká autonomie. To mělo za následek nerovnoměrný společenský vývoj, v Předlitavsku docházelo k postupnému vyrovnávání práv mezi Rakušany, Němci a Slovany (zejména Čechy), naproti tomu v Zalitavsku probíhala tvrdá „maďarizace“ veškerého slovanského obyvatelstva - Slováků, Poláků, Ukrajinců, Chorvatů, atd.

Obě části monarchie měly své parlamenty, ovšem s rozdílným volebním systémem, v Zalitavsku mělo volební právo jen 6% obyvatel, jednalo se výhradně o maďarskou oligarchii. Nemaďarských obyvatel byla přitom v Zalitavsku většina.

V Předlitavsku se prováděla školní výuka na základním stupni výhradně v mateřském jazyku (německy, česky, italsky, polsky, rumunsky a ukrajinsky) v Zalitavsku byla jediným vyučovacím jazykem maďarština, logicky zde začaly upadat tereziánské reformy a docházelo k významnému nárůstu negramotnosti.

Předlitavsko mělo v té době cca 26,2 mil. obyvatel (z toho 6,5 milionu Čechů a Moravanů), Zalitavsko pak cca 20,5 mil. obyvatel., poměrově vyjádřeno 56 : 44. Do společné „c. a k.“ pokladny však přispívaly jiným podílem, a to 68,6 : 31,4 na úkor „bohatšího“ Předlitavska, tedy situace obvyklá a častá v zemích s federativním uspořádáním.

Stručně by se situace dala charakterizovat tak, že 17% obyvatel monarchie, rodilí Maďaři, úspěšně vydíralo ostatní národy včetně Rakušanů. Přitom právě Maďaři táhli v monarchii ekonomiku dolů, brzdili vědeckotechnický pokrok, zabraňovali rozvoji průmyslu, v neposlední řadě pak omezovali dostup ke vzdělání a kultuře nemaďarským národům. To vše na přelomu 19. a 20. století - pro srovnání v uherské části Chorvatska byla negramotnost 69%, na Slovensku 95%, v Čechách jen 3%.

Společenská rozdílnost obou oblastí je patrná dodnes, během posledních sto let způsobila řadu konfliktů, od krvavého rozdělení Jugoslávie po smírné rozdělení Československa.

V roce 1907 se (pouze zde) v Předlitavsku konaly první volby do Říšského sněmu podle všeobecného a rovného práva (ženy v roce 1907 ještě neměly volební právo vůbec v žádné zemi na evropském kontinentu), s výsledkem počtu mandátů podle národností:

Slovanské národy získaly 49,6% mandátů v Říšském sněmu předlitavské části Rakouska-Uherska, Rakušané a Němci získali 44,9% mandátů. První krok pro vytvoření skutečně demokratického státu ve středu Evropy byl udělán.

Arcivévoda Ferdinand d'Este si neudržitelnost nového federativního uspořádání dobře uvědomoval. Jako manžel české hraběnky Žofie, obyvatel benešovského okresu, jsa obklopen českým služebnictvem i českou šlechtou, neměl žádný problém přiznat Slovanům svá práva na sebeurčení v rámci monarchie.

Netajil se s tím, že po nástupu na trůn z titulu císaře zruší státní dualismus a provede důslednou federalizaci ve stylu „každému národu v monarchii svůj vlastní stát“.

Podporoval novou vizi „Spojené státy Velkého Rakouska“, podle projektu rumunského právníka Aurela Popoviciho (1863 - 1917), práce byla zveřejněna v roce 1906.

Nové federativní uspořádání předpokládalo vytvoření patnácti autonomních států na etnickém základě, v některých státech byly ještě definovány samosprávné celky pro města či okresy s převahou německy mluvícího obyvatelstva, v Čechách se například jednalo o Jihlavu. Důvodem tohoto projektu bylo minimalizovat národnostní třenice, zajistit rovnoměrný vývoj všech částí monarchie, v zahraniční politice pak působit jako suverénní stát s vyspělou zahraniční politikou a silnou armádou.

Při pohledu na grafické znázornění projektu se nemohu ubránit obdivu, zejména s odstupem 120 let a dvou světových válek, ukončení nezdařených projektů Československa, tisícileté Třetí říše a sovětských satelitů „na věčné časy“.

Jedno je jisté, v roce 1914 byl arcivévoda Ferdinand obrovskou nadějí pro všechny slovanské národy, Rumuny, Italy i etnické Židy. Pro Maďary byl jasně deklarovanou pohromou a terčem absolutní nenávisti, chápáno zejména pro maďarskou šlechtu a oligarchii.

Pro dokončení úvodní kapitoly je nutno prezentovat ještě několik základních informací o vztahu Rakouska-Uherska k balkánský státům a zejména k Srbskému království.

Na Berlínském kongresu v roce 1878, kdy si nové Srbské království zafixovalo teritoriální vymezení spolu se zárukami od carského Ruska jako hlavního spojence. Berlínská smlouva výslovně zakazovala Srbsku působit v Bosně a Hercegovině.

Srbský král Milan I. Obrenović (1854 - 1901) podepsal v roce 1881 s Rakousko - Uherskem tzv. tajné dohody, které zajišťovaly oboustrannou neutralitu, vznikla de facto i dejure společná obranná aliance proti Turecku. Paralelně byla podepsána smlouva o hospodářské spolupráci a otevření Rakousko - uherského trhu pro srbské zboží. Rakousko- Uhersko uznalo Milana I. dědičným králem z dynastie Obrenovićů.

Po smrti krále Milana I. nastoupil na srbský trůn jeho syn Alexandr I. Obrenović (1876 – 1903), ten pokračoval v politice svého otce.

Bohužel v roce 1903 došlo k vojenskému převratu, při kterém byl král zavražděn spolu se svou manželkou Dragou, dříve Mašínovou a rozenou Lunević (1867 - 1903).

Účastníkem a hlavním organizátorem brutálního atentátu byl Dragutin Dimitrijević (1876 - 1917), zakladatel organizace Černá ruka (1911, správný název Ujedinjenje ili smrt), bude o něm ještě řeč. S královskou rodinou Obrenovićů je úzce spjata historie české rodiny Mašínů, Alexandr byl účastníkem atentátu a jedním z velitelů srbské armády. Rozebírat to nemohu, byla by z toho samostatná causa (i když velmi zajímavá a s významnou českou účastí).

Na srbský trůn po vyvraždění Obrenovićů nastoupil král Petr I. Karadjordjevič a srbská politika se začala zejména ve vztahu k Rakousko - Uhersku prudce měnit.

Petr I. (1844 - 1921) žil odmalička v exilu, ve Švýcarsku a Francii. V roce 1870 vstoupil do francouzské cizinecké legie a s ní bojoval na řadě míst světa. Bojoval také v prusko- francouzské válce, byl raněn a padl do pruského zajetí. V roce 1875 se účastnil povstání v Bosně a Hercegovině, byl zajat na území Rakouska - Uherska, ze zajetí uprchl. Následně žil střídavé ve Francii, Černé Hoře a Rusku , kde jednal s carem Nikolajem II. o budoucím uspořádání Srbského království. Po celou dobu usiloval o navrácení svých majetků a návratu na srbský trůn, za pomoci zemí nepřátelských c. a k. monarchii.

Anexi Bosny a Hercegoviny Rakousko - Uherskem (1906) byl donucen uznat, ale vzájemná politika těchto zemí se změnila o 180 stupňů.

Srbsko se stalo otevřeným nepřítelem monarchie. Srbsko posilovalo svou armádu a hledalo nové spojence pro své výboje a mocenské plány na Balkánu.

V letech 1912 - 1913 proběhly dvě balkánské války, v obou se angažovalo Srbsko, Rakousko - Uhersko nikoliv.

V první balkánské válce se proti sobě postavily Osmanská říše neboli Turecko na straně jedné a Balkánská aliance Bulharska, Srbska, Řecka a Černé Hory na straně druhé. První balkánská válka skočila vítězstvím aliance - Turecko přišlo o některá území, např. dnešní Albánii, ta vyhlásila v listopadu 1912 samostatnost. Výsledek války byl zafixován v Londýnské mírové smlouvě v roce 1913.

Ihned po ukončení první balkánské války se aliance rozpadla, projevili se mocenské ambice jednotlivých členů. Spor o Makedonii vyústil v zahájení druhé balkánské války roku 1913, kde se proti Bulharsku postavili bývalí spojenci - Srbsko a Řecko. V duchu balkánských tradic se připojily další státy, Rumunsko a opět Turecko, proti Bulharsku. Výsledkem této války bylo rozdělení Makedonie, které de facto trvá dodnes. Výsledek války byl zafixován v Bukurešťské mírové smlouvě v roce 1913.

Rakousko-Uhersko se nezapojila ani do jedné z Balkánských válek, i když bylo pro druhou aktivně vyzýváno Bulharskem proti Srbsku.

Rakousko - Uhersko však stále doufalo v obnovení platnosti „tajných dohod“ se Srbskem, zejména o nevměšování se Srbů do monarchií anektovaném území Bosny a Hercegoviny. Toto území bylo odebráno Osmanské říši, obývali ho Bosňáci (pravoslavní i muslimové), Srbové (pravoslavní), Chorvaté (katolíci), muslimští Turci a ortodoxní Židé, tedy etnicky velmi složitá země. Pro odbočení, dnes je na základě Daytonské smlouvy Bosna a Hercegovina s necelými 3,5 miliony obyvatel rozdělena na tři části, Federaci BiH, Republiku Srpsku a Distrikt Brčko.

Po Balkánských válkách si Srbsko polepšilo, zvětšilo své území i počet obyvatel o 50%, za cenu 36 tisíc padlých. Balkánské války se týkaly zejména území Makedonie, posílily Srbsko na úkor Turecka a Bulharska. Sen o Jugoslávii pod vedením Srbů se začal naplňovat, další v pořadí byla Bosna a Hercegovina.

S aktivní smluvní podporu Ruska proti Rakousko - Uhersku a Osmanské říši se na Balkáně objevil nový „žolík“ v mocenské hře.

(pokračování příště)