Článek
Kdyby mi před lety někdo řekl, že mě bude provázet trpělivost a klid, asi bych se od srdce zasmála. Vždycky jsem byla nervák, který vybuchl kvůli maličkosti. Pak se mi narodil syn. A s ním přišlo něco, co nám celé rodině změnilo život: Diagnóza autismus.
Najednou jsem pochopila, že nervozita a výbušnost jsou k ničemu. Že pokud chci svému dítěti pomoct, musím se učit novým dovednostem. Čekat, přemýšlet, hledat jiné cesty. Autismus totiž není jen „něco, co má dítě“. Vstoupí vám do rodiny a změní naprosto všechno. Od vašeho osobního nastavení až po vaše vztahy.
Některé dny jsou těžké, jiné ještě těžší. Pokroky přicházejí pomalu, a často mezi nimi stojí obrovské množství neúspěchů. Jenže právě díky té dřině se člověk naučí dívat na věci jinak. Najednou vás potěší drobnost, která by dřív nestála za zmínku. Úsměv, jedno nové slovo, obyčejná procházka bez záchvatu.
Nebylo to tak, že bych nad diagnózou mávla rukou. Naopak. Procházela jsem obdobím zlosti, popírání i rezignace. Ani dnes necítím stoprocentní smíření. Ale naučila jsem se, že to vůbec nevadí. Podstatné je, že jsem na cestě. A že to, co změnit nejde, musím přijmout. Nebo se o to alespoň stále postupně snažím.
Náš syn mluvil dlouho jen tichem. Ani slovo. A když nebylo ticho, tak byl řev, křik, pláč. Rodič si pak pokládá strašidelnou otázku: „Co když už to tak zůstane?“ Přesto jsme na něj nepřestali mluvit. A pak se stalo něco, v co jsme ani nedoufali. Začal opakovat fráze, které slyšel tisíckrát od nás. Neplýtváme nadějí na prázdno. Každé slovo je maličký zázrak, který by byl bez všeho toho čekání a snahy nedosažitelný.
Občas je mi až líto, že vy ostatní nikdy neuvidíte, co je na světě krásy. Protože ten svět, který vidíme my, je opravdu čarovně nádherný.
Autistické děti nepotřebují politování. Nejsou to žádní „chudáci“ a už vůbec nejsou „méněcenní“. Jsou jinak nastavení. To nejcennější, co jim můžeme dát, je respekt k jejich jinakosti a ocenění drobných pokroků. To je pro ně důležitější než desítky hraček nebo soucitné povzdechy.
Je autismus dar? Na to nikdy nebude jednotná odpověď. Někteří rodiče vidí v diagnóze dar, protože díky ní objevili sílu, o které nevěděli. Jiným připadá, že jim vzal skoro všechno. Volnost, přátelství, odpočinek. Já stojím někde mezi. Cítím, že nám spoustu věcí vzal, ale také obrovské množství dal. Možná je to právě ta životní rovnováha, kterou si musíme najít, abychom vše pochopili a přijali.
Největší pastí pro rodiče je snaha zvládnout všechno sami. Jenže vyčerpaný rodič není opora. Naučila jsem se, že není ostuda požádat o pomoc, nebo se svěřit. Ať už jde o odborníky, podpůrné skupiny nebo prostě sdílení s lidmi, kteří procházejí podobnou cestou.
Zdroj: osobní zkušenosti
