Článek
Reminiscence a fakta (pokračování)
Reminiscenci lze chápat jako rozpomenutí nebo rozjímání nad minulostí, zde se pokusím objasnit, co mne přimělo zapochybovat nad axiomatickým objasněním dané historické skutečnosti.
Dále pak předložím základní fakta, s kterými budu v dalších kapitolách causy pracovat.
Zajímavá fakta z vyšetřování uvádím zde:
Fakt č. 4: Komu to prospělo neboli Cui bono?
Manželem arcivévodkyně Isabely z Croy a Dülmenu byl arcivévoda Heinrich Rakousko-Těšínský (1856 – 1936), „ukrutný“ Markýz Géro slezského barda Petr Bezruče. Arcivévoda Heinrich nastoupil vojenskou dráhu ve svých 18 letech, jeho kariéra postupovala velmi rychle, brzy se stal generálem 5. armády v Prešpurku, dnešní Bratislavě, jak píše Bezruč:…při Dunaji skví se paláce, z krve mé a z mého potu......
Heinrich Těšínský, ukrutný „markýz Géro“
Po smrti strýce Albrechta zdědil obrovské majetky, např. Těšínské knížectví (Slezsko), panství Ungarisch-Altenburg a Bilje (Uhersko a Chorvatsko), alodiální statky Saybusch (Polsko), Židlochovice (Morava) a Frýdek (Slezsko).
Od roku 1907 se stal vrchním velitelem císařsko-královské zemské obrany.
Počátkem léta roku 1914, několik týdnů před sarajevským atentátem měl vážný konflikt se svým přímým nadřízeným, následníkem trůnu, po kterém byl donucen podat demisi a podat žádost o penzionování.
Vrchní velitel, arcivévoda Ferdinand d'Este, již několik let usilovně pracoval na reorganizaci podfinancované armády, potřeboval schopný generální štáb a důstojnický sbor, Markýz Gero se spíše zajímal o hospodářské kontrakty s armádou, byl jedním z hlavních dodavatelů potravin vojenských garnizonů v Zalitavsku, armáda byla jeho obrovským zdrojem příjmů.
Po sarajevském atentátu a smrti následníka trůnu se arcivévoda Heinrich vrátil zpět do aktivní služby a ještě povýšil, byl jmenován hlavním velitelem armády v hodnosti polního maršálka!
I přes katastrofální neúspěchy Rakousko-uherské armády (např. bitva na Kulebaře v Srbsku, bitva u Przemyšlu a Karpatská ofenzíva na východní frontě) se ve funkci udržel i po smrti císaře Františka Josefa I. až do února 1917. Poté byl novým císařem Karlem I. definitivně odvolán.
Fakt č. 5: Nejstrašnější na světě je pomsta uražené ženské ješitnosti
Arcivévodkyně Isabela pocházela z belgické větve vévody z Croÿ a říšských knížat z Dülmenu, v rodokmenu měla i Arpádovce, zakladatele uherského státu. Jejími prarodiči z otcovy strany byli Alfréd, 10. vévoda z Croÿ (1789–1861) a princezna Eleonora ze Salm-Salmu (1794–1861). Jejími prarodiči z matčiny strany byli Eugène, 8. princ z Ligne (1804–1880) a Nathalie de Trazegnies (1811–1835). Arcivévodkyně Isabela neměla v sobě ani špetku habsburské krve, na jejich úroveň v „urozenosti“ se mohla postavit jen díky tzv. německá mediatizace, díky které získala titul říšských knížat z Dülmenu, ti byli od roku 1594 byla povýšena na tzv. knížata Svaté říše římské.
Arcivévodkyně Isabela z Croÿ a Dülmenu v maďarském vyšívaném kroji
Isabele se podařilo uzavřít sňatek v roce 1879 s Heinrichem Rakousko-Těšínský, který byl habsburským arcivévodou, ale navíc byl pohádkově bohatý. Tím Isabela vystoupila téměř na vrchol evropské šlechty, u vídeňského dvoru to často a ráda ukazovala.
Když začal následník rakousko-uherského trůnu, arcivévoda Ferdinand d'Este, navštěvovat jejich palác v Prešporku (Bratislavě), předpokládalo se, že se tam uchází o jednu z jejich mnoha dcer. Nakonec se zjistilo, že se dvořil hraběnce Žofii Chotkové, dvorní dámě arcivévodkyně.
Isabela se rozzuřila, že si následník trůnu nevybral jednu z jejích osmi dcer jako svou nevěstu a budoucí císařovnu. Zahájila „křížovou“ výpravu za čistotu habsburské krve, snažila se zmařit sňatek Ferdinanda a Žofie. Ona, která neměla v žilách ani kapku habsburské krve a jejíž urozenost proti Žofii Chotkové odlišoval jen ten mediatizační dekret.
Žofii Chotkovou propustila Isabela ze služby, čímž začal konflikt mezi jejich rodinou a následníkem trůnu, který se za Žofii přes odpor trůnu v roce 1900 oženil. Manželství bylo morganatické, Žofie byla u dvora vystavena ponížení mnohem nižšího postavení, než jaké měl její manžel, žádné z jejich dětí se nemohlo dočkat otcových dynastických poct – to vše především v důsledku Isabeliných machinací u vídeňského dvora. Žofie Chotková nesměla po dobu trvání manželství celých 14 let cestovat oficiálně po boku svého muže, výjimku dostala do Sarajeva na otevření městského muzea.
Z Isabeliny strany i ze strany jejího manžela se jednalo o krystalicky čistou nenávist, která se stupňovala tak, jak rozkvétalo rodinné štěstí Ferdinanda a Žofie.
.....a máme za sebou další střípky do naší mozaiky, příště se můžeme těšit na pikantérie ze života císaře Františka Josefa I., řeč bude o jeho milenkách a nemanželských dětech .........
(pokračování příště)
