Článek
Ach, ty sladký živote.
Je ráno. Je léto, a tak první paprsky světla prosvítají do ložnice už mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní. Nejsou důvodem toho, proč jsem vzhůru. Tím důvodem je můj syn. Autista s ADHD.
„Mamik? Autobus Solaris Urbino 18. Tramvaj Evo 2,“ začne ihned takhle brzy ráno povídat.
Zas ráno, pomyslím si pro sebe a po cca 4 až 5 hodinách spánku jsem nucená vstávat.
„Je strašně brzo, spi ještě,“ říkám mu s naivní představou, že to třeba zabere a budu moct alespoň ještě chvíli ležet. Marně.
„Ne, je světlo, je ráno, světlo to se nespinká,“ odpoví mi a hrne se z postele ven. Jeho kroky míří ihned do jeho pokojíčku, kde má několik poliček plných svých milovaných tramvají, autobusů a trolejbusů.
Od probuzení pusu nezavře. Neustále vyjmenovává modely tramvají, autobusů, trolejbusů, napodobuje zvuky zavírání jejich dveří, nebo hlásí zastávky. Občas si přijdu jako v časové smyčce. Všechno neustále dokola. Snažím se to už nějakým způsobem od sebe odpružit, ale ne vždy to jde. A budu upřímná, po několika hodinách už vám to leze kolikrát na nervy. Do toho chvilku v klidu neposedí, a tak se to kloubí jedno s druhým.
„Mami? Škoda Fabia 2. Škoda Scala. Citroen C4.“
Jeden by si řekl, že třeba alespoň venku, na procházce, nebo tak na chviličku vypne. Omyl. Chyba. Kromě vozů MHD má taky silnou fascinaci auty. Zná všechny značky, všechny modely a dokonce i SPZ sousedů, kteří parkují před u nás před domem. Takže se každá procházka zvrtne v to, že obíhá parkoviště, hlásí mi značku auta a model a pobíhá sem a tam. Můj mozek si už po několika hodinách vzhůru, za neustálých zvuků a slov, přijde unavený. To se ale vůbec nedá říct o mém dítěti, které přes den, i přes jeho brzké vstávání, neprojeví ani náznak únavy.
Je oběd. Pobízím ho, ať si sedne, a v klidu se nají. Nejde mu to. Odbíhá, vykřikuje, jí za pochodu. Musím zvýšit hlas, aby snědl alespoň pár soust v sedě. Úspěch. Moje trpělivost díky jeho poruchám nabrala nezměrný objem a občas se vlastně divím sama sobě, že to ještě vydržím. Ale musím. Chci. Porozumění, laskavost a tolerance. To je klíč k úspěchu.
Odpoledne nás čeká hřiště, výlet, nákup, procházka, zkrátka nějaký program, který se stejně pro syna nese opět v duchu toho, že nám hlásí auta, zastávky, nebo případně opět napodobuje zvuky zavírání dveří MHD. Zkrátka je ve svém světě a je mu v něm dobře.
A když přijde večer, stále žádný náznak únavy, do postele ho ještě musím nutit, aby alespoň v půl deváté usnul. Po skoro 14 hodinách na nohou. A když usne, tak vím, že za chvíli to začne znovu.
Září už je za rohem.
A protože je čas běžec dlouhým krokem, tak i nás to za týden čeká. První třída. Speciální škola. A já trnu, jak to bude zvládat. Jestli se dokáže alespoň chvíli soustředit. Sedět. Vnímat, co se mu učitelka snaží říct. Jestli se všechny ty tréninky doma, kdy jsme spolu zkoušeli řízenou činnost u stolu, setkají s úspěchem. A pevně doufám, a věřím že ano. Syn je bez medikace. Zatím. Nevím proč, bráním se tomu. A ani zatím nebyla indikace ze strany specialistů. Ale to samozřejmě neznamená, že to tak bude napořád. Roste nejen on, ale i jeho nesoustředěnost a roztěkanost. Až je to chvílemi nebezpečné, jako třeba jeho vbíhání do silnice. Ale co přijde, to přijde a věřím, že spolu všechno vyřešíme.
Můj syn není jako ostatní děti a moc si přeji a doufám, že to učitelky pochopí. Kdo jiný taky, než učitelky ve speciální škole by tohle měl chápat. Vím, že nás čekají krušné časy a že to bude chvílemi náročné, ale jsem tu a jsem připravena udělat cokoliv, aby mu to ve škole šlo. Aby tam chodil rád, aby se tam těšil a učil se, v rámci jeho možností, novým věcem. Číst umí už teď, psát se snaží, zajímá ho všechno.
Jen u ničeho nevydrží.
Jestli ale někdo u něčeho vydržel, tak jsem to já. Vydržela jsem, a jsem tu pro něj, se svou náručí trpělivosti a porozuměním. Názory typu, že žádné ADHD není, nebo že nějaké ADHD vyléčí jedna facka a dvě na zadek jsou smutné a naprosto mylné. Naopak. Trpělivost, porozumění, a tolerance. To je klíč k úspěchu. Tak snad i ve školním roce tomu tak bude. Moc bych si to přála.
