Článek
Jisté je jen to, že ať už příchod dětí do vztahu vnímáte jakkoli, vlastní potomek je závazek na celý život. A spolu s ním přicházejí zkoušky, které řada lidí vůbec nečeká a řada párů bohužel neustojí.
A co když se ke všem těm zkouškám přidá ještě diagnóza vašeho dítěte?
Ne každý pár má to štěstí, že se mu narodí zdravé dítě. A jestli je dítě zkouškou vztahu, tak věřte, že u dítěte s diagnózou to platí dvojnásobně.
V Česku bylo v roce 2018 odhadem celkem 117 tis. dětí do 15 let věku se zdravotním postižením, což představovalo 7 % všech dětí. Podíl chlapců se zdravotním postižením byl oproti dívkám dvojnásobný: 9,2 % všech chlapců oproti 4,6 % všech dívek.
I já a můj manžel jsme jedni z těch, kteří si vytáhli „Černého Petra“ a narodilo se jim dítě s několika diagnózami. Ačkoliv je našemu synovi teprve sedm let, tak už nyní se tak nějak smiřujeme s tím, že mu budeme muset být nablízku celý náš život a se vším mu pomáhat. Ačkoliv je to od oznámení diagnózy náročné, tak jsme stále spolu. Nebylo to vždy růžové a myslím, že ani jeden z nás nepočítal s tím, že bychom neměli zdravé dítě.
Rodinné vztahy
Zdravotní postižení dítěte představuje závažnou (zatěžkávací) zkoušku vztahů mezi členy v rodině. A to již v počátečních fázích, po sdělení diagnózy. Ještě více pak později – v důsledku dlouhodobé péče. Zásadní jsou vztahy rodičů k dítěti, rodičů mezi sebou a vztahy v širší rodině. V každé rodině, i v té, která nepečuje o postižené dítě, je nutné vzájemné vztahy pěstovat, posilovat a pečovat o ně. Bez tohoto přístupu každý vztah zevšední.
Existují rodiny, které se „stáhnou“ do sebe a soustředí se na vlastní život. Existují rodiny, které dále pokračují v bohatém společenském životě. Pro většinu rodin přitom platí, že se situace mění. V určité fázi péče o dítě je přítomen více ochranitelský prvek, jindy naopak péče s lety na intenzitě klesá a dítě se (za doprovodu rodičů) stává samostatnějším či zcela samostatným.
Nejobecnější model v rodině, která pečuje o dítě se zdravotním postižením, je model „tradiční rodiny“. Znamená to, že matka je více pečující osobou, otec má na starosti zejména ekonomické zajištění rodiny. Tento model však s sebou přináší známá rizika. Izolaci pečující osoby – maminky. A naopak nebezpečí „odcizení“ otce. Samozřejmě nic z uvedeného nenastane automaticky. Vše nastupuje postupně, zdánlivě neviditelně.
Lze proti tomu něco dělat? Samozřejmě. Výměnou rolí, vzájemnou podporou, pomocí a sdílením. Domácí práce a péče není vždy jen jednotvárná a opakující se činnost, ačkoli většina maminek dříve či později toto hodnocení použije. A má někdy tendenci „závidět“ otci jeho možnosti být „sám sebou“ ve své práci. Ani pro otce rodiny však situace není jednoduchá. Jestliže rodina má pouze jeho příjem, jeho odpovědnost je značná. Dnešní pracovní trh je velmi náročný a uspět na něm je obtížné. O to více, pokud namísto odpočinku po pracovním dni a týdnu přichází péče a starosti.
Všechno jde, ale chce to odhodlání
7 let. 7 let jsme manželé, skoro 10 let jsme spolu a držíme se. Nebudu lhát. Není to vždy jednoduché a je mi naprosto jasné, že to ani nebude v budoucnu jednoduché. Ale po předchozích neshodách, kdy padlo i slovo „rozvod“, si troufám říct, že dneska už víme jak spolu mluvit, jak si rozdělit volný čas a jak se snažit udržet v pohodě. V psychické pohodě.
Podle naší bývalé terapeutky z rané péče není vůbec neobvyklé, ba naopak, že vztah, kde figuruje dítě se zdravotním postižením, nevydrží. Proč tomu tak je? Těžko říct, nikdo z nás nevidí za dveře těch druhých.
Zdroj:
- https://statistikaamy.csu.gov.cz/kolik-je-v-cesku-deti-se-zdravotnim-postizenim
