Článek
Matně si vzpomínám na to, jakým jsem byla člověkem, než se mi narodil syn.
Když dnes někomu řeknu, že jsem celý život bývala obrovský nervák a cholerik, tak na mě ten člověk jen nevěřícně zírá a nevěří mi. Opravdu tomu tak bylo, ale diagnóza autismu a práce se synem mě od základu změnila. Autismus totiž vybízí hlavně k osobnímu rozvoji jednotlivců, víc než k čemukoliv jinému. A těmi jednotlivci se rozumí zejména pečující rodiče, případně další lidé v blízkém okolí, kteří před hendikepem dítěte nezavírají oči. A tím hlavním a primárním rozvojem je totiž trpělivost.
Autismus jako životní lekce
Autismus nás učí přijímat odlišnosti, jakkoliv se zdají někdy kruté, bolestivé a nespravedlivé.
Učí nás trpělivosti. Bez trpělivosti je totiž cesta za úspěchem předem prohraná. Bez trpělivosti to nejde. Autismus je totiž všude kolem vás. Ať už uděláte obrovský kus práce, velké pokroky, stále tady je. Patří k našim dětem, je jejich součástí. Znovu a znovu musíme zůstávat klidní, i když chování dítěte někdy nechápeme.
Autismus nás učí kreativitě a hledání nových cest.
Učí nás radovat se z maličkostí a naprosto překopává žebříčky našich hodnot.
Dokáže snížit i množství našich přátel, až nám nakonec zůstanou jen ti opravdoví.
Je to škola života, která je k nezaplacení a její zkušenosti jsou nepřenosné. Někdy je ohromně těžká, ale mnohdy dává víc, než bere. I když nějakou dobu trvá, než to skutečně uvidíme.
Nebudu tady naivně lhát, že synova diagnóza pro mě byla lehká a že jsem ji ihned přijala. Ne. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem se s tím smířila a občas mám stále pocit, že jsem ještě nedošla do bodu naprostého smíření se s tím. Ale věřím, že jsem na správné cestě. A dost možná nebudu nikdy schopna pohlížet na autismus jako dar, protože kdo z nás nechce pro své dítě hlavně zdraví. Ale beru jako součást naší rodiny, která tady je a už navždy bude a je jen na nás, jak se k tomu postavíme. Jak ji přijmeme a jak s ní budeme pracovat.
I autistické děti mají city a vnímají
Autistické děti cítí, že jsou odlišné. A s věkem se toto uvědomění prohlubuje. Je to dlouhá cesta plná pochopení a sebepřijetí. Své afekty a neschopnost dorozumět se s okolím vnímají jako svou slabost, ale nedokáží je pokaždé ovládnout. A na této cestě potřebují ujištění především od těch nejbližších – od rodičů – že to nevadí. Že je milují takové, jací jsou. Bezpodmínečně. Slovní spojení bezpodmínečná láska v těchto případech nabírá naprosto nový rozsah.
Neverbální dítě? Mluvte na něj, povídejte si s ním. Má to smysl.
Náš syn dlouho nemluvil. Dlouho. Chvílemi jsem už měla upřímně pocit, že to tak bude napořád. Že nebude mluvit nikdy. Ačkoliv i dnes, v 7 letech, je jeho mluva velmi omezená, tak jsme šťastní. A ukázalo se, že všechno to mluvení na jeho, tehdy němou, tvář mělo smysl. Protože když konečně prolomil hradbu mlčení, začal všechny ty slovní obraty, které jsme mu říkali, používat.
Autistické děti nepotřebují lítost. Nejsou horší, jsou prostě JINÉ. Co potřebují, je pomoc. Potřebují cítit pochopení pro svou jinakost, potřebují pochválit za drobnosti, potřebují, aby je nikdo neškatulkoval a nesoudil. Nepotřebují hory dárků z lítosti, nepotřebují zahltit, potřebují citlivé okolí, které se zajímá a jde jim naproti.
Těm z vás, kteří stojí při nás, bych chtěl říct, aby se kvůli nám netrápili. Když se trápíte, připadá nám, že bychom raději neměli existovat, a ztrácíme chuť do života. Ze všeho nejvíc nás mrzí, když jsou kvůli nám smutní jiní. Vlastní smutek nějak sneseme. Ale pocit, že jsou kvůli nám nešťastní lidé z našeho okolí, je k nevydržení.
Zdroj: Kniha A proto skáču, N. Higašida, 2016, Paseka
Zdroj: https://www.zuzanadvorackova.cz/cesta-k-autisticke-dusi-milovat-a-respektovat/
